Nejbližší soused leží 1700 kilometrů daleko
Na mapě jižního Atlantiku je snadné Bouvetův ostrov přehlédnout. Leží přibližně mezi jižní Afrikou a Antarktidou, ale ne dost blízko ani k jednomu z těchto světů, aby k němu přirozeně patřil. Nejbližší pevninou je Země královny Maud v Antarktidě, vzdálená asi 1700 kilometrů. Jihoafrické pobřeží je ještě dál, zhruba 2500 kilometrů. Právě proto jej Norský polární institut označuje za nejizolovanější ostrov světa.
Taková vzdálenost zní abstraktně, dokud si nepředstavíme, co znamená v praxi. Na ostrově není město, silnice, nemocnice ani přístav. Neexistuje zde místní záchranná služba a v případě problému nelze jednoduše zavolat pomoc z vedlejšího ostrova.
Žádný vedlejší ostrov totiž není. Bouvetøya, jak zní norský název, je osamělý vrchol vystupující z oceánu. A ani když se k němu člověk po dlouhé plavbě dostane, ještě nemá vyhráno.
WIKIMEDIA COMMONS CC-BY-SA 3.0 [8]
K ostrovu můžete doplout. Přistát je horší
Pobřeží Bouvetova ostrova tvoří z velké části strmé útesy, na které naráží otevřený oceán. Vlnobití může být silné a míst vhodných pro bezpečné přistání lodí je velmi málo. Norský polární institut dnes otevřeně uvádí, že doprava lidí a vybavení na ostrov se v praxi obvykle řeší vrtulníkem z lodi. Ani to není jednoduché.
Bouvet bývá zahalený mlhou a nízkou oblačností. Expedice proto mohou čekat na krátké období, kdy se počasí zlepší natolik, aby vrtulník mohl bezpečně přistát. Samotné přistávání je navíc kvůli ochraně přírody regulované a vyžaduje zvláštní povolení.
Na místě pak čekají další problémy. Svahy jsou nestabilní a existuje riziko sesuvů. Ledovec, který pokrývá většinu ostrova, není kompletně zmapovaný z hlediska trhlin. Kromě malé sezónní výzkumné stanice Norvegia neexistuje prakticky žádná infrastruktura.
Každý, kdo sem přijede, proto musí počítat s tím, že je do značné míry odkázaný sám na sebe. Tady už výraz „odlehlé místo“ přestává být turistickou reklamou.
Ostrov je vlastně vrcholem sopky
Pod ledem se navíc ukrývá další část příběhu. Bouvet není kus kontinentu odříznutý mořem. Je vulkanického původu a představuje vrchol podmořské sopky vystupující nad hladinu jižního Atlantiku. Nejstarší horniny pod hladinou jsou staré přibližně 4,5 až 5 milionů let, zatímco nejstarší horniny vystupující dnes nad moře dosahují stáří kolem 1,4 milionu let.
Ostrov tvoří převážně vulkanické horniny a jeho nejvyšší bod Olavtoppen dosahuje přibližně 780 metrů nad hladinu oceánu. Historický výbuch sopky zde zaznamenán nebyl, úplně mrtvá však geologie ostrova není. Na severním a severozápadním pobřeží se vyskytují fumaroly – místa, kudy z podzemí unikají plyny a pára.
Dokonce i samotné pobřeží se dokáže během lidského života nápadně změnit. Mezi lety 1955 a 1958 vznikla na severozápadní straně nová nezaledněná plošina Nyrøysa. Dnes se předpokládá, že ji vytvořil mohutný sesuv.
Právě tato relativně mladá plocha se později stala jedním z nejdůležitějších míst pro lidské výpravy na ostrov. A také dějištěm jeho nejslavnější záhady.
První člověk, který ostrov spatřil, ani nevěděl, co vlastně našel
Bouvetův ostrov zaznamenal v roce 1739 francouzský mořeplavec Jean-Baptiste Charles Bouvet de Lozier. Podmínky nebyly ideální. Místo zakrývala mlha a Bouvet se domníval, že před sebou možná vidí výběžek tehdy hypotetického jižního kontinentu Terra Australis. Na pevninu vůbec nevystoupil a zaznamenané souřadnice navíc nebyly dostatečně přesné.
Výsledek byl téměř komický. Evropané věděli, že někde v jižním Atlantiku existuje kus země, ale dlouhou dobu jej nedokázali spolehlivě znovu najít. Teprve v roce 1808 jej spatřili britští velrybáři a první doložené přistání následovalo roku 1822.
Bouvetův ostrov tak strávil desítky let v poněkud zvláštním stavu: byl objeven, ale současně skoro ztracen. Izolace tady komplikovala život lidem už od prvního okamžiku.
A potom přišli Norové
Ve 20. století začaly o subantarktické oblasti výrazněji soupeřit státy i velrybářské společnosti. V roce 1927 dorazila na Bouvetův ostrov norská expedice na lodi Norvegia. Její členové 1. prosince vystoupili na břeh, vztyčili norskou vlajku a ostrov prohlásili za norské území. Británie už měla vlastní starší nárok, nakonec se ho však v roce 1929 vzdala.
Od roku 1930 má Bouvetøya status norského bilandu, tedy závislého území pod norskou svrchovaností. Je tu jedna právní drobnost, která je mnohem zajímavější, než zní: ostrov je norským územím, ale podle norského ústavního práva není formálně součástí „Království Norsko“. Jeho status se tak liší například od Svalbardu nebo Jan Mayenu.
V praktickém smyslu však správa patří Norsku. Je to poměrně bizarní geografický obraz: evropský stát má pod svou svrchovaností ledový vulkanický ostrov tisíce kilometrů od Oslo, na kterém nežije ani jeden stálý obyvatel.
Celý ostrov se stal rezervací
Norové na Bouvetově ostrově nevybudovali kolonii ani trvalou osadu. Naopak. Od roku 1971 je ostrov spolu s okolními teritoriálními vodami chráněn jako přírodní rezervace. Důvod je zřejmý: právě extrémní izolace pomohla uchovat zdejší ekosystém téměř bez přímých zásahů člověka. Na ostrově hnízdí mořští ptáci a pobřeží využívají tuleni i rypouši. Významné jsou také kolonie tučňáků. Izolace zde fungovala jako biologická ochranná zeď.
Norský polární institut dokonce upozorňuje, že Bouvet patří k velmi malému počtu míst, kde zatím nebyly zaznamenány zavlečené nepůvodní druhy. To je na planetě, po které lidé po staletí nevědomky převážejí krysy, hmyz, rostliny a mikroorganismy, mimořádně vzácný stav. Proto jsou expedice regulované a část oblastí má během rozmnožovací sezony ještě přísnější omezení. Bouvet je norský, ale rozhodně není norským turistickým ostrovem.
Šest lidí, větrník, solární panely a nic kolem
Lidská přítomnost dnes existuje především díky výzkumu. Na plošině Nyrøysa stojí malá sezónní stanice Norvegia, kterou využívají výzkumníci sledující zejména tuleně, tučňáky, další ptáky a stav zdejšího ekosystému. Je dimenzovaná jen pro malé terénní týmy, zhruba šest lidí.
Výzkumníci zde pobývají během jižního léta. Po zbytek roku zůstává stanice bez lidské obsluhy, přesto odsud dál přicházejí data. Automatická meteorologická zařízení a kamery využívají solární a větrnou energii a informace odesílají přes satelit.
Na jednom z nejizolovanějších míst planety tak může být zvláštní situace: není tam jediný člověk, ale přístroje dál měří počasí a posílají výsledky do Norska. Je to malý technologický ostrůvek uvnitř téměř úplně nelidské krajiny.
Pak se tam objevil člun, ke kterému nikdo nepatřil
A právě Bouvetova izolace dala vzniknout příběhu, který je téměř až příliš dobrý na podobné místo. V dubnu 1964 přistál na plošině Nyrøysa tým z britské lodi HMS Protector. Členové expedice narazili v malé laguně na opuštěný člun.
Podle pozdějších popisů nebyl označený a poblíž se nacházely i další předměty. Výprava měla na místě jen omezený čas a nenašla žádné lidské ostatky ani jasnou stopu po lidech, kteří by k lodi patřili.
Na nejodlehlejším ostrově světa tak leželo plavidlo, jehož posádku nikdo neviděl. Není divu, že kolem něj později vyrostla legenda o „záhadném člunu z Bouvetova ostrova“. Jenže tady je potřeba oddělit dobrý příběh od toho, co skutečně víme.
Pozdější badatelé upozornili na velmi zajímavou možnost: v listopadu 1958 na ostrově skutečně přistála skupina ze sovětské výzkumné lodě Slava-9. Kvůli zhoršení počasí zůstali lidé na ostrově několik dní a následně je odvezl vrtulník. Čas i místo by tedy mohly odpovídat. Přímý důkaz, že právě jejich člun byl tím, který Britové našli o šest let později, ale chybí. Bouvet tak možná přišel o svou největší záhadu. Nebo jen získal velmi rozumného podezřelého.
Ani výzkumnou stanici si ostrov nenechal navždy
Na Bouvetově ostrově není samozřejmá ani přítomnost staveb. V minulosti zde vznikaly malé výzkumné objekty, jenže prostředí dokáže lidskou infrastrukturu velmi rychle odstranit. Když norská expedice dorazila v roce 2007, zjistila, že část pobřežní plošiny, na níž dříve stálo zázemí a meteorologická stanice, se zřítila do moře.
Budova jednoduše zmizela spolu s kusem země, na kterém stála. Na kontinentu by to byla mimořádná událost. Na mladé vulkanické plošině uprostřed jižního Atlantiku je to připomínka, že člověk tady není tím, kdo určuje podmínky. Ostrov toleruje návštěvy. Nic víc.
Jak daleko lze na Zemi vlastně utéct od lidí?
Bouvetův ostrov není úplně nedosažitelný. Má satelitní spojení. Přilétají sem vrtulníky. Vědci zde pracují a jeho pobřeží bylo opakovaně zmapováno. Není to bílá skvrna na mapě v doslovném smyslu. Přesto je jedním z nejlepších míst, kde lze pochopit rozdíl mezi známým místem a dostupným místem.
Víme přesně, kde leží. Známe jeho geologii, fotografujeme ho ze satelitů a spravuje ho moderní evropský stát. A současně může cesta skončit několik kilometrů od pobřeží jen proto, že je příliš velké vlnobití nebo ostrov opět zakryla mlha.
To je možná na Bouvetově ostrově nejpodivnější. Ve 21. století už téměř nemáme místa, o jejichž existenci bychom nevěděli. Stále ale máme místa, kde naše přítomnost zůstává jen krátkou návštěvou. Bouvet patří Norsku.
Ve skutečnosti však pořád mnohem víc patří oceánu, ledu a počasí než komukoli z nás.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Norwegian Polar Institute – Bouvetøya [2], Norwegian Polar Institute – Norvegia research station on Bouvetøya [3], Norwegian Polar Institute – Regulations for Bouvetøya Nature Reserve [4], Norwegian Ministry of Justice and Public Security – Norwegian Interests and Policy for Bouvetøya [5], Norwegian Ministry of Foreign Affairs – Continental shelf: questions and answers [6], Mike Dash – An abandoned lifeboat at world’s end [7]. img ai generated
