Spojenecké jednotky přesto utrpěly více než tři sta úmrtí, zranění a dalších zdravotních ztrát. Vojáci v mlze stříleli po vlastních lidech, naráželi na miny a pasti a torpédoborec najel na námořní minu. Operace Cottage se stala jedním z nejpodivnějších důkazů, že k vojenské katastrofě někdy není potřeba ani přítomnost nepřítele. Stačí strach, špatné informace a plán, který odmítá připustit, že realita může vypadat úplně jinak.
1. Operace Cottage: nepřítel odešel, strach zůstal
Japonské jednotky obsadily ostrovy Attu a Kiska v červnu 1942. Pro Spojené státy šlo nejen o vojenský problém, ale také o symbolické ponížení: nepřítel držel část Aleutských ostrovů patřících k Aljašce. Po krvavém znovudobytí Attu se spojenci začali připravovat na ještě větší útok proti Kisce.
Japonské velení však pochopilo, že ostrov dlouhodobě neudrží. Na konci července 1943 využilo hustou mlhu a celou posádku tajně evakuovalo po moři. Spojenecké průzkumné lety zaznamenaly pokles aktivity, velitelé se však obávali, že jde o léčku nebo přesun obránců do připravených pozic.
Dne 15. srpna se proto začaly vyloďovat americké a kanadské síly. V mlze, členitém terénu a atmosféře očekávaného útoku se jednotky navzájem považovaly za Japonce. Oficiální americká námořní historie uvádí 28 mrtvých při palbě do vlastních řad, další čtyři oběti japonských pastí a desítky raněných. Torpédoborec USS Abner Read navíc narazil na minu, která mu utrhla záď a způsobila další těžké ztráty.
Když byl ostrov prohlášen za bezpečný, ukázalo se, že žádná bitva neproběhla. Kiska však názorně předvedla, že vojáci nereagují pouze na skutečného protivníka. Reagují také na představu protivníka, kterou jim vytvořily rozkazy, očekávání a strach.
2. Cvičení Tiger: generální zkouška na Den D skončila smrtí stovek mužů
Na jaře 1944 nacvičovaly americké jednotky na britském pobřeží vylodění, které mělo o několik týdnů později začít v Normandii. Cvičení Tiger se mělo co nejvíce podobat skutečnému útoku na pláž Utah. Vojáci nastoupili na výsadkové lodě, lodní konvoj vyplul do Lamanšského průlivu a pobřežní střelba měla připravit jednotky na hluk a chaos skutečného boje.
V noci na 28. dubna však konvoj zachytily německé rychlé torpédové čluny. Některé výsadkové lodě byly zasaženy a stovky mužů skončily v ledové vodě. Část vojáků neuměla správně použít záchranné vesty, jiní měli na sobě těžkou výstroj, která je převracela na záda nebo táhla pod hladinu. Záchranu komplikoval také zmatek v komunikaci a obava z dalších útoků.
Oficiální údaje se v jednotlivých záznamech mírně liší, americká armáda však dnes uvádí 749 mrtvých. Cvičení Tiger se tak stalo nejtragičtější výcvikovou událostí amerických sil během druhé světové války.
Následovala přísná opatření, protože někteří z účastníků znali podrobnosti plánovaného vylodění. Zkušenosti z tragédie přispěly k úpravám rádiové komunikace, doprovodu konvojů, používání záchranných vest i organizace záchrany na moři. Operace Overlord nakonec uspěla, ale část jejích lekcí byla zaplacena ještě předtím, než první voják vstoupil na francouzskou pláž.
3. Market Garden: plán, v němž muselo všechno fungovat přesně včas
V září 1944 věřili spojenečtí velitelé, že mohou obejít německá opevnění, překročit Rýn a otevřít si cestu do průmyslového srdce Německa. Operace Market Garden spojila masivní výsadek s rychlým postupem pozemních jednotek přes Nizozemsko.
Výsadkáři měli obsadit sérii mostů přes řeky a kanály. Obrněné jednotky pak měly postupovat po úzkém koridoru a jednotlivé skupiny postupně vysvobodit. Plán byl odvážný, ale nesmírně citlivý na každé zdržení.
Zpravodajské informace přitom naznačovaly přítomnost německých obrněných jednotek v okolí Arnhemu. Výsadkové zóny britské 1. výsadkové divize navíc ležely daleko od hlavního mostu, rádiové spojení selhávalo a špatné počasí zpomalilo přísun posil. Pozemní kolony postupovaly po jediné vyvýšené silnici, na níž se každý zničený most, vozidlo nebo německý protiútok měnil v dopravní zácpu.
Některé mosty se podařilo obsadit a řada nizozemských měst byla osvobozena. U Arnhemu však britští výsadkáři zůstali izolovaní. Z přibližně deseti tisíc mužů nasazených v této oblasti se jich přes Rýn podařilo stáhnout jen asi čtvrtinu. Operace nedosáhla strategického cíle a válka v Evropě pokračovala další zimu.
Market Garden nebyla nesmyslným plánem. Byla plánem, který téměř neobsahoval prostor pro zpoždění, silnější odpor ani poruchu komunikace. Válka mu poskytla všechny tři problémy najednou.
4. Eagle Claw: záchranná operace, která se rozpadla ještě v poušti
Po obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu v listopadu 1979 zůstaly desítky Američanů v íránském zajetí. Prezident Jimmy Carter nakonec schválil mimořádně složitou záchrannou operaci. Vrtulníky, transportní letouny a speciální jednotky několika složek ozbrojených sil se měly setkat na tajném místě v poušti, doplnit palivo a poté pokračovat k Teheránu.
Mise vyžadovala, aby správně fungovala technika, navigace, utajení i koordinace jednotek, které spolu běžně neoperovaly. Ještě před dosažením shromaždiště však vrtulníky zasáhly prachové bouře. Několik strojů mělo technické problémy a počet provozuschopných vrtulníků klesl pod stanovené minimum.
Operace byla zrušena. Při následném přesunu na pouštním stanovišti se však jeden z vrtulníků srazil s transportním letounem C-130. Exploze zabila osm amerických vojáků. Žádný rukojmí nebyl zachráněn a na místě zůstala technika i citlivé materiály.
Eagle Claw byla bolestivým důkazem, že špičkové jednotky jednotlivých druhů vojska automaticky nevytvoří fungující celek. Následné vyšetřování pomohlo prosadit trvalejší společné velení, lepší koordinaci speciálních operací a později také vznik struktur, z nichž vyrostlo americké Velitelství speciálních operací.
5. Zátoka sviní: povstání, které existovalo pouze v plánu
V dubnu 1961 se na kubánském pobřeží vylodila brigáda tvořená přibližně 1 400 kubánskými exulanty, které vycvičila a podporovala CIA. Cílem bylo vytvořit předmostí, povzbudit odpůrce Fidela Castra a vyvolat povstání, jež mělo jeho vládu svrhnout.
Plán však vycházel z několika předpokladů, které se nepotvrdily. Castrovy bezpečnostní složky o přípravách věděly dost na to, aby mohly reagovat. Očekávané lidové povstání nepřišlo a místo vylodění bylo obtížně přístupné, obklopené bažinami a s omezenými možnostmi ústupu.
Americká administrativa se zároveň snažila zachovat zdání, že Spojené státy nejsou do operace přímo zapojeny. Omezení letecké podpory a politické váhání ponechaly invazní sílu bez prostředků, které potřebovala k udržení předmostí. Během tří dnů bylo více než sto příslušníků brigády zabito a většina ostatních zajata.
Výsledek byl přesným opakem zamýšleného cíle. Castrova vláda vyšla z vítězství silnější, Kuba se ještě více přiblížila Sovětskému svazu a neúspěch přispěl k napětí, které následující rok vyvrcholilo kubánskou raketovou krizí.
6. Dieppe: tanky uvázly na pláži a překvapení zmizelo před vyloděním
Spojenecký nájezd na francouzský přístav Dieppe v srpnu 1942 měl otestovat německou obranu, získat informace, zničit přístavní zařízení a ověřit, zda lze obsadit opevněný přístav přímým útokem z moře.
Plán byl složitý a závisel na překvapení, přesném načasování a rychlém postupu jednotek z pláží. Ještě před hlavním vyloděním však část lodí narazila na německou hlídku. Obránci byli varováni a útočící vojáci se dostali pod palbu z připravených pozic.
Tanky měly pěchotě pomoci proniknout do města, ale na oblázkové pláži ztrácely pohyblivost a zastavovaly je pobřežní překážky. Komunikace se rozpadala, velitelé na lodích neměli přesný obraz situace a další jednotky byly vysílány na místa, kde už první vlna utrpěla těžké ztráty.
Z téměř pěti tisíc nasazených Kanaďanů bylo přibližně sedmdesát procent zabito, zraněno nebo zajato. Kanadské válečné muzeum uvádí 807 padlých a 1 946 zajatých; do Británie se vrátilo jen něco přes dva tisíce kanadských vojáků.
Často se tvrdí, že Dieppe poskytlo zásadní lekce pro vylodění v Normandii. Spojenci skutečně později věnovali větší pozornost palebné podpoře, specializované technice, průzkumu pláží a možnosti obejít silně opevněné přístavy. Historici se však neshodují, zda bylo nutné podobné poznatky získat za tak vysokou cenu.
7. Gallipoli: cesta k vítězství uvízla mezi útesy a zákopy
V roce 1915 chtěli spojenci prorazit Dardanely, ohrozit osmanské hlavní město a otevřít námořní zásobovací cestu do Ruska. Po neúspěchu námořního útoku následovalo vylodění na poloostrově Gallipoli.
Strategická myšlenka slibovala možnost obejít krvavou patovou situaci západní fronty. Její provedení však trpělo nejasnými cíli, nepřesnými mapami, slabým průzkumem a podceněním osmanské armády i terénu.
Útočící jednotky se vylodily pod strmými svahy, které obránci dokázali rychle obsadit. Část vojáků přistála na nevhodných místech a první příležitost k postupu do vnitrozemí se ztratila. Z původně pohyblivé operace se stala zákopová válka v horku, prachu a nedostatku vody, doprovázená nemocemi a rostoucími ztrátami.
Po měsících bojů se spojenci stáhli, aniž by dosáhli hlavních strategických cílů. Gallipoli si na obou stranách vyžádalo statisíce mrtvých, raněných a nemocných. Současně pomohlo vytvořit moderní národní paměť Austrálie a Nového Zélandu a posílilo postavení osmanského velitele Mustafy Kemala, pozdějšího zakladatele Turecké republiky.
8. Isandlwana: moderní zbraně nenahradily průzkum ani respekt k protivníkovi
Britská invaze do Zulského království v roce 1879 vycházela z přesvědčení, že disciplinovaná armáda vybavená moderními puškami a dělostřelectvem rychle porazí protivníka, jehož hlavní zbraní byla kopí a štíty.
Britské síly si pod horou Isandlwana vybudovaly tábor, který nebyl dostatečně opevněn. Velitel lord Chelmsford následně odvedl velkou část jednotek pryč, protože hledal hlavní zulskou armádu. Ta se však pohybovala rychleji, než Britové očekávali, a zaútočila na oslabený tábor silou přibližně dvaceti tisíc bojovníků.
Zuluové využili obkličovací taktiku známou jako „rohy buvola“. Britská palba jim zpočátku způsobovala ztráty, obranná linie však byla příliš dlouhá a zásobování municí komplikované. Jakmile se mezi jednotkami otevřely mezery, zulští bojovníci pronikli do tábora a obranu zničili.
Zahynulo více než 1 300 britských a koloniálních vojáků. Pro Britské impérium šlo o jedno z největších ponížení způsobených domorodou armádou. Národní armádní muzeum zdůrazňuje, že porážku způsobilo především podcenění rychlosti, organizace a bojových schopností protivníka.
Isandlwana nebyla vítězstvím kopí nad technologií. Byla vítězstvím průzkumu, soustředění sil a taktiky nad armádou, která považovala vlastní převahu za předem zaručený výsledek.
9. Rösselsprung: výsadkáři našli Titovo velitelství, ale nikoli Tita
V květnu 1944 se německé velení pokusilo jediným úderem zničit vedení jugoslávského partyzánského hnutí. Operace Rösselsprung, neboli „skok jezdce“, měla zajmout nebo zabít Josipa Broze Tita v bosenském Drvaru.
Po bombardování města přistáli němečtí výsadkáři a vojáci dopravení kluzáky přímo v blízkosti partyzánského velitelství. Pozemní jednotky se současně blížily z několika směrů. Taktické překvapení bylo značné a útočníci se dostali nebezpečně blízko hlavnímu cíli.
Německá rozvědka však nedokázala přesně určit Titovu polohu a jednotlivé zpravodajské složky si dostupné informace dostatečně nepředávaly. Výsadkáři se museli rozdělit mezi několik možných cílů, zatímco partyzánské jednotky získaly čas na organizaci obrany. Tito unikl z jeskynního velitelství a později byl evakuován do bezpečí.
Odborná analýza operace označuje za hlavní příčiny neúspěchu nedostatečnou zpravodajskou podporu, slabé sdílení informací a chybějící záložní variantu pro případ, že Tito nebude nalezen na očekávaném místě.
Německé jednotky Drvar obsadily a způsobily partyzánům ztráty, hlavního cíle však nedosáhly. Operace, která měla odpor jediným úderem ochromit, nakonec posílila Titovu pověst člověka, jenž unikl i elitnímu nacistickému výsadku.
10. Red Wings: malý průzkumný tým se ocitl bez spojení v horách
Operace Red Wings začala v červnu 2005 jako americká akce proti skupině povstalců v afghánské provincii Kunar. Čtyřčlenný průzkumný tým Navy SEALs měl zjistit polohu velitele Ahmada Shaha před větší operací.
Tým však v obtížném horském terénu objevili místní civilisté a jeho přítomnost byla prozrazena. Američané se následně dostali pod útok početnějšího protivníka, který měl výhodu výše položených pozic. Strmé svahy komplikovaly pohyb i rádiové spojení.
Tři ze čtyř členů průzkumného týmu zahynuli. Když byla vyslána rychlá zásahová jednotka, její vrtulník MH-47 zasáhl granát z ručního protitankového granátometu. Zahynulo všech šestnáct mužů na palubě – osm příslušníků Navy SEALs a osm armádních letců. Jediným přeživším původního týmu byl Marcus Luttrell, kterému poskytli úkryt místní Afghánci.
Pozdější knihy a filmy některé podrobnosti zdramatizovaly a odhady počtu útočníků zůstávají sporné. Základní obraz však zůstává: malý tým se ocitl v terénu, v němž nedokázal udržet spolehlivé spojení ani snadno přivolat podporu, a následná záchranná mise vstoupila do stejného nebezpečného prostoru.
Odvážný plán se stává nebezpečným ve chvíli, kdy nemá druhou možnost
Těchto deset případů se odehrálo v různých stoletích, krajinách i typech války. Přesto se v nich opakuje několik stejných problémů.
Prvním je záměna předpokladu za skutečnost. Japonci musejí být na Kisce. Kubánci musejí povstat proti Castrovi. Německá obrana v Nizozemsku se musí rychle rozpadnout. Tito musí být přesně tam, kam budou vysazeni parašutisté.
Druhým je příliš složitá koordinace. Čím více jednotek, druhů techniky a přesně načasovaných kroků plán obsahuje, tím větší je počet míst, na nichž se může rozpadnout. Eagle Claw nepotřebovala pouze statečné vojáky. Potřebovala, aby současně fungovaly vrtulníky, letouny, navigace, komunikace, počasí i utajení.
Třetím problémem je podcenění protivníkovy schopnosti přemýšlet. Nepřítel není kulisa čekající, až se plán odehraje. Japonci z Kisky odešli, Zuluové obešli britský tábor a osmanští obránci obsadili výšiny dříve, než spojenci dokázali proniknout do vnitrozemí.
A nakonec přichází politický tlak. Operace má vypadat rychle, levně, utajeně nebo bez přímé účasti určité země. Právě tato omezení mohou připravit vojáky o podporu, kterou by v okamžiku krize potřebovali.
Největší vojenské katastrofy proto často nevznikají z úplně hloupých plánů. Vznikají z chytrých plánů, jejichž autoři se zamilovali do vlastní představy natolik, že přestali počítat se světem, který odmítne spolupracovat.
Věděli jste, že…
…neúspěšná operace Eagle Claw bývá někdy označována za „nejúspěšnější neúspěch“ amerických speciálních sil? Mise nikoho nezachránila a osm mužů při ní zahynulo, následné vyšetřování však odhalilo vážné problémy v koordinaci armády, námořnictva, letectva a námořní pěchoty. Reformy postupně vedly k vytvoření společných struktur, díky nimž pozdější speciální operace neřídily jednotlivé složky téměř odděleně.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Naval History and Heritage Command – Allied Invasion of Kiska [2], Naval History and Heritage Command – Exercise Tiger: Disaster at Slapton Sands [3], U.S. Army Center of Military History – The Siegfried Line Campaign [4], U.S. Air Force Special Operations Command – Operation Eagle Claw [5], Central Intelligence Agency – The Bay of Pigs Invasion [6], Canadian War Museum – Dieppe Raid, 19 August 1942 [7], Imperial War Museums – The Gallipoli Campaign in the First World War [8], National Army Museum – The Battle of Isandlwana [9], The Journal of Slavic Military Studies – Operation Rösselsprung and the Elimination of Tito [10], U.S. Navy – Medal of Honor Recipient Michael P. Murphy [11], Listverse – 10 Daring Military Operations That Ended in Disaster [12], img ai generated
