Poslední svobodné volby? Ano, ale ne bez výhrad
Návrat k předválečné demokracii to však nebyl. Kandidovat směly pouze strany Národní fronty. Datum 26. května 1946 patří k nejdůležitějším okamžikům československých politických dějin. Poprvé od roku 1935 se konaly celostátní parlamentní volby a zároveň šlo o poslední soutěžní hlasování před komunistickým převratem v únoru 1948. Další volby už proběhly s jednotnou kandidátkou Národní fronty v úplně jiném politickém režimu.
Označení „poslední svobodné volby“ proto dává smysl, pokud jím myslíme, že voliči v roce 1946 skutečně rozhodovali mezi několika soupeřícími stranami a výsledek nebyl předem nadiktován. Bylo však chybou představovat si květen 1946 jako prosté pokračování parlamentní demokracie první republiky.
Poválečný politický systém už měl jiná pravidla. V českých zemích směly kandidovat pouze čtyři strany Národní fronty: Komunistická strana Československa, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a Československá sociální demokracie. Na Slovensku byla nabídka odlišná a nejsilnějšími soupeři byly Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska, doplněné Stranou slobody a Stranou práce.
Významné předválečné pravicové strany, především agrárníci, obnoveny nebyly. Poslanecká sněmovna ve svých historických materiálech výslovně připomíná, že povoleny byly jen subjekty sdružené v Národní frontě a klasická parlamentní opozice v systému třetí republiky neexistovala.
Komunisté měli za sebou něco, co před válkou neměli
Československo roku 1946 bylo zemí těsně po válce, okupaci a osvobození. Zkušenost Mnichova, nacistického teroru a šestiletého konfliktu radikálně změnila politickou atmosféru.
Komunisté do ní vstupovali ve výjimečně silném postavení. Sovětský svaz byl vnímán jako jeden z hlavních vítězů nad nacismem a Rudá armáda osvobodila velkou část Československa. KSČ se zároveň snažila vystupovat nikoli jako malá revoluční sekta, ale jako masová vlastenecká strana schopná spojit socialismus s obnovou republiky.
Poválečná politika navíc obecně směřovala více doleva než před rokem 1938. Rozsáhlé znárodnění, sociální reformy nebo potrestání kolaborantů nebyly pouze komunistickými požadavky. Řadu změn podporovaly i ostatní strany Národní fronty.
To je důležitý kontext výsledku. Volič, který v roce 1946 hlasoval pro KSČ, nemusel hlasovat pro budoucí diktaturu sovětského typu. Komunistická strana veřejně soutěžila uvnitř systému, který se stále označoval za demokratický, a její další kroky po volbách nelze automaticky promítat zpět do motivací každého jejího voliče.
Výsledek vypadal v Čechách úplně jinak než na Slovensku
V českých zemích dosáhla KSČ mimořádného úspěchu. Získala přibližně 40,2 procenta hlasů, před národními socialisty s 23,7 procenta, lidovci s 20,2 procenta a sociální demokracií s 15,6 procenta.
Na Slovensku však komunisté nevyhráli. Demokratická strana získala zhruba 62 procent hlasů, zatímco Komunistická strana Slovenska přibližně 30,4 procenta. Menší podíly připadly Straně slobody a Straně práce.
Celostátní výsledek proto nebyl jednoduchým příběhem země, která si jednoznačně vybrala komunisty. Komunistický blok byl nejsilnější politickou silou, ale Československo zůstávalo výrazně rozdělené regionálně i politicky.
Ústavodárné národní shromáždění mělo 300 poslanců. KSČ získala 93 mandátů a slovenská KSS dalších 21. Komunisté tak měli mimořádně silnou pozici, nikoli však parlamentní většinu, která by jim umožňovala vládnout bez partnerů.
Existoval dokonce bílý lístek
Volby roku 1946 měly jednu zvláštnost, která dokonale zapadá do našeho volebního seriálu. Volič mohl odevzdat také prázdný bílý lístek, tedy vyjádřit nesouhlas se všemi nabízenými stranami.
V českých zemích tuto možnost využilo podle dobových výsledků přibližně 19 453 lidí, na Slovensku 12 724. Šlo o nepatrný podíl hlasů, ale existence bílého lístku ukazuje, že poválečný systém si uvědomoval omezenost politické nabídky a poskytoval formální možnost odmítnout ji celou.
Ve srovnání s miliony hlasů pro strany neměl tento protest zásadní politickou váhu. Je však pozoruhodným detailem voleb, které bývají často redukovány pouze na procenta KSČ.
Gottwald získal premiérské křeslo, nikoli neomezenou moc
Po vítězství komunistů v českých zemích se předsedou vlády stal Klement Gottwald. Kabinet však zůstal vládou Národní fronty složenou z několika politických stran.
Komunisté zároveň drželi některá strategicky mimořádně důležitá ministerstva, především ministerstvo vnitra, a systematicky posilovali vliv v bezpečnostním aparátu, odborech, médiích a dalších institucích. Právě období mezi květnem 1946 a únorem 1948 proto není čekárnou, v níž už byl budoucí vývoj nevyhnutelný. Byl to tvrdý politický boj o podobu státu.
Ostatní strany komunistickou moc omezovaly, ale současně s nimi zůstávaly uvnitř Národní fronty. Konflikty postupně sílily až do vládní krize v únoru 1948, kdy demise nekomunistických ministrů vytvořila situaci, kterou Gottwald využil k rozhodujícímu převzetí moci.
Výsledek voleb roku 1946 tedy komunistům otevřel dveře, ale sám o sobě únorový převrat nevytvořil.
Rok 1946 je varováním před příliš jednoduchým vyprávěním
Je snadné sestavit příběh, v němž českoslovenští voliči roku 1946 „zvolili komunismus“ a o dva roky později pouze sklidili důsledky svého rozhodnutí. Historická skutečnost je komplikovanější.
Komunisté vyhráli v českých zemích, nikoli na Slovensku. Celostátně neměli sami většinu. Soutěž probíhala mezi několika skutečnými politickými stranami, ale výběr byl předem omezen Národní frontou. Voliči rozhodovali svobodněji než v následujících čtyřiceti letech, nikoli však ve stejně otevřeném pluralitním prostředí jako před válkou.
Právě proto jsou volby roku 1946 tak zajímavé. Nezapadají pohodlně ani do kategorie plně demokratických prvorepublikových voleb, ani do pozdějších totalitních hlasovacích rituálů.
Byly skutečným politickým soubojem uvnitř systému, jehož hranice už byly výrazně užší.
A jejich největší historický paradox spočívá v tom, že voliči tehdy ještě mohli rozhodnout, kdo získá moc. O necelé dva roky později už se rozhodovalo o tom, zda tato možnost vůbec přežije.
Zdroje: Kód Enigma [1], Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR – Volby 1946 [2], Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR – Na cestě k modernímu parlamentu [3], Ústav pro studium totalitních režimů – Retribuce a parlamentní volby 1946 [4], Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR – Ústavodárné Národní shromáždění 1946–1948 [5]