V prosinci 1935 dostala americká armáda za úkol bombardovat Havaj – přesněji proud lávy valící se z Mauna Loa směrem k městu Hilo. Cílem nebylo sopku „vyhodit do povětří“, ale rozbít přírodní potrubí, kterým proudila žhavá hornina, a donutit lávu změnit cestu.
O šest dní později erupce skončila. Muž, který plán navrhl, byl přesvědčený, že bomby město zachránily. Geolog sedící přímo v jednom z bombardérů tvrdil pravý opak. A téměř o století později se spor stále úplně neuzavřel.
Hilo sledovalo lávu, která se každý den přiblížila o další kilometr a půl
Mauna Loa začala erupci 21. listopadu 1935. Nejprve se otevřely trhliny v oblasti vrcholové kaldery, aktivita se ale brzy přesunula do severovýchodní riftové zóny. Dne 27. listopadu se na severním svahu otevřel další průduch a láva se začala hromadit v sedle mezi Mauna Loa a Mauna Kea.
Zpočátku nevypadala situace pro Hilo katastrofálně. Jenže nahromaděná láva nakonec překonala terénní překážku a vydala se směrem na východ.
Najednou postupovala přibližně 1,6 kilometru denně.
Obavy nevzbuzovalo pouze samotné město. Láva mířila do oblasti horního toku řeky Wailuku, která byla zásadní pro zásobování Hila vodou. Pokud by proud pokračoval stejným směrem, mohl zasáhnout vodní zdroje i rozsáhlé lesní oblasti.
Pozornost se proto obrátila k muži, který havajským sopkám věnoval velkou část života.
Thomas Augustus Jaggar, zakladatel a tehdejší ředitel Hawaiian Volcano Observatory, už několik let přemýšlel nad otázkou, která zní dodnes poněkud troufale:
Dá se proud lávy zastavit lidskou silou?
FOTO PICRYL
Jaggar nechtěl bombardovat sopku. Chtěl rozbít její potrubí
Mauna Loa nevylévala jednolitou řeku žhavé hmoty po celé délce svahu.
Pāhoehoe láva dokáže na povrchu postupně chladnout a vytvářet pevnou krustu, zatímco pod ní zůstává žhavá hornina pohyblivá. Mohou tak vznikat lávové kanály a tunely, které fungují trochu jako tepelně izolované potrubí. Láva uvnitř neztrácí teplo tak rychle a může být dopravována daleko od zdroje.
Jaggarova myšlenka proto nebyla úplně nesmyslná.
Pokud by se podařilo lávový tunel poblíž zdroje rozbít, žhavá hmota by mohla vytéct ven, rozlít se po širší ploše a rychleji chladnout. Zároveň by se snížilo množství lávy přiváděné do proudu postupujícího k Hilu.
Jaggar původně uvažoval o pozemní výpravě s dynamitem. Jeho známý Guido Giacometti ale přišel s rychlejší variantou:
Proč tam neposlat bombardéry?
Myšlenka nebyla na Havaji úplně nová. Výbušniny se zvažovaly už při erupci Mauna Loa v letech 1880–1881, kdy láva rovněž ohrožovala Hilo, tehdy ale k jejich použití nedošlo. Ještě starší pokus o mechanické odklonění lávy známe ze sicilské Etny z roku 1669, kde se lidé pokusili narušit stěnu lávového kanálu ručně.
Roku 1935 však byly k dispozici letouny a výbušniny.
A do příběhu vstoupila americká armáda.
Patton dostal úkol, jaký později ve válce rozhodně neopakoval
Jaggar požádal o pomoc americké Army Air Corps. Na operaci dohlížel tehdejší podplukovník George S. Patton, v té době ještě několik let před svou nejslavnější rolí velitele amerických obrněných jednotek v Evropě. USGS jej dnes přímo uvádí jako muže povolaného k dohledu nad vojenskou operací.
Dne 27. prosince 1935 vzlétlo deset dvouplošných bombardérů Keystone B-3 a B-4. Jejich cíle ležely méně než dva kilometry od aktivního průduchu.
Celkem letadla nesla čtyřicet bomb, ale často opakovaná informace, že armáda na lávu shodila „40 obrovských bomb“, není přesná.
Dvacet kusů tvořily skutečné demoliční bomby MK I o hmotnosti 600 liber, tedy asi 275 kilogramů. Každá obsahovala přibližně 161 kilogramů TNT a měla zpožděnou roznětku. Dalších dvacet byly výrazně menší pointer bombs, používané k označení a zaměřování cíle. Obsahovaly pouze malou nálož černého prachu.
Cílem tedy nebylo „zničit Mauna Loa“. Ani dvacet velkých bomb nemohlo udělat nic podstatného s magmatickým systémem obrovské sopky. Armáda se pokoušela o něco mnohem jemnějšího: poškodit konkrétní tunely a kanály, kterými láva proudila. A bomby skutečně začaly dopadat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Jaggar sledoval útok dalekohledem. Jiný geolog seděl přímo v bombardéru
Thomas Jaggar celou operaci pozoroval dalekohledem z oblasti u Mauna Kea.
V jednom z posledních letadel ale seděl jiný geolog – Harold Stearns z USGS. Do Hila přijel právě proto, aby mohl neobvyklý experiment vidět na vlastní oči. Jeho letoun ve 12:40 shodil dvě velké bomby, které dopadly několik stovek stop od zamýšleného cíle.
Stearns byl skeptický už během letu.
Lávové tunely podle jeho odhadu měly silné stěny a zasáhnout vhodné místo z letadla bylo obtížné. Ani piloti nebyli přesvědčeni, že dokážou tekoucí lávě způsobit něco víc než lokální explozi.
Jaggar viděl situaci úplně jinak. Ještě několik hodin po bombardování v rozhlase vysvětloval, že cílem nebylo proud prostě zastavit. Chtěl jej připravit o přísun a přinutit čerstvou lávu, aby začala vytékat jinde poblíž zdroje.
A potom se stalo něco, co dalo vzniknout legendě. Láva začala zpomalovat.
O šest dní později proud zemřel
Ještě 28. prosince, den po útoku, láva pokračovala dál a zamířila do Hilo Forest Reserve. Požáry způsobené jejím postupem byly viditelné až z města. Proud se sice zpomaloval, ale rozhodně se v okamžiku zásahů nezastavil ani dramaticky nezměnil směr.
Na chvíli se jeho čelo zastavilo, následně se znovu dalo do pohybu. A teprve ráno 2. ledna 1936, šest dní po bombardování, byl proud prohlášen za mrtvý.
Jaggar měl jasno. Tvrdil, že bombardování konec proudu urychlilo a později dokonce prohlašoval, že armáda během jediného dne zastavila lávu, která jinak mohla pokračovat a způsobit rozsáhlé škody.
Když se roku 1939 na místa zásahů vrátil, nalezl poškozené části lávových tunelů a zatuhlou horninu. Interpretoval je jako přímý důkaz, že exploze rozbily systém tunelů a přispěly k jeho ucpání.
Pro Hilo tedy vznikl velmi lákavý příběh: armáda bombardovala sopku a zachránila město. Jenže Stearns tomu nevěřil.
Dva geologové viděli stejnou událost a došli k opačnému závěru
Harold Stearns zůstal skeptický i po skončení erupce. Ve své autobiografii vydané téměř o půl století později napsal, že zastavení proudu považoval jednoduše za náhodnou časovou shodu.
Pochyboval i Jaggarův nadřízený E. G. Wingate, superintendent Hawaii National Park. Už den po bombardování začal zvažovat pozemní akci s dynamitem, protože nebylo jasné, zda letadla dosáhla zamýšleného efektu.
A o několik desetiletí později dostali pochybovači silnější argument.
Geologové Jack Lockwood a F. A. Torgerson v roce 1980 podrobně analyzovali havajské pokusy o bombardování lávových proudů. Jejich práce v Bulletin of Volcanology dospěla k závěru, že pokus z roku 1935 neměl prokazatelně významný efekt.
Pozemní průzkum bombardovaného místa navíc nenašel důkaz, že by zásahy zvýšily viskozitu lávy a způsobily mechanismus, který Jaggar předpokládal. Současný Hawaiian Volcano Observatory proto hodnotí celý případ podstatně skeptičtěji: erupce už v době bombardování slábla, nový proud u zdroje po útoku nevznikl a Humuʻula Flow neumřel náhle, ale během následujícího týdne postupně ztrácel sílu.
Jinými slovy: bombardování a konec erupce spolu časově souvisejí. Nikdy se ale nepodařilo dokázat, že jedno způsobilo druhé.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Některé bomby sopka prostě spolkla
Celá operace po sobě zanechala ještě jeden zvláštní fyzický důkaz. Některé bomby nevybuchly.
Jaggar při průzkumu v roce 1939 našel jednu z menších zaměřovacích bomb, která prorazila tenkou krustu, pronikla do tekuté lávy a zůstala uvnitř prakticky neporušená. Tentýž kus byl znovu nalezen a fotografován roku 1977 a později se kolem jeho údajného „nového objevu“ objevily zprávy ještě v roce 2020.
Našel se také nevybuchlý exemplář velké demoliční bomby se stovkami liber výbušniny, který musel být následně bezpečně odpálen.
Je to téměř dokonalý symbol celého experimentu. Armáda svrhla na jeden z nejmohutnějších vulkánů planety výbušniny – a část z nich prostě skončila zalitá v černém čediči. Mauna Loa je pohltila a pokračovala ve své práci.
Američané to přesto zkusili znovu
Kdyby zkušenost z roku 1935 působila jednoznačně jako katastrofální neúspěch, očekávali bychom, že tím historie bombardování havajské lávy skončí. Neskončila.
Během další erupce Mauna Loa v roce 1942 byly bomby proti lávovým proudům použity znovu. Ani tentokrát však nebyl jejich účinek přesvědčivě prokázán. USGS později oba ostré pokusy označovalo za neúspěšné nebo přinejmenším neprůkazné.
V 70. letech následovaly na Mauna Loa další experimenty, tentokrát na starých lávových útvarech a za kontrolovanějších podmínek. Ukázaly něco zajímavého: myšlenka narušit lávový systém výbušninou není fyzikálně absurdní. Záleží ale extrémně na tom, co přesně se zasáhne. Masivní stěny existujícího tunelu mohou bombě dobře odolat, zatímco zranitelnější struktury kolem zdrojů lávových tunelů lze poškodit podstatně účinněji.
To ovšem vede k dalšímu problému. Odklonit lávu od jednoho města znamená potenciálně poslat ji k někomu jinému. A rázem už nejde pouze o vulkanologii.
Zastavit lávu je technický problém. Rozhodnout, kam ji poslat, je problém lidský
Pokusy odklonit lávu mají mnohem delší historii než Pattonovy bombardéry.
Když roku 1669 proud z Etny ohrožoval Catanii, skupina místních obyvatel údajně chráněná před žárem mokrými kůžemi narušila stěnu lávového kanálu a část proudu skutečně odvedla jinam. Akce ale brzy skončila, když obyvatelé sousedního Paternò zjistili, že nová cesta může ohrozit právě je, a zasáhli.
Stejný problém platí dodnes.
Hráz, výbušnina nebo umělý kanál nemusí lávu odstranit. Mohou pouze změnit místo, kudy poteče.
Přidávají se technické otázky, cena, nevyzpytatelnost vulkanické aktivity, vlastnická práva a na Havaji také kulturní rozměr. National Park Service připomíná, že pro část původních Havajců může být podobný zásah chápán jako vměšování do procesů spojených s bohyní Pelehonuamea.
Proto je mnohem jednodušší říct „bombardujme lávu“ než rozhodnout, kdy, kde a s jakou odpovědností to skutečně udělat.
Patton tedy Havaj bombardoval. Ale nejspíš ji tím nezachránil
Provokativní zkratka je historicky pravdivá v tom nejpodivnějším možném smyslu.
Budoucí slavný generál skutečně dohlížel na armádní operaci, při níž bombardéry shazovaly výbušniny na aktivní lávový proud na ostrově Hawaiʻi. Cílem bylo ochránit Hilo před přírodní katastrofou, nikoli zničit nepřítele.
Operace byla technicky pozoruhodná a v některých místech bomby svůj cíl zasáhly. Proud se následně výrazně zpomalil. O šest dní později erupce skončila. A přesně tady musí příběh místo vítězného vykřičníku dostat otazník.
Dnešní geologické hodnocení neposkytuje dostatek důkazů, že bombardování bylo příčinou zastavení lávy. Naopak pozdější terénní průzkumy podporují představu, že erupce už přirozeně slábla a bombardéry přiletěly právě ve chvíli, kdy se její konec blížil.
Thomas Jaggar zemřel přesvědčený, že experiment fungoval. Harold Stearns byl stejně pevně přesvědčený, že šlo o shodu okolností. A Mauna Loa po sobě nezanechala laboratorní kontrolní skupinu, v níž by 27. prosince 1935 žádné bomby nespadly.
Proto už se nikdy nedozvíme s absolutní jistotou, jak by se proud vyvíjel bez Pattonových bombardérů. Jeden z nejbizarnějších soubojů člověka s přírodou tak nemá jasného vítěze.
Věděli jste, že…
…Thomas Jaggar předpověděl nebezpečnou erupci Mauna Loa už přibližně dva roky před bombardováním? Po vrcholové erupci v roce 1933 upozorňoval, že během několika let může následovat výlev na svahu, který by mohl ohrozit Hilo. V listopadu 1935 se jeho scénář skutečně naplnil. Ironií tedy je, že muž, jehož tvrzení o úspěchu bombardování dnes geologové zpochybňují, dokázal samotnou hrozbu předvídat pozoruhodně přesně.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], U.S. Geological Survey – 1935 Eruption of Mauna Loa Threatened Hilo [2], National Park Service – 1935 Eruption of Mauna Loa [3], USGS Hawaiian Volcano Observatory – Did aerial bombing stop the 1935 Mauna Loa lava flow? [4], USGS Hawaiian Volcano Observatory – Old bombs found on Mauna Loa: The rest of the story, parts 1–2 [5], Lockwood & Torgerson – Diversion of lava flows by aerial bombing: lessons from Mauna Loa volcano, Hawaii [6]. img AI generated
