Koupit hlas nebylo vždy nutné potají
Kandidáti hostili voliče v hospodách, platili jídlo, nabízeli práci a rozdávali peníze. V některých městech se úplatek stal téměř očekávanou součástí volebního dne. Reformátoři proto museli změnit nejen zákony, ale samotný způsob hlasování. Představa volebního úplatku dnes obvykle začíná tajnou dohodou. Někdo nabídne peníze nebo jinou výhodu výměnou za konkrétní hlas a obě strany se snaží, aby se o transakci nikdo nedozvěděl. V 18. a 19. století mohla být realita mnohem otevřenější.
Britské parlamentní volby se v některých obvodech proměňovaly v události, při nichž se distribuce peněz, jídla a alkoholu stala součástí místní politické kultury. Zákony korupci postupně zakazovaly, ale dlouhou dobu existoval značný rozdíl mezi tím, co bylo formálně nepřípustné, a tím, co se během kampaní skutečně dělo.
Kupování hlasů navíc nemělo pouze podobu přímé platby. Britské prameny rozlišují například bribery, tedy úplatek, a treating, kdy kandidát nebo jeho lidé poskytovali jídlo, pití či zábavu s úmyslem ovlivnit voličovo rozhodnutí. Vedle toho existoval nátlak prostřednictvím zaměstnání, nájemního bydlení, dluhů nebo místních patronátních vztahů.
Volič tak mohl dostat libru, několik piv nebo mnohem méně přátelskou připomínku toho, kdo rozhoduje o jeho živobytí.
Hospoda byla volební kancelář i tržiště
Dochované materiály z voleb v Norwichi roku 1868 ukazují tento svět téměř v přímém přenosu. Konzervativní kandidát Sir Henry Josias Stracey a jeho volební prostředí byli obviněni z rozsáhlého uplácení a hostění voličů. Svědecké výpovědi popisují hospody, v nichž se rozdávaly peníze a alkohol, a skupiny voličů následně doprovázené k místům hlasování.
Podle parlamentních archivů se v některých případech objevovaly úplatky až kolem pěti liber, přestože běžná částka byla nižší. I jedna libra však představovala pro dělníka významnou sumu. Záznamy naznačují, že část voličů v den hlasování nešla do práce a zdržovala se u hospod v očekávání, že se objeví nabídka.
Alkohol měl ještě praktičtější účinek. Svědectví z případu popisovala některé voliče jako silně opilé a soudce později konstatoval, že část z nich byla při cestě k hlasování ve stavu, kdy sotva dokázala stát.
To už nebyla pouze metafora „opíjení voličů“. Alkohol se mohl stát skutečným nástrojem volební organizace.
Cena hlasu závisela na tom, jak moc byl potřeba
Kupování hlasů zároveň není jednoduchý obchod s pevně stanoveným ceníkem. Hodnota hlasu roste, pokud je výsledek těsný, kandidát disponuje velkým finančním zázemím a počet oprávněných voličů je relativně malý.
Právě omezený elektorát starších parlamentních voleb mohl některé obvody proměnit ve zvlášť lákavé prostředí pro korupci. Pokud o jednom či dvou poslaneckých místech rozhodovalo několik stovek lidí, nebylo nutné přesvědčit celé město. Stačilo získat dostatečný počet konkrétních voličů.
Britská historie znala dokonce takzvané rotten boroughs, malé volební obvody s nepatrným počtem voličů, které přesto vysílaly poslance do parlamentu. Některé mohly být ovládány místním patronem, protože počet lidí s právem hlasovat byl tak nízký, že jejich politické chování bylo relativně snadno kontrolovatelné.
Reformní zákon z roku 1832 část nejkřiklavějších nerovností odstranil, ale korupční kultura nezmizela přes noc.
Největší problém úplatku byl v tom, že šel zkontrolovat
Peníze samy o sobě přitom nebyly jedinou slabinou systému. Rozhodující byla možnost ověřit, zda koupený volič skutečně splnil svou část dohody.
Dokud hlasování nebylo tajné, člověk mohl být vystaven veřejné kontrole. Pokud kandidát nebo jeho agent věděl, jak hlasoval, mohl odměnit poslušnost a potrestat zradu. Právě proto spolu historie kupování hlasů a historie tajné volby tak úzce souvisejí.
Ballot Act z roku 1872 zavedl v Británii tajné hlasování. Úplatek tím nezmizel, ale ekonomika takového obchodu se zásadně změnila. Kandidát mohl člověku zaplatit a požádat ho o hlas. Jakmile však volič vstoupil za zástěnu, kupující už neměl jistotu, že za své penÝze skutečně dostane objednané politické rozhodnutí.
Tajný hlas tedy není pouze ochranou svědomí. Je také technologií, která ničí možnost spolehlivě vymáhat volební úplatek.
Norwich ukázal, že soud může zrušit celé volby
Případ z roku 1868 neskončil pouze veřejnou ostudou. Výsledek voleb byl napaden peticí a soudní vyšetřování shromáždilo rozsáhlá svědectví o korupčních praktikách. Soudce dospěl k závěru, že uplácení bylo významné, a Straceyho zvolení bylo prohlášeno za neplatné.
Paradoxně ani následující hlasování nepřineslo jednoduché morální vítězství. Také jeho výsledek byl později napaden. Korupce nebyla problémem jedné konkrétní politické skupiny, ale prostředí, v němž se strany mohly dostat do situace, kdy se obávaly, že pokud budou dodržovat pravidla jako jediné, prohrají proti soupeři, který je nedodržuje.
Právě tento mechanismus se objevuje už v parlamentních debatách 19. století. Politici si stěžovali, že jakmile začne jedna strana uplácet, druhá může být vtažena do stejného způsobu boje. Výsledkem není jeden nepoctivý kandidát, ale systém, v němž se korupce stane očekávanou součástí soutěže.
Rok 1883 přinesl mnohem tvrdší pravidla
Dalším velkým krokem byl britský Corrupt and Illegal Practices Prevention Act 1883. Zákon zpřísnil postihování úplatkářství, hostění voličů, personation neboli hlasování pod cizí identitou a dalších praktik. Současně reguloval volební výdaje a stanovoval, za co a kolik mohou kandidáti během kampaně utrácet.
To bylo zásadní. Pokud chce stát bojovat proti kupování hlasů, nestačí pouze prohlásit úplatek za zakázaný. Musí také sledovat peníze pohybující se kolem kampaně a určit odpovědnost nejen samotného kandidáta, ale i lidí, kteří jednají jeho jménem.
Sankce mohly být tvrdé. Kandidát osobně shledaný vinným z korupčních praktik mohl přijít o mandát a na určitou dobu o možnost znovu kandidovat; v daném obvodu mohl být jeho zákaz ještě přísnější. Britský parlament uvádí, že po přijetí zákona výrazně klesly volební výdaje i počet obvinění z nezákonných praktik.
Nebylo to kouzelné odstranění korupce. Byla to však změna pravidel, která činila tradiční styl kupování voleb mnohem riskantnějším a nákladnějším.
Pivo není úplatek, dokud za ním není úmysl
Historická kategorie „treating“ přitom ukazuje, jak obtížné může být hranici volební korupce přesně definovat. Politik může pozvat lidi na občerstvení. Strana může uspořádat veřejné setkání. Kandidát může někomu nabídnout sklenici vína, aniž by uzavíral obchod o konkrétní hlas.
Rozhodující je úmysl ovlivnit hlasování prostřednictvím poskytované výhody. Britské parlamentní materiály výslovně rozlišují korupční treating od běžné pohostinnosti.
Tento detail dobře ukazuje širší problém. Politická soutěž je ze své podstaty snahou ovlivnit lidi. Kandidát může argumentovat, rozdávat letáky, organizovat setkání a snažit se voliče přesvědčit. V určitém okamžiku se však přesvědčování změni v transakci: já vám dám něco, co má hodnotu, a vy mi za to dáte svůj hlas.
Právě tuto hranici se volební právo po staletí snaží chránit.
Největší zmD�nu nakonec nepřinesla morálka, ale nejistota
Je lákavé vyprávět dějiny volební korupce jako příběh postupného civilizování politiky. Kandidáti kdysi rozdávali penÝze a pivo, pak společnost pochopila, že je to špatněxř, přijala zákony a problém zmizel.
Skutečnost je zajímavější. Zákony proti uplácení existovaly v Británii dávno předtím, než byla praxe skutečně potlačena. Rozhodující byl postupný vznik celého systému: přesnější pravidla kampaní, možnost napadat výsledky, soudní vyšetřování, omezení výdajů a především tajný hlas.
Voli� díky němtu získal mimořádnou schopnost: mohl si úplatek vzít a přesto hlasovat úplně jinak.
To samozřejmě není doporučení ani ideální občanská ctnost. Z hlediska člověka, který se pokouší hlas koupit, však vytváří zásadní problém. Přestává vědět, zda jeho investice funguje.
A právě proto byla možná jednou z nejúčinnějších zbraní proti volebnímu úplatku obyčejná plenta. Neudělala z kandidátů lepší lidi. Pouze jim vzala možnost zkontrolovat, co si za své peníze skutečně koupili.
KDYŽ JEDEN HLAS MĚNÍ HISTORII
Volby bereme jako samozřejmou součást demokracie. Jenže tajné hlasování, volební právo, kandidátky, průzkumy i samotné sčítání hlasů mají překvapivě dramatickou historii. Speciál Kódu Enigma ukazuje volby bez stranických hesel a aktuální agitace – jako příběh moci, pravidel, manipulací, omylů i okamžiků, kdy skutečně rozhodl jediný hlas.
Žádné výsledky
Zdroje: Kód Enigma [1], UK Parliament – 19th century elections [2], UK Parliament – How were voters influenced? [3], UK Parliament – What was the petition's outcome? [4], UK Parliament – Corrupt and Illegal Practices Act, 1883 [5], UK Parliament – Ballot Act, 1872 [6], UK legislation – Corrupt and Illegal Practices Prevention Act 1883 [7], Historic Hansard – Bribery and Treating, 28 May 1840 [8]