Tvarem a způsobem došlapu připomínají Paranthropus boisei. Velikostí však některé odpovídají tvorům vysokým až kolem 1,8 metru a vážícím přibližně 75 kilogramů – rozměrům, které jsou pro dosud známého P. boisei překvapivě velké. Alternativa je stejně zajímavá: možná je vytvořil Homo erectus, ale potom bychom museli připustit, že jeho chodidlo a způsob chůze byly mnohem variabilnější, než jsme si mysleli.
Začalo to stopou hrocha
Místo označované jako GaJi10 leží v oblasti Koobi Fora, jednom z nejdůležitějších nalezišť pro výzkum lidské evoluce. První část jeho příběhu se začala psát už v roce 1978.
Paleontoložka Kay Behrensmeyerová ze Smithsonian Institution tehdy pracovala s keňskými kolegy na geologickém průzkumu. V odkryté vrstvě si všimla hlubokého zaobleného otisku, který patřil hrochovi. Když tým okolní povrch opatrně očistil, objevil také dvě stopy homininů.
Po prvním výzkumu bylo místo znovu zakryto pískem, aby se zachovalo pro budoucnost. Vědci se k němu vrátili v letech 2016 a 2023 a postupně odkryli mnohem větší plochu. Nakonec napočítali 21 homininích stop patřících nejméně osmi jedincům. Vedle nich se zachovaly také otisky hrochů, antilop a dalších zvířat, která kdysi využívala stejné jezero.
Vrstvy sopečného popela v okolních sedimentech umožnily povrch datovat přibližně do doby před 1,43 milionu let. Nejde tedy o skupinu kostí, které se mohly do jedné vrstvy dostávat stovky nebo tisíce let. Stopy vznikají během velmi krátkého okamžiku a stejný povrch mohl být následně rychle překryt dalším sedimentem.
Právě proto jim Kevin Hatala a jeho kolegové říkají něco jako fotografie minulosti.
Osm postav na fotografii, které nevidíme do tváře
Kost dokáže prozradit věk, tělesné proporce nebo anatomii jedince. Jen výjimečně ale řekne, zda v okamžiku smrti kráčel s dalšími sedmi členy svého druhu.
Stopní dráha zachycuje něco jiného. Vidíme směr pohybu, velikost chodidla, rozložení tlaku při kroku a vztah mezi jednotlivými stopami. Pokud několik lidí či zvířat projde stejným měkkým povrchem během krátkého časového úseku, může fosilie uchovat skutečný výsek jejich chování.
Na GaJi10 zřejmě prošlo osm jedinců podobným prostředím a ve velmi krátké době. Vědci soudí, že šlo většinou o dospělé a podle odhadovaných tělesných rozměrů pravděpodobně o několik dospělých samců. To je samo o sobě mimořádné. Jenže otázka, kdo přesně těch osm chodců byl, se ukázala být složitější.
Na místě žili dva velmi odlišní příbuzní člověka
Před 1,4 milionu let nebyl rod Homo jediným homininem v této části Afriky. Vedle Homo erectus zde žil také Paranthropus boisei. Oba tvorové chodili vzpřímeně, využívali podobnou krajinu a časově se jejich existence překrývala. Přesto představovali velmi odlišné evoluční experimenty.
Homo erectus měl tělesné proporce v mnoha ohledech bližší pozdějším lidem, dlouhé nohy a chodidlo uzpůsobené efektivní bipední chůzi. Dokázal se šířit na obrovské vzdálenosti a jeho populace později opustily Afriku.
Paranthropus boisei vypadal na první pohled podstatně bizarněji. Měl masivní čelisti, obrovské stoličky a lebku přizpůsobenou mimořádně silnému žvýkání. Právě jeho nápadný chrup mu kdysi vysloužil přezdívku „Louskáček“.
Od krku dolů ho však známe mnohem hůř. Naprostou většinu jeho fosilního záznamu tvoří zuby a části lebek. Kostí trupu a končetin, které lze s jistotou přiřadit právě tomuto druhu, je velmi málo. Naše představy o jeho výšce a hmotnosti proto stojí na překvapivě omezeném množství materiálu.
A právě tady začaly nové stopy dělat problémy.
Chodidlo říká Paranthropus. Velikost říká: pozor
Hatala a jeho tým už v předchozích výzkumech vyvinuli metody, které nesledují pouze délku a šířku stopy. Zajímají je také jemnější znaky vznikající při došlapu: jak se chodidlo deformovalo, kde bylo zatíženo, jak se tlak přesouval během kroku a jak se pohybovaly jeho jednotlivé části.
V roce 2024 tým publikoval stopy z nedaleké lokality, na níž byly současně zachyceny dva odlišné způsoby bipední chůze. Autoři je interpretovali jako důkaz, že stejné pobřežní prostředí využívali Homo erectus i Paranthropus boisei.
Stopy z GaJi10 se svými vnitřními proporcemi a biomechanickými znaky podobají právě skupině připisované P. boisei. Jejich chodidlo se zřejmě při chůzi chovalo jinak než chodidlo moderního člověka či typického Homo erectus a v některých rysech připomínalo starší australopitéky.
Pokud bychom se dívali jen na tvar, případ vypadá poměrně přesvědčivě. Pak ale přiložíme měřítko.
Někteří z nich mohli mít 180 centimetrů a 75 kilogramů
Největší stopy ukazují na tělesnou výšku kolem 1,8 metru a hmotnost přibližně 75 kilogramů. To jsou rozměry plně srovnatelné s člověkem dneška a také s velkými jedinci druhu Homo erectus.
Pro Paranthropus boisei je to překvapení. Dosavadní kosterní odhady obvykle vytvářely obraz menšího hominina, který byl vedle vysokého Homo erectus tělesně relativně skromný. Pokud však GaJi10 skutečně patří paranthropům, jejich velikost jsme výrazně podcenili. A nejde pouze o jednoho mimořádně velkého jedince. Soubor stop naznačuje větší variabilitu tělesných rozměrů.
Tím vznikají dvě možnosti – a každá mění něco podstatného.
První říká, že P. boisei mohl být mnohem větší a tělesně pestřejší, než ukazuje velmi chudý kosterní záznam.
Druhá říká, že stopy patří Homo erectus. Jenže v takovém případě by H. erectus musel zahrnovat chodidla a způsoby bipední chůze, které se výrazněji lišily od dosud známých jedinců. Autoři studie upozorňují, že by šlo o překvapivě velkou anatomickou a lokomoční variabilitu – větší, než jakou pozorujeme u moderních lidí nebo v dosud známém fosilním materiálu tohoto druhu.
Jinými slovy: ať stopy patří kterémukoli z obou hlavních podezřelých, něco v našem dosavadním obrazu nesedí.
Byla to skupina samců?
Ještě lákavější otázku nabízí samotné složení skupiny. Protože všechny stopy patří větším jedincům a mezi nimi nejsou patrné jasné stopy mláďat, autoři považují za možné, že skupinu tvořili převážně dospělí samci. Pokud by šlo skutečně o Paranthropus boisei, znamenalo by to vzácný přímý pohled na jeho sociální chování.
Spoluautor studie Neil Roach upozornil na možnost, že paranthropové mohli žít ve větších společenstvích, v nichž samci soupeřili o samice, ale zároveň byli schopni se navzájem tolerovat například při pohybu nebezpečným prostředím. Břeh jezera nebyl bezpečnou promenádou. Žili zde krokodýli, hroši a další velká zvířata.
Právě tady je ale nutná opatrnost. Jedna skupina osmi jedinců nedokáže odhalit kompletní společenský systém celého druhu. Nevíme, zda spolu skutečně cestovali dlouhodobě, zda šli stejným směrem jako organizovaná skupina, nebo zda několik jedinců jen krátce po sobě využilo stejné místo.
Fosilie nám poskytla momentku. Nedala nám film. Představa skupiny dospělých samců je proto fascinující možnost, nikoli hotový model společnosti Paranthropus boisei.
Proč se všichni vraceli právě k vodě
Samotné místo přináší ještě širší příběh. V oblasti východního Turkanského jezera dnes vědci znají stovky homininích stop z více než půl tuctu lokalit. Některé leží od sebe desítky kilometrů a vznikly v různých obdobích během více než 100 000 let. Znovu a znovu však ukazují totéž: naši dávní příbuzní přicházeli k okrajům jezera.
Taková prostředí nabízela vodu a rostlinné zdroje, přitahovala množství dalších zvířat a mohla poskytovat příležitosti ke sběru či získávání potravy. Současně představovala místa, kde se různé druhy homininů mohly pravidelně potkávat.
A právě stopy z Turkany už přinesly mimořádně důležitý důkaz, že Homo erectus a Paranthropus boisei neobývali jen stejný region v širokém geologickém smyslu. V některých případech používali prakticky stejné bahnité břehy ve velmi podobném čase.
Nevíme, jestli se ignorovali, soupeřili o potravu, vyhýbali se jeden druhému, nebo se občas ocitli téměř tváří v tvář. Více než milion let staré bláto ale říká, že se jejich světy skutečně překrývaly.
Kosti ukazují, kdo zemřel. Stopy někdy ukážou, jak žil
Paleoantropologie je z velké části vědou založenou na smrti. Zub, čelist nebo stehenní kost se zachovají, protože jedinec zemřel a jeho tělo se za vhodných okolností dostalo do sedimentu.
Stopa vzniká opačně. Je dokladem živého člověka či jeho příbuzného během naprosto obyčejné činnosti. Někdo šel bahnem. Udělal krok, přenesl váhu na druhou nohu a pokračoval dál. Za ním šli další.
Právě proto je GaJi10 tak neobvyklé. Nejde pouze o dalších 21 položek v katalogu fosilií. Na jednom povrchu zůstal zachovaný okamžik, kdy se osm jedinců pohybovalo krajinou společně nebo v těsném časovém sledu.
Po 1,43 milionu let dnes dokážeme odhadnout jejich výšku, přibližnou hmotnost i způsob, jakým kladli chodidlo na zem. Jen jejich jména samozřejmě nikdy nezjistíme. A zatím si dokonce nejsme úplně jistí ani tím, ke kterému druhu těch osm postav patřilo.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Proceedings of the National Academy of Sciences – Insights into hominin body size, locomotion, and behavior from Early Pleistocene trackways in northern Kenya [2], Max Planck Society – Fossil footprints reveal body size and group dynamics of 1.4-million-year-old human relative [3], Smithsonian Institution – Fossil Footprints Reveal That an Ancient Human Relative Was Larger Than Previously Thought and Traveled in Groups 1.4 Million Years Ago [4], Science – Footprint evidence for locomotor diversity and shared habitats among early Pleistocene hominins [5]
