Oddělení, na kterém je skoro všechno přesně podle pravidel
Ve společenské místnosti psychiatrického oddělení sedí pacienti v kruhu. Sestra Ratchedová vede rozhovor s hlasem, který se zdá klidný a profesionální, ale každá odpověď může být použita proti tomu, kdo ji vyslovil. Do tohoto prostředí přijíždí Randle Patrick McMurphy, neukázněný muž s tváří Jacka Nicholsona. Věří, že pobyt v nemocnici bude pohodlnější než výkon trestu. Velmi brzy pochopí, že překážkou nemusí být jen zamčené dveře. Problém je i v tom, kdo smí rozhodovat o každém drobném detailu cizího života.
Film Přelet nad kukaččím hnízdem měl americkou premiéru 19. listopadu 1975. Pro Miloše Formana se stal zásadním průlomem, přestože projekt, který vycházel z románu Kena Keseyho z roku 1962, k němu putoval dlouho a komplikovaně. Ve chvíli, kdy se ho režisér ujal, už se v Hollywoodu roky řešilo, jak knihu převést na plátno, a nijak samozřejmé nebylo ani to, že se celý příběh bude natáčet ve skutečné nemocnici.
Český režisér, který dobře znal život pod autoritou
Forman přišel do amerického filmu s vlastní zkušeností z Československa. V šedesátých letech natočil snímky Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Jeho hrdinové se často střetávali s pravidly institucí, maloměšťáckou konvencí a autoritami, jejichž moc se projevovala v obyčejných každodenních situacích. Po srpnu 1968 zůstal na Západě a pokračoval v práci v USA.
Není třeba tvrdit, že sestra Ratchedová je přímým portrétem komunistické vlády. Formanův film dokáže působit v mnohem více kontextech. Pro diváka se zkušeností autoritářského režimu je ale boj jedince proti systému, který svou tvrdost ukrývá za zdánlivě rozumnou proceduru, mimořádně srozumitelný. A právě v tomto směru měl český režisér pro americký příběh překvapivou citlivost.
Hollywood se přestěhoval do skutečné nemocnice
Producent Michael Douglas se o projekt zajímal už prostřednictvím svého otce Kirka, který se snažil filmovou adaptaci prosadit. Společně se Saulem Zaentzem nakonec vytvořili podmínky pro realizaci. Pro natáčení si tvůrci vybrali Oregon State Hospital ve městě Salem, tedy skutečné psychiatrické zařízení, jehož prostředí odpovídalo světu románu. Natáčelo se v roce 1975 a herci měli možnost pozorovat běžný provoz nemocnice.
Podle Oregon Encyclopedia se do výroby zapojovali také pacienti a zaměstnanci. Ředitel nemocnice Dean Brooks si dokonce zahrál lékaře Spiveyho. Tato spolupráce nevytvořila dokument, protože film zůstává fikcí s výraznou kritikou institucionálního zacházení. Dodala ale scénám věrohodnost: prostředí nepůsobí jako dekorace, v níž by někdo jen rozmístil postele a nemocniční vozíky. Divák má pocit, že rutiny oddělení existovaly už dávno před příjezdem filmového štábu.
Dvě herecké síly a postavy, které se nevejdou do jednoduchých škatulek
Jack Nicholson dal McMurphymu drzost, šarm, neomalenost i schopnost být krutý. Jeho postava není bezchybným zachráncem slabších. Porušuje pravidla, provokuje, často myslí na sebe a svou vzpouru někdy předvádí jako hru. O to výmluvnější je postupná změna vztahů na oddělení: jeho odpor začíná jako osobní truc, ale postupně zasahuje i ostatní.
Louise Fletcher naopak vytvořila jednu z nejznámějších filmových podob autority. Ratchedová nepotřebuje křičet nebo působit jako karikatura zla. Právě její zdánlivý klid a přesvědčení, že má vše pod kontrolou, činí konflikt nepříjemně uvěřitelným. Důležité jsou ale i vedlejší postavy. Chief Bromden v podání Willa Sampsona není pouhým mlčenlivým symbolem a Billy Bibbit, kterého ztvárnil Brad Dourif, ukazuje, jak snadno lze zranitelnost člověka proměnit ve způsob ovládání.
Saul Zaentz, Jack Nicholson, Louise Fletcher a Michael Douglas při udělování Oscarů,
foto wikimedia commons CC BY 4.0
Proč film není návodem k posuzování psychiatrické péče
Přelet nad kukaččím hnízdem pomohl širokému publiku otevřít otázky, jak instituce zacházejí s lidmi, kteří jsou na nich závislí. Současně je nutné oddělit umělecký účinek od medicínského obrazu. Film vypráví dramatický konflikt, používá výrazně zápornou postavu zdravotnice a zasazuje ho do dobových představ o léčbě a ústavní péči. Není objektivním obrazem všech psychiatrických nemocnic a neměl by být považován za popis současných léčebných postupů.
Síla filmu spočívá v širším tématu: co se stane, když instituce přestane sloužit lidem a začne hlavně chránit vlastní pravidla? Právě takové otázky se dají položit i mimo nemocniční prostředí. Forman nevytvořil důkaz, že péče je sama o sobě utlačující. Vytvořil fikci, která nutí diváka rozpoznávat situace, v nichž se člověk postupně přestává počítat jako samostatná osobnost.
Pět Oscarů a film, který nezůstal v sedmdesátých letech
V roce 1976 získal snímek Oscara za nejlepší film, režii, herce, herečku a adaptovaný scénář. Pět hlavních cen současně předtím dokázalo získat jen velmi málo titulů. Úspěch nebyl pouze poctou jednomu herci či režisérovi: potvrdil, že příběh odehrávající se převážně v uzavřeném prostředí může diváky oslovit bez okázalých efektů, pokud jsou dobře vystavěné vztahy a sázky jednotlivých postav.
Při zpětném pohledu je možná nejpozoruhodnější samotná cesta filmu: americký román, režisér z Československa, skutečná nemocnice v Oregonu, herci schopní ztělesnit moc i vzdor bez jednoduchého rozdělení na hrdiny a padouchy. Po padesáti letech působí jeho hlavní otázka stále nepříjemně aktuálně. Kde končí pravidla potřebná pro společný život a kde začíná jejich používání k ovládnutí druhého člověka?
Jde o rozbor hraného filmu. Zobrazení psychiatrické péče je dobové a dramatizované, není spolehlivým popisem současné klinické praxe.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Oregon Encyclopedia – One Flew Over the Cuckoo's Nest (film) [2], Miloš Forman – One Flew Over the Cuckoo's Nest [3], img ai generated







