Nechtěli letět do vesmíru. Chtěli se dostat nad většinu atmosféry
Jedenáctého listopadu 1935 se v jižní Dakotě připravoval start, který měl blíž k vědecké expedici než k běžnému leteckému výkonu. Nad terénní prohlubní zvanou Stratobowl se postupně naplňoval obrovský balon lehkým plynem. Pod jeho obalem visela uzavřená kovová gondola, do níž měli nastoupit dva důstojníci amerického armádního letectva, Albert Stevens a Orvil Anderson. Chtěli vystoupat mnohonásobně výš než většina letadel té doby a provádět měření ve vzduchu, kde člověk bez zvláštní ochrany nemůže přežít.
V době před družicemi a kosmickými loděmi představovala stratosféra skutečnou hranici poznání. Meteorologové se pokoušeli pochopit, jak je atmosféra uspořádaná ve vysokých vrstvách, fyzikové zkoumali kosmické záření a fotografové toužili zachytit rozsáhlé části Země z perspektivy, kterou do té doby znali jen z teoretických představ. Vysokohorské expedice ani běžná letadla nemohly poskytnout stejné podmínky. Balon naopak nepotřeboval motor, aby stoupal tam, kde byl vzduch stále řidší.
Dvojice však nevstupovala do neznáma bez zkušeností. Stevens už rok předtím zažil pokus, který málem skončil katastrofou. První balon Explorer I v roce 1934 po poškození obalu ztratil nosnost a vodík se smísil se vzduchem. Následoval výbuch. Posádka musela opustit gondolu na padácích a Stevens měl při úniku obtíže s malým průlezem. Přesto se zachránil a mohl se podílet na přípravě dalšího pokusu.
Explorer II gondola - Smithsonian Air and Space Museum, FOTO TIM EVANSON VIA FLICKR.COM
Druhý pokus měl být bezpečnější, ale stále byl nebezpečný
Explorer II se v několika důležitých ohledech lišil od předchůdce. Konstruktéři upravili přístupové otvory, aby bylo možné gondolu rychleji opustit, a místo hořlavého vodíku použili helium. To významně omezovalo riziko požáru při poškození obalu. Neznamenalo to však, že by let byl bezpečnou výletní jízdou. Ve výšce více než dvaceti kilometrů je tlak vzduchu extrémně nízký a teploty mohou být hluboko pod bodem mrazu.
Posádku chránila přetlaková kabina. Uvnitř mohli muži pracovat s přístroji, zatímco venku panovaly podmínky neslučitelné s běžným dýcháním. Na palubě byly fotografické aparáty a vědecké přístroje pro výzkum atmosféry a kosmického záření. Každý kilogram navíc znamenal další požadavek na nosnost balonu, takže volba vybavení byla kompromisem mezi ambicemi výzkumníků a fyzikálními možnostmi celé konstrukce.
Start umožnila spolupráce amerického armádního letectva a National Geographic Society. To je důležitý detail: expedice nebyla jen soukromým sportovním rekordem. Šlo o rozsáhlý projekt, který spojoval vojenskou techniku, civilní vědu a popularizaci poznání. Úspěšný let měl přinést data, fotografie i příběh, který veřejnosti ukáže, že člověk dokáže pronikat do dosud nepřístupných vrstev atmosféry.
Nad mraky už nebylo skoro nic, co připomínalo běžné létání
Balon postupně stoupal a jeho obal se s klesajícím tlakem roztahoval. Posádka sledovala přístroje a výhledy přes malá okna gondoly. Po několika hodinách dosáhl Explorer II výšky 72 395 stop, tedy přibližně 22 066 metrů. Šlo o světový rekord v pilotovaném balonovém letu, který se výrazně zapsal do dějin výzkumu stratosféry.
Z této výšky se zemský povrch jeví úplně jinak než z okna dopravního letadla. Horizont je vzdálenější, podrobnosti krajiny se spojují do velkých celků a část atmosféry už zůstává pod pozorovatelem. Přesto nešlo o kosmický let: hranice vesmíru se obvykle vymezuje mnohem výše. Explorer II byl stratosférickým balonem, nikoli předchůdcem družice v tom smyslu, že by se pohyboval po oběžné dráze.
Vědecké výsledky expedice byly stejně důležité jako rekord. Posádka provedla měření a pořídila fotografie zemského povrchu z neobvyklé perspektivy. V době, kdy lidé neměli k dispozici satelitní meteorologické mapy, bylo takové pozorování jednou z cest, jak pochopit velkoprostorové vlastnosti atmosféry a zemské krajiny.
Gondola přežila a dnes ukazuje, jak malý prostor stačil k velkému výkonu
Po rekordním letu se posádka vrátila na zem. Samotná gondola se dochovala a stala se muzejním předmětem. Národní muzeum letectví a kosmonautiky Smithsonian Institution ji dnes představuje jako doklad průkopnického období, kdy lidé zkoumali horní vrstvy atmosféry prostředky, které působí vedle dnešních kosmických lodí překvapivě jednoduchým dojmem.
Pro techniky ale jednoduché nebyly. Úspěšná mise vyžadovala spolehlivý přetlakový prostor, pečlivé řízení vztlaku, znalost materiálů a schopnost přežít případnou havárii. Právě rok 1934 ukázal, že i drobný problém v konstrukci balonu může změnit vědeckou expedici v boj o život. Rok 1935 pak ukázal, jak zásadní je proměnit zkušenost z havárie ve změnu návrhu.
Explorer II se tak stal jednou z důležitých kapitol předkosmické éry. O několik desetiletí později začaly rakety vynášet lidi nad atmosféru a družice pořizovaly souvislé snímky celé planety. Stevens a Anderson však už v roce 1935 dokázali, že i bez raketového motoru je možné přiblížit se prostředí, které bylo pro běžného člověka naprosto nedostupné. Jejich příběh není příběhem Einsteinovy ledničky ani vedlejší epizodou dějin teoretické fyziky. Je to samostatné dobrodružství dvou mužů, kteří si sedli do malé kovové koule a odletěli do výšky, v níž je lidské tělo závislé na technice téměř při každém nádechu.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Smithsonian National Air and Space Museum – Explorer II Gondola [2], IMG AI GENERATED
