Demokracie, v níž kandidát nemusel vyhrát volby
Volby totiž nebyly automaticky považovány za nejdemokratičtější způsob výběru. Mohly dávat výhodu bohatým, známým a mocným. Kdyby někdo navrhl, aby se dnes část poslanců, ministrů nebo zastupitelů vybírala náhodným losem, velmi pravděpodobně by musel nejprve vysvětlovat, proč chce z politiky udělat loterii. Ve starověkých Athénách by však samotná myšlenka nepůsobila zdaleka tak absurdně. Losování tam nebylo nouzovým řešením pro případ nerozhodného výsledku. Patřilo k základním nástrojům demokratického systému.
Neznamená to, že Athéňané volby neznali nebo že každou veřejnou funkci svěřovali náhodě. Jejich systém kombinoval lidové shromáždění, přímé hlasování občanů, volené funkce i úřady obsazované losem. Právě toto rozdělení je důležité, protože ukazuje zásadně jinou představu demokracie, než jakou máme dnes. Moderní demokracie staví svou legitimitu především na volbě reprezentantů. Athénská demokracie mnohem více zdůrazňovala myšlenku, že občan má nejen právo někoho vybrat, ale také reálnou možnost sám se na správě obce podílet.
Los tuto možnost rozděloval způsobem, který neuměl rozpoznat bohatství, řečnický talent ani slavné rodinné jméno. Samozřejmě pouze mezi těmi, které athénský stát vůbec uznával jako plnoprávné občany. Ženy, otroci a usedlí cizinci z této politické rovnosti vyloučeni byli. Athénská demokracie tedy nebyla všeobecná demokracie v moderním významu. Mezi oprávněnými mužskými občany však mohla náhoda otevírat cestu k úřadu mnohem širšímu okruhu lidí.
Pět set mužů, které nevyhrála kampaň
Jednou z nejvýznamnějších institucí byla búlé neboli Rada pěti set. Jejích pět set členů se podílelo na každodenním fungování státu a připravovalo agendu pro občanské shromáždění. Členové rady nebyli zvoleni v kampani mezi soupeřícími kandidáty. Byli vybíráni losem z občanů jednotlivých athénských územních jednotek a jejich funkční období bylo omezené.
Los se používal také při obsazování mnoha dalších úřadů a při výběru početných sborů občanů pro soudní službu. Moderní výzkum athénského systému uvádí, že každoročně mohl být losem vybírán velmi vysoký počet úředníků a dalších veřejně činných občanů. Náhoda byla navíc doplněna rotací a omezením opakovaného výkonu některých funkcí. Smyslem nebylo najít „nejlepšího profesionálního politika“, ale zabránit tomu, aby se veřejné úřady staly trvalým majetkem úzké vrstvy.
Athéňané používali k losování také zařízení známé jako klérótérion, kam se zasouvaly identifikační destičky občanů. Mechanický princip pomáhal vytvářet skupiny vybrané způsobem, který nebylo snadné ovládat běžným politickým přesvědčováním. Samotný fakt, že občan toužil po úřadu, mu tedy nemusel poskytovat výhodu. Stejnou šanci mohl mít někdo, kdo nebyl známým řečníkem ani členem významné rodiny.
Proč mohou být volby méně rovné než los
Tady přichází část, která je pro moderního člověka nejméně intuitivní. Volby lze chápat i jako mechanismus výběru elity. Když má skupina lidí rozhodnout, kdo z kandidátů je nejlepší, přirozeně zvýhodňuje ty, kteří dokážou veřejnost přesvědčit o svých schopnostech, mají známé jméno, společenské vazby, peníze nebo pověst. To nemusí být chyba systému. U některých funkcí přesně takové vlastnosti hledáme.
Athénská demokratická logika však u řady úřadů sledovala jiný cíl. Jestliže jsou si občané politicky rovni a danou funkci může po určitou dobu vykonávat velká část z nich, proč z jejich středu vybírat „vítěze“? Los dává každému ze způsobilých stejnou pravděpodobnost a zároveň znemožňuje vybudovat kampaň založenou na tom, že jeden člověk je společensky významnější než druhý.
Tato představa není pouze moderní interpretací. Aristoteles ve své Politice při popisu ústavních forem spojoval obsazování úřadů losem s demokratickým principem, zatímco volbu úředníků řadil k prvkům oligarchickým. Na jiném místě mezi znaky demokracie uváděl, že úřady, s výjimkou těch vyžadujících zkušenost nebo zvláštní schopnost, mohou být obsazovány losem a mají mít krátké funkční období. Neříkal tím, že každá volba je diktaturou bohatých. Zachycoval však představu své doby, podle níž se politická rovnost a náhodný výběr mohou doplňovat přirozeněji než politická rovnost a soutěž kandidátů.
Generály Athéňané losem raději nevybírali
Právě tady je důležité nepodlehnout opačnému zjednodušení. Athéňané nebyli přesvědčeni, že náhoda umí vyřešit úplně všechno. Některé funkce vyžadovaly schopnosti, zkušenost nebo dlouhodobou důvěru veřejnosti, a proto se obsazovaly volbou.
Nejznámějším příkladem jsou stratégové, vojenští velitelé. Vedení armády nebylo ideální místo pro experiment, zda náhodně vybraný občan náhodou disponuje vojenským talentem. Volba umožňovala občanům dát přednost člověku, jehož schopnosti už znali. Významní politici navíc mohli právě díky voleným funkcím získávat dlouhodobější vliv, který by při striktní rotaci losovaných úřadů vznikal obtížněji.
Athénský systém proto nestavěl otázku „volba, nebo los?“ jako absolutní spor. Ptával se spíše, jaký druh legitimity konkrétní funkce potřebuje. Kde mělo jít o běžnou občanskou službu a širokou účast, mohl být vhodný los. Kde byla rozhodující odbornost nebo osobní důvěra, dávala větší smysl volba. Nad oběma mechanismy přitom stálo občanské shromáždění, v němž oprávnění občané o zásadních otázkách rozhodovali přímo.
Náhoda jako obrana před profesionální politikou
Los měl ještě jeden účinek. Znesnadňoval vytváření uzavřené vrstvy lidí, kteří by si jednotlivé úřady předávali mezi sebou a díky opakovanému zvolení proměnili politickou funkci v dlouhodobé povolání. Krátké mandáty, rotace a náhodný výběr rozdělovaly veřejné role mezi větší počet občanů.
To neznamená, že Athény neznaly elity, vlivné rodiny, manipulaci, populární řečníky nebo tvrdé mocenské konflikty. Znaly je velmi dobře. Los nebyl kouzelným strojem na rovnost. Byl pouze jednou z institucionálních překážek, které měly komplikovat trvalé ovládnutí některých úřadů jednou skupinou. Moderní studie proto spojují athénskou sortici mimo jiné s omezením frakčního soupeření a snahou bránit příliš silnému zachycení institucí elitami.
Právě zde se starověké pojetí demokracie od moderního výrazně vzdaluje. Dnes považujeme právo vybrat si mezi kandidáty za jeden z nejdůležitějších projevů politické svobody. Athéňan mohl naopak v některých situacích považovat soutěž kandidátů za způsob, jak veřejnou funkci získají lidé, kteří už mají náskok.
Volby tedy nebyly synonymem demokracie
Nejpřekvapivější na athénském losování není technika s destičkami ani počet veřejných funkcí. Je to samotná myšlenka, že demokracie nemusí znamenat pouze právo zvolit nejlepšího kandidáta. Může znamenat také přesvědčení, že mnoho občanů má být střídavě schopno vládnout i být ovládáno zákony a rozhodnutími ostatních.
Athénský model bychom dnes nemohli jednoduše přenést do moderního státu se statisíci úředníků, složitou ekonomikou a miliony občanů. Ostatně samotné Athény ponechávaly odbornější funkce volbě. Historie losu je však užitečná právě proto, že narušuje představu, podle níž jsou volby odjakživa jediným přirozeným demokratickým mechanismem.
Pro staré Athéňany mohl být člověk zvolen právě proto, že nad ostatními něčím vynikal. Losem byl naopak vybrán proto, že byl jedním z nich. A v tomto rozdílu se skrývá pojetí demokracie, které je dnešnímu světu téměř cizí.
KDYŽ JEDEN HLAS MĚNÍ HISTORII
Volby bereme jako samozřejmou součást demokracie. Jenže tajné hlasování, volební právo, kandidátky, průzkumy i samotné sčítání hlasů mají překvapivě dramatickou historii. Speciál Kódu Enigma ukazuje volby bez stranických hesel a aktuální agitace – jako příběh moci, pravidel, manipulací, omylů i okamžiků, kdy skutečně rozhodl jediný hlas.
Žádné výsledky
Zdroje: Kód Enigma [1], Cambridge University Press – Political Lotteries and Democracy [2], Cambridge University Press – Athenian Government in the Time of Pericles [3], Cambridge University Press – Lot as a Democratic Device of Selection [4], Aristotle – Politics, Book IV, Perseus Digital Library [5], Aristotle – Politics, Book VI, Internet Classics Archive [6], Cambridge University Press – Democracy for a Sustainable World: Athenian Origins [7]
