Člověk, kterého jsme nejprve poznali podle molekul
Ukazuje, že denisované nebyli jen genetickou větví dávných lidí, ale také anatomicky svébytnou populací, která nezapadá ani k neandertálcům, ani k nám. Denisované zaujímají v příběhu lidské evoluce zvláštní místo. Neobjevili se jako klasicky popsaný druh s charakteristickou lebkou, kostrou a souborem snadno rozpoznatelných znaků. Do vědy vstoupili především přes genetiku.
Právě proto o nich dlouho platilo trochu paradoxní tvrzení: víme, že existovali, víme, že se křížili s neandertálci i předky dnešních lidí, víme, že zanechali stopu v genomech současných populací, ale skoro nevíme, jak vlastně vypadali od krku dolů.
Nový výzkum z jeskyně Bianfu v jihozápadní Číně tento nepoměr výrazně posouvá. Vědci tam procházeli více než šedesát tisíc kostních úlomků a pomocí paleoproteomiky a metod typu ZooMS z nich vytáhli několik vzorků, které bylo možné s vysokou jistotou přiřadit právě denisovanům. Vedle dalších fragmentů a dvou stoliček mezi nimi vynikl jeden nález mimořádně silně: část vřetenní kosti, tedy radia, představující první molekulárně potvrzený nález denisovanské kosti paže.
Jedna kost, která má větší váhu než stovky tisíc písmen genomu
Na první pohled může znít trochu přehnaně tvrdit, že jediný kostní fragment znamená tak mnoho. U denisovanů to ale přehnané není. Každý nový nález jejich kostry má mimořádnou cenu právě proto, že fyzických ostatků máme stále velmi málo. U jiných populací archaických lidí lze z anatomie skládat celé mozaiky života: od tělesných proporcí přes způsob pohybu až po zatěžování jednotlivých částí těla. Denisované naproti tomu dosud působili skoro jako lidé bez těla, známí hlavně z molekulárních stop.
Radius z Bianfu umožňuje vstoupit na úplně jiný terén. Už nejde jen o příbuzenské vztahy, genové toky a evoluční větvení. Začíná být možné ptát se na biomechaniku a každodennost. Jak denisované používali paži? Jaké pohyby zatěžovaly jejich předloktí? Připomínali víc robustní neandertálce, nebo anatomicky moderní lidi? Právě tady začíná být nález zajímavý i pro širší obraz pravěku.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Mozaika znaků, která se nechce zařadit
Podle autorů nese nově objevená kost zvláštní směs anatomických rysů. Některými proporcemi připomíná robustnější neandertálské nálezy, jiné části, především v oblasti tvaru a geometrie krčku, jsou naopak bližší moderním lidem. Nejde tedy o situaci, kdy bychom prostě řekli, že denisované byli „něco mezi“. Takový popis by byl příliš pohodlný a také zavádějící.
Důležitější je samotná mozaikovitost. Ta naznačuje, že denisované nemuseli představovat jen geografickou variantu jinak známého lidského typu. Mohli mít vlastní anatomickou konfiguraci související s jiným způsobem zatěžování horní končetiny a možná i s odlišným pohybovým nebo pracovním chováním. To samozřejmě neznamená, že z jedné kosti lze bezpečně odvodit celý životní styl. Ukazuje to ale, že denisovanské tělo nejspíš nebude možné mechanicky složit z neandertálských a moderně lidských dílů.
Bianfu ukazuje také něco dalšího: jak se hledají lidé, kteří téměř zmizeli
Neméně pozoruhodná je samotná cesta k objevu. Bianfu Cave nevydala „hezkou fosilii“, kterou by někdo zvedl ze země a okamžitě rozpoznal. Vědci museli prosít obrovské množství úlomků a teprve moderní molekulární metody dovolily odlišit několik správných kousků od tisíců jiných kostí. Je to připomínka, jak moc se paleoantropologie proměnila. Dnes už nehledá jen celé lebky nebo čelisti, ale dokáže číst lidskou minulost i v nepatrných fragmentech, které by ještě před pár desetiletími skončily v kategorii neurčitelných zbytků.
Právě paleoproteomika se ukazuje jako klíčová u lokalit, kde se starověká DNA špatně zachovává. Proteiny přežívají v některých podmínkách déle než genetický materiál a mohou nabídnout dost informací k taxonomickému zařazení. U denisovanů, kteří zjevně obývali velmi různá prostředí napříč Asií, je to zásadní. Čím širší bude síť podobně analyzovaných nalezišť, tím menší bude riziko, že jejich obraz zůstane založený jen na několika výjimečných nálezech.
Denisované přestávají být stínem na okraji lidské evoluce
Příběh denisovanů se dlouho vyprávěl jako příběh tajemné sesterské linie neandertálců, o níž víme hodně geneticky a málo tělesně. Právě tento poměr se teď začíná měnit. Každý nový nález rozšiřuje nejen mapu jejich výskytu, ale i představu o tom, jaké typy těl mohly v pleistocénní Asii existovat.
Na celé věci je možná nejzajímavější to, že zásadní posun nepřinesla nová revoluční teorie, ale jedna jediná kost paže. Ve chvíli, kdy máme k dispozici fragment skutečného předloktí, už denisované nepůsobí jen jako jméno známé z genomiky. Začínají se vracet do dějin jako fyzicky existující lidé, jejichž těla nesla vlastní evoluční řešení. A právě to může v dalších letech změnit víc než další dlouhé řetězce písmen získané ze staré DNA.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nature – A Denisovan radius and new fossil remains from Bianfu Cave, southwest China [2], Chinese Academy of Sciences – odborné shrnutí k nálezům z Bianfu Cave [3]. img ai generated
