Lidé byli do této nádoby ukládáni přibližně mezi lety 890 a 1160 našeho letopočtu, zatímco jiné výzkumy naznačují, že některé kamenné džbány byly na svá místa postaveny více než tisíc let předtím. Možná tedy nehledáme jediný účel jedné kultury, ale krajinu mrtvých, kterou různé generace používaly velmi dlouho.
Uvnitř nebyla jedna kostra, ale celé generace
Nádoba označená Jar 1 stojí na lokalitě Site 75. Archeologové ji kompletně prozkoumali během tří sezon v letech 2022 až 2024. Zuby ukázaly minimálně 37 jednotlivců různého věku. Těla však nebyla uložena v anatomické poloze. Dlouhé kosti se shlukovaly u stěn, některé byly patrně svázány do skupin a menší, křehčí části skeletu byly zastoupeny méně. To odpovídá takzvanému sekundárnímu pohřbívání: mrtvý byl nejprve ponechán rozložit jinde a teprve později byly jeho kosti přeneseny do společného úložiště.
Některé lebky a dolní čelisti však stále ležely společně, takže alespoň část těl mohla být do nádoby přesunuta dříve, než se všechny klouby úplně rozpadly. Autoři proto nepředpokládají jeden mechanický pohřební postup, ale složitější funerální sekvenci.
Osm lidských zubů a kostí prošlo přímým radiokarbonovým datováním. Výsledky se rozprostírají přibližně mezi 890 a 1160 n. l. Jar 1 tedy velmi pravděpodobně nebyla naplněna jednorázově. Lidé se k ní vraceli po celé generace a autoři uvažují, že mohla patřit konkrétní rodině či širší příbuzenské skupině.
Jenže kamenné nádoby mohou být mnohem starší než mrtví uvnitř
Tady se příběh začíná komplikovat.
UNESCO tradičně popisuje Planinu džbánů jako funerální krajinu doby železné, zhruba mezi 500 př. n. l. a 500 n. l., případně s pokračováním některých aktivit později. Na více než stovce známých lokalit se nachází přes 2 100 kamenných nádob, kamenné disky, sekundární pohřby, hroby i pozůstatky lomů a výroby.
Jenže datovat samotný kámen je obtížné. Studie z roku 2021 proto použila opticky stimulovanou luminiscenci sedimentu přímo pod nádobami na lokalitě Site 2. Výsledky naznačily, že tam byly některé džbány umístěny už přibližně mezi 1240 a 660 př. n. l. – tedy potenciálně více než tisíc let před pohřby z Jar 1 na jiné lokalitě.
To neznamená, že právě Jar 1 na Site 75 je tisíc let starší než kosti, které obsahuje. Tu jsme takto přímo nedatovali. Výsledek ze Site 2 ale ukazuje, že historie celé megalitické tradice může být výrazně delší a komplikovanější, než naznačují samotná data lidských ostatků.
Kamenná nádoba tak mohla být vytvořena pro jeden typ rituálu a staletí později získat jinou funkci. Nebo se základní funerální tradice mohla udržovat či obnovovat neuvěřitelně dlouho.
Dvacet korálků vedlo až do Indie a Mezopotámie
Jar 1 obsahovala také keramiku, železný nůž, měděný zvonek a dvacet skleněných korálků. Jejich chemická analýza přinesla další překvapení. Větší skupina odpovídá sklu vyráběnému v jižní Asii, zvláště v Indii, a dva korálky mají složení blízké sklu z Mezopotámie. Většina dobře zapadá do období kolem 900–1200 n. l., tedy do doby radiokarbonově datovaných pohřbů.
Jedna starší skleněná perla mohla být po generace uchovávána jako cennost, jiná naopak může naznačovat, že nádoba byla používána ještě později. V obou případech je zřejmé, že lidé žijící v laoské vysočině nebyli izolovaní od širších sítí jihovýchodní Asie.
Nevíme ani to, jak sem některé nádoby dostali
Samotná výroba je další technickou záhadou. Geologický výzkum spojil pískovec některých nádob na Site 1 s lomem Site 21 vzdáleným asi osm kilometrů. V lomu zůstaly nedokončené nádoby v různých stádiích opracování, takže místo jejich výroby známe poměrně dobře. Stále ale nevíme, jak byly hotové několik tun vážící monolity přepravovány přes kopcovitou krajinu.
Jeden z největších džbánů na Site 1 je odhadován na více než třicet tun. To už není předmět, který několik lidí naloží na vůz a odveze. Jeho přesun vyžadoval značnou organizaci, pracovní sílu a technologii – a společnost, pro kterou muselo mít vytvoření této krajiny mimořádný význam.
Jedna nádoba tedy odpověděla – ale jen sama za sebe
Nález 37 lidí je mimořádně důležitý, protože poskytuje přímý doklad použití velkého megalitického džbánu jako kolektivního kostního úložiště. Bylo by ale příliš jednoduché z toho vyvodit, že jsme právě definitivně vyřešili účel všech dvou tisíc nádob.
Planina džbánů pokrývá velké území, jednotlivé lokality mohou pocházet z různých období a doklady pohřebních praktik jsou překvapivě rozmanité: primární hroby, sekundární pohřby, malé keramické nádoby s lidskými ostatky i nyní velký kamenný ossuář.
Možná se tedy celou dobu ptáme špatně. Ne „k čemu sloužily kamenné džbány?“ Ale „kolika různými způsoby je lidé během staletí a možná tisíciletí používali?“
Věděli jste, že…
…část Planiny džbánů patří mezi archeologická naleziště, jejichž výzkum dlouho komplikovala nevybuchlá munice? Laos byl během války ve Vietnamu masivně bombardován a některé oblasti kolem lomů a džbánů zůstávají kontaminované UXO. Archeologové tak na některých místech neřeší jen tisíce let starou minulost, ale i nebezpečné dědictví 20. století.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Antiquity – The death jar: a new mortuary tradition at the Plain of Jars, Lao PDR [2], PLOS ONE – Dating the megalithic culture of Laos: Radiocarbon, optically stimulated luminescence and U/Pb zircon results [3], UNESCO World Heritage Centre – Megalithic Jar Sites in Xiengkhuang – Plain of Jars [4], Australian National University – The mysterious megalithic jars of Laos [5]. img AI generated
