Lékařkou se stala v době, kdy se od žen očekával úplně jiný život
Mary Edwards Walkerová se narodila roku 1832 ve státě New York do rodiny, která podporovala vzdělávání dívek a nezvyklou míru samostatnosti žen. Studovala medicínu a v roce 1855 získala lékařský diplom. V americké společnosti poloviny devatenáctého století to samo o sobě znamenalo cestu proti proudu. Ženy se jen obtížně dostávaly k lékařskému vzdělání a v mnoha institucích jim kolegové odmítali přiznat stejné odborné postavení jako mužům.
Walkerová se navíc odmítala podřídit dobovým pravidlům oblékání. Dlouhé sukně a pevné korzety považovala za nepraktické a zdraví škodlivé. Nosila oděvy umožňující větší volnost pohybu, později také typicky mužské oblečení. Právě tato rozhodnutí jí vynášela posměch i konflikty s úřady. Pro ni však nešlo o módní výstřelek: spojovala je s představou, že člověk má mít možnost vykonávat svou práci a rozhodovat o vlastním těle bez zbytečných omezení.
Když roku 1861 vypukla americká občanská válka, rozhodla se nabídnout medicínské znalosti armádě Unie. Jenže armáda ji nepřijala jako běžného vojenského chirurga. Žena nemohla jednoduše získat stejnou pozici jako muž s odpovídajícím vzděláním. Walkerová proto zpočátku pracovala v různých provizorních a dobrovolnických rolích a postupně si získávala příležitosti ošetřovat vojáky blíže frontě.
FOTO WIKIMEDIA COMMONS CC BY 2.0
Za linií fronty se neptala, zda je pomoc bezpečná
Práce válečného chirurga v devatenáctém století měla daleko k představě sterilního operačního sálu. Polní nemocnice často fungovaly v provizorních podmínkách a lékaři čelili infekcím, nedostatku materiálu i zraněním, která by dnes měla mnohem vyšší šanci na úspěšné ošetření. Walkerová se pohybovala mezi nemocnicemi a vojenskými útvary, starala se o nemocné i raněné a podle dochovaných záznamů poskytovala pomoc také civilistům.
V dubnu 1864 ji během činnosti v oblasti bojů zajaly konfederační síly. Následovaly měsíce věznění v Richmondu, mimo jiné ve věznici Castle Thunder. Zajetí ji fyzicky i psychicky poznamenalo. Po výměně zajatců se však znovu zapojila do služby a později pracovala například ve vojenském vězeňském zdravotnickém zařízení pro ženy v Louisville.
Její služba nebyla jednoduchou cestou neohrožené hrdinky, které všichni nadšení vojáci tleskají. Dochované záznamy americké Správy národních parků ukazují i konflikty v pracovním prostředí. Někteří mužští kolegové zpochybňovali její autoritu a povzbuzovali vězeňkyně, aby odmítaly její léčbu. Walkerová se po válce navíc potýkala se zdravotními následky a usilovala o uznání své služby.
Prezident podepsal ocenění, jehož pravidla s ní nepočítala
Dne 11. listopadu 1865 podepsal prezident Andrew Johnson rozhodnutí, kterým měla Walkerová získat Medaili cti. V odůvodnění se výslovně hovořilo o jejích vytrvalých službách, péči o nemocné i raněné a utrpení během zajetí. Současně je v dokumentu uveden zásadní problém: nebyla důstojnicí s běžným vojenským pověřením, a proto nebylo možné ocenit ji některými jinými způsoby.
Historické prameny rozlišují datum podpisu prezidentského rozhodnutí a pozdější formální předání medaile; některé záznamy uvádějí leden 1866. Pevně doložené výroční datum 11. listopadu 1865 se proto vztahuje k samotnému Johnsonovu aktu. Mary Walkerová se díky němu stala první a dodnes jedinou ženou oceněnou americkou Medailí cti.
Následující desetiletí se věnovala přednáškám, lékařským a společenským tématům i boji za práva žen. Na veřejnosti vystupovala ve výrazném oblečení, které odpovídalo jejím názorům na svobodu pohybu a rovné příležitosti. Medaile byla důležitou součástí její identity: symbolem války, v níž pracovala, i uznání, které jí stát navzdory předsudkům nakonec přiznal.
V roce 1917 přišel dopis, který měl vymazat desítky let uznání
O půl století později se však americké úřady rozhodly přehodnotit rozsáhlou skupinu starších udělení Medaile cti. Zpřísnily výklad pravidel a ze seznamu vyřadily 911 osob. Mezi nimi byla i Walkerová, jejíž civilní či smluvní postavení nesplňovalo nově uplatňované podmínky. Nebyl to tedy zcela individuální trest namířený jen proti ní, ale součást širší revize. Pro ni měl však výsledek velmi osobní význam.
Walkerová rozhodnutí neuznala jako spravedlivé. Medaili odmítla vrátit a nadále ji nosila. Když roku 1919 zemřela, stále byla přesvědčená, že její válečná služba nemůže být zpětně zrušena pouhou změnou úředních kritérií. To, zda se na papíře změnil seznam oceněných, nemohlo nic změnit na měsících práce mezi raněnými a v zajetí.
Teprve v roce 1977 prezident Jimmy Carter ocenění oficiálně obnovil. Stalo se tak 58 let po Walkerové smrti a více než sto let po rozhodnutí prezidenta Johnsona. Její jméno se vrátilo na seznam držitelů Medaile cti a americká armáda ji dnes představuje jako mimořádnou postavu vlastní historie.
Osud Mary Edwards Walkerové je přitažlivý svou zvláštní dvojí nespravedlností. Nejdříve musela prokazovat odborné schopnosti v prostředí, které jí kvůli pohlaví odmítalo dát běžnou příležitost. Potom musela hájit uznání za práci, kterou skutečně vykonala. Její příběh proto není jen životopisem odvážné lékařky. Ukazuje, že instituce mohou změnit definici zásluh mnohem snadněji než minulost člověka, který je získal.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], U.S. Army Medical Department Center of History and Heritage – Dr. Mary E. Walker, official medal citation [2], National Park Service – Dr. Mary Edwards Walker [3], U.S. Army – Meet Dr. Mary Walker: The only female Medal of Honor recipient [4], National Library of Medicine – Mary Edwards Walker, Changing the Face of Medicine [5]
