V jednom experimentu lidé, jejichž pohyby druhý člověk napodoboval, následně vykouřili v průměru přibližně dvakrát tolik cigaret než kontrolní skupina. V dalším pokusu zase synchronizované kouření dramaticky snížilo deklarovanou ochotu přestat. Výsledky naznačují, že část síly závislosti nemusí být ukrytá pouze v nikotinu nebo v hlavě jednotlivce. Může vznikat také mezi dvěma lidmi.
Člověk neustále kopíruje ostatní, aniž si toho všimne
Když si někdo proti nám překříží nohy, po chvíli můžeme udělat totéž. Člověk, který se nakloní nad stůl, často přiměje partnera k podobnému pohybu. Kopírujeme gesta, držení těla, výrazy tváře, způsob řeči i drobné pohyby rukou, často bez jakéhokoli vědomého rozhodnutí.
Psychologie tento jev označuje jako efekt kameleona. Klasické experimenty Tanyi Chartrandové a Johna Bargha už na konci 90. let ukázaly nejen to, že lidé spontánně napodobují pohyby svých partnerů, ale také že napodobování může zlepšovat průběh sociální interakce a zvyšovat sympatie k člověku, který nás kopíruje.
Z evolučního a společenského hlediska to dává smysl. Synchronizace signalizuje blízkost a příslušnost. Dva lidé, kteří se pohybují podobně, mohou mít nevědomý pocit, že si lépe rozumějí.
Jenže mechanismus, který pomáhá navazovat vztahy, nemusí vždy podporovat zdravé chování.
Výzkumníci z polské SWPS University se proto rozhodli zjistit, co se stane, když se efekt kameleona dostane do prostředí kuřáků.
Nejdřív jim vůbec nekopírovali kouření
První experiment je zajímavý právě tím, že nezačal dvěma lidmi synchronně potahujícími z cigarety.
Zúčastnilo se ho 40 dospělých kuřáků. Výzkumník s nimi krátce hovořil o jejich životním stylu. U části účastníků během rozhovoru nenápadně napodoboval jejich pohyby rukou, paží nebo držení těla. U kontrolní skupiny nic podobného nedělal.
Teprve potom účastníci odešli kouřit.
Rozdíl byl výrazný. Ti, jejichž gesta experimentátor předtím kopíroval, vykouřili v průměru 2,5 cigarety – přibližně dvojnásobek oproti lidem v kontrolní skupině. Zároveň hodnotili člověka, který je napodoboval, jako sympatičtějšího.
To je důležitý detail. Experimentátor nemusel nejprve napodobovat samotné zapalování, potahování nebo vyfukování kouře. Stačilo předchozí sladění úplně běžných pohybů.
Autoři tento efekt vysvětlují pomocí hypotézy „social glue“, tedy sociálního lepidla. Napodobování může posílit pocit vazby mezi dvěma lidmi a vytvořit příjemnější společenskou interakci. Pokud je ale součástí této interakce cigareta, může se právě kouření stát jedním z prostředků, jimiž se vzniklé spojení dál udržuje.
Druhý experiment se přesunul před skutečné bary a kluby
Laboratorní prostředí má jednu zjevnou nevýhodu. Skuteční kuřáci většinou nestojí v psychologické laboratoři a nečekají, kolik cigaret během experimentu vykouří.
Druhý pokus proto výzkumníci provedli přímo v kuřáckých zónách u varšavských klubů a hospod. Tentokrát se zapojilo 120 lidí a experiment měl tři varianty.
V kontrolní situaci experimentátor vůbec nekouřil. Ve druhé kouřil spolu s účastníkem a jeho chování cíleně synchronizoval: potáhl krátce poté, co potáhl sledovaný člověk, a kouř vyfukoval stejným směrem. Ve třetí variantě také kouřil, ale jeho pohyby nebyly sladěné s účastníkem.
Toto uspořádání umožnilo odlišit dvě věci, které na první pohled vypadají stejně.
Možná člověk nechce přestat kouřit jednoduše proto, že stojí mezi dalšími kuřáky. Anebo není rozhodující samotná přítomnost kouřícího společníka, ale právě nevědomá synchronizace jejich chování.
Výsledek podpořil druhou možnost.
Ochota přestat kouřit spadla z 8,8 na 2,65
Účastníci následně odpovídali mimo jiné na otázky týkající se toho, zda chtějí během následujících pěti let přestat kouřit.
V kontrolní skupině dosáhla deklarovaná ochota přestat hodnoty 8,80 na desetibodové škále. U lidí, jejichž kouření experimentátor synchronně napodoboval, spadla na pouhých 2,65.
Samotná přítomnost dalšího kouřícího člověka stejný efekt nevytvořila. Rozhodující rozdíl se objevil právě tehdy, když se chování obou kuřáků sladilo.
To neznamená, že několik společných cigaret dokáže někomu přepsat dlouhodobé životní rozhodnutí. Výzkumníci měřili momentálně deklarovaný záměr, nikoli to, zda účastníci skutečně o pět let později stále kouřili.
Rozdíl je přesto natolik výrazný, že ukazuje na mechanismus, který při udržování závislosti stojí za další pozornost.
Cigareta není jen dávka nikotinu. Je to také společenský předmět
Na kouření je zvláštní právě spojení farmakologické závislosti s pevně naučenými situacemi.
Cigareta může znamenat ranní kávu, pauzu v práci, několik minut o samotě, cestu autem nebo naopak setkání s konkrétní skupinou lidí. Mozek postupně propojuje nikotin s prostředím, gesty, předměty a sociálními situacemi, které jeho užívání doprovázejí.
Výzkum napodobování k tomu přidává ještě jednu vrstvu.
Člověk vedle nás zvedne ruku s cigaretou. My uděláme podobný pohyb. On potáhne, za okamžik potáhneme také. Společný rytmus posiluje sociální spojení a samotná cigareta se stává součástí synchronizovaného rituálu.
Přehled výzkumu mimicry a modelování zdravotně rizikového chování už dříve ukázal, že lidé mohou nevědomě přebírat například množství jídla, alkoholu nebo cigaret od ostatních. Chování druhého člověka tak nemusí fungovat pouze jako vědomý příklad. Může přímo ovlivňovat vlastní motorické a behaviorální reakce.
Jinými slovy: některé návyky nejsou uložené pouze v jednotlivci. Částečně existují také ve vztahu mezi lidmi.
Právě proto může být společná kuřárna dokonale navrženou pastí
Autoři studie jdou ve svých úvahách překvapivě daleko. Navrhují, že výsledky mohou mít význam dokonce pro způsob, jakým se navrhují kuřácké prostory.
Současná kuřárna totiž obvykle dělá přesně to, co tento mechanismus podporuje: shromáždí několik kuřáků na malém místě a umožní jim společný rituál opakovat znovu a znovu.
Výzkumníci proto zmiňují možnost vytvářet více individuálně uspořádané prostory, které by snižovaly příležitost k vzájemnému napodobování.
Na první pohled to zní téměř absurdně. Po desetiletích varování před nikotinem, dehtem a karcinogeny by jednou mohl být součástí boje proti kouření také obyčejný architektonický detail: nedávat kuřáky do prostoru, kde se mohou navzájem dokonale synchronizovat.
Z jednoho malého výzkumu samozřejmě nelze vytvořit nový standard pro všechny kuřárny. Autoři však ukazují, že prostředí závislosti může být důležitější, než se zdá.
Ještě podivnější byl výsledek s elektronickými cigaretami
Druhý experiment přinesl jeden zdánlivě protichůdný výsledek.
Lidé, jejichž kouření bylo napodobováno, sice výrazně méně deklarovali ochotu přestat s kouřením úplně, zároveň však byli mnohem otevřenější myšlence přejít na elektronické cigarety. V údajích zveřejněných SWPS se tato ochota zvýšila z hodnoty 2,65 na 8,32.
Autoři to považují za ukázku toho, jak složitě se v závislosti prolínají sociální, psychologické a environmentální faktory.
Člověk může být ochoten změnit prostředek, který používá, a současně se nechtít vzdát samotného rituálu.
Právě zde může být důležitější než nikotin cigareta jako sociální objekt: důvod odejít společně ven, něco držet v ruce, provádět známá gesta a na několik minut sdílet stejnou činnost.
Neznamená to, že řešením závislosti je začít kouřit o samotě
Studie má ale několik hranic, které není možné přehlédnout.
První experiment zahrnoval pouze 40 lidí, druhý 120. Výsledky tedy potřebují další opakování na větších a různorodějších skupinách. Druhý experiment navíc sledoval deklarované úmysly přestat kouřit, nikoli skutečnou dlouhodobou abstinenci.
Zjištění také nelze obrátit do jednoduché rady „pokud chcete přestat, kuřte sami“. Samotné kouření samozřejmě dál upevňuje závislost a udržuje zdravotní rizika.
Podstatný je jiný princip: člověk, který se pokouší zbavit silného návyku, nebojuje pouze s látkou. Bojuje také s desítkami situací a sociálních vazeb, které se k ní během let připojily.
Pokud je jednou z nich automatické napodobování, může být užitečné vědět, že vůbec existuje.
Efekt kameleona možná vysvětluje, proč některé zlozvyky přežívají celé skupiny
Sociální povaha kouření není novým objevem. Už dřívější práce ukázaly, že kouření a jeho opouštění se v sociálních sítích shlukují a že chování přátel, partnerů nebo kolegů může výrazně souviset s tím, zda člověk kouří.
Nový výzkum ale ukazuje jeden konkrétní mikromechanismus, který se může odehrávat během několika minut.
Nemusíme druhému říkat: „Dej si ještě jednu.“
Nemusíme jej ani přesvědčovat, aby nepřestával.
Stačí, že se naše těla začnou nevědomě pohybovat podobně. Vznikne pocit sladění, interakce je příjemnější a cigareta se stane součástí společného rytmu.
Je to mimořádně banální mechanismus na to, jak silný efekt v experimentech vytvořil.
A možná právě proto si jej běžně vůbec nevšímáme.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], International Journal of Psychology – The Impact of Mimicry on Tobacco Addiction [2], Uniwersytet SWPS – Naśladownictwo łączy palaczy i utrudnia rzucenie nałogu [3], Journal of Personality and Social Psychology – The chameleon effect: The perception–behavior link and social interaction [4], Journal of Nonverbal Behavior – Mimicry and Modeling of Health(-Risk) Behaviors: How Others Impact Our Health(-Risk) Behaviors Without Our Awareness [5]
