V noci zní jako motor, který nikdo nedokáže najít
Taos leží ve vysoké poušti Nového Mexika, pod horami Sangre de Cristo. Mnoho lidí sem přijíždělo právě kvůli krajině, prostoru a tichu. Na začátku 90. let ale část místních začala popisovat něco, co se s představou klidné pouště příliš neslučovalo.
Hluboké, monotónní hučení. Jedni ho přirovnávali ke vzdálenému dieselovému motoru, jiní k čerpadlu nebo basovému tónu, který zní někde za zdí. Často byl nejvýraznější večer a v noci, kdy okolní svět utichl. Někteří lidé tvrdili, že kvůli němu nemohou spát nebo se soustředit.
Podivnější bylo něco jiného. Člověk mohl zvuk slyšet velmi výrazně, zatímco jiný člověk stojící vedle něj neslyšel vůbec nic.
Když se o zkušenosti začalo veřejně mluvit, ozývali se další obyvatelé. V roce 1993 už byl problém natolik známý, že se do jeho vyšetřování zapojila University of New Mexico, Sandia National Laboratories, Los Alamos National Laboratory i Phillips Laboratory amerického letectva. Vznikl fenomén, který dostal jednoduché jméno: Taos Hum.
Vědci přivezli přístroje. Hukot se jim schoval
Vyšetřovací tým nepracoval jen s mikrofony. Pokud lidé něco skutečně vnímají, zdrojem nemusí být pouze zvuková vlna šířící se vzduchem. Proto se měřily také seismické vibrace, elektrická a magnetická pole a další elektromagnetické signály. Pozornost se soustředila především na velmi nízké frekvence.
Lidé, kteří Taos Hum slyšeli, dostali možnost pomocí generátoru tónu nastavit zvuk tak, aby se co nejvíce podobal jejich zkušenosti. Výsledky se pohybovaly přibližně v pásmu desítek hertzů, zhruba mezi 30 a 80 či 100 Hz.
To odpovídá opravdu hlubokému tónu. Pro představu: nejnižší tóny hudby už v této oblasti často nejen slyšíme, ale částečně vnímáme také jako vibraci. Přístroje proto věděly, kde přibližně hledat. A právě tam nic přesvědčivého nenašly.
Citlivá měření nezachytila společný neobvyklý akustický signál, který by odpovídal tomu, co popisovali posluchači. Stejně neúspěšné bylo pátrání po seismickém nebo elektromagnetickém zdroji schopném celý fenomén vysvětlit. To ale vytvořilo mnohem zajímavější problém než obyčejný hlučný ventilátor někde za městem.
Lidé se nedokázali shodnout ani na jednom tónu
Kdyby celé město rušil jeden vzdálený stroj, očekávali bychom určitou konzistenci. Lidé na různých místech by měli popisovat přibližně stejný základní tón a měřicí technika by měla při dostatečné citlivosti zachytit odpovídající fyzikální signál. V Taosu to tak jednoduché nebylo.
Jednotliví „hearers“, jak se lidem vnímajícím hukot začalo říkat, nastavovali při testech různé frekvence. Popisy se shodovaly v tom, že jde o hluboký a často pulzující zvuk, ale neodpovídaly dokonale jedinému tónu.
Také intenzita a místa výskytu se lišily. Někteří lidé ho slyšeli především doma, jiní na více místech. Někteří jej mohli přehlušit okolním zvukem, jiní tvrdili, že se jim vrací v různých částech regionu.
To vedlo k možnosti, která je méně filmová než tajný podzemní vysílač, ale vědecky mnohem zajímavější. Taos Hum možná není jeden společný hukot. Může jít o podobný subjektivní zážitek, k němuž různí lidé docházejí různými cestami.
Nízké tóny se chovají podivně i bez jakékoli záhady
Hluboký zvuk má několik vlastností, které pátrání komplikují. Nízkofrekvenční vlny mají dlouhou vlnovou délku, dobře obcházejí překážky a mohou se šířit na větší vzdálenost než některé vyšší frekvence. V místnostech se navíc mohou odrážet a vytvářet místa, kde se vzájemně zesilují nebo naopak téměř ruší.
Proto může například průmyslový ventilátor, kompresor, elektrický transformátor nebo vzdálený motor vytvářet tón, který je někde téměř neslyšitelný a o několik metrů dál velmi nepříjemný. Paradoxně bývá podobné hučení někdy výraznější uvnitř budovy než venku. Konstrukce místnosti může fungovat jako rezonátor a některé nízké frekvence zesílit.
To vysvětluje část podobných případů po světě. Nevysvětluje to ale automaticky Taos. Rozsáhlé měření v roce 1993 nenašlo jediný vnější akustický zdroj, který by seděl na zkušenosti všech zkoumaných lidí. A právě slovo všech je důležité.
Zvuk nemusí vždy začínat někde před uchem
Lidský sluch není pasivní mikrofon. Ucho převádí mechanické vibrace na elektrické signály a mozek z nich následně skládá zvukový vjem. Na každé části této cesty může vzniknout zkušenost, která je pro posluchače naprosto skutečná, přestože v okolním vzduchu není odpovídající zvuková vlna.
Nejznámějším příkladem je tinnitus. Člověk může slyšet pískání, šumění, bzučení nebo hlubší tóny, které nemají jednoduchý vnější zdroj.
Výzkumníci Taos Hum proto začali zvažovat také fyziologická vysvětlení. Jednou z možností byly různé formy nízkofrekvenčního tinnitu. Pozornost dostaly i takzvané otoakustické emise – velmi slabé zvuky, které může za určitých okolností vytvářet samotné vnitřní ucho.
Ani jedna z těchto možností ale neposkytla razítko s nápisem „případ uzavřen“. To je důležitá část příběhu: konstatovat, že se nepodařilo najít společný vnější zdroj, není totéž jako dokázat, že všichni slyšeli tinnitus.
Mozek navíc v tichu zesiluje to, čeho si všiml
Existuje ještě další vrstva. Náš sluchový systém nepracuje se všemi podněty stejně. Mozek neustále rozhoduje, co stojí za pozornost a co může vytěsnit jako bezvýznamné pozadí. Jakmile si člověk začne určitého zvuku všímat, může se jeho význam dramaticky změnit.
Každý zná slabé tikání hodin nebo hučení lednice, které celé hodiny ignorujeme, dokud nás na ně někdo neupozorní. Pak je najednou slyšíme téměř neustále. U nepříjemného zvuku se může přidat stres, očekávání a kontrolování: je tam ještě? Zesílil? Slyším ho dnes? To neznamená, že si člověk zvuk „vymýšlí“. Pozornost skutečně mění způsob, jakým smyslové informace zpracováváme.
A právě kombinace různých skutečných nízkofrekvenčních zvuků, individuálních vlastností sluchu a pozornosti by mohla vysvětlovat, proč několik lidí vnímá velmi podobný problém, aniž by existoval jediný vysílač stojící někde uprostřed Taosu.
Taos rozhodně není jediný
Podobné fenomény byly hlášeny i jinde. Známý je Bristol Hum v Británii, hlášení pocházejí z Aucklandu na Novém Zélandu, Windsoru v Kanadě a dalších míst. Jenže právě srovnávání ukazuje, jak nebezpečné je automaticky všechny „hums“ spojit do jednoho světového jevu. Někdy se zdroj najít podaří.
Například u Windsor Hum v kanadském Ontariu ukazovalo vyšetřování na průmyslové zdroje v okolí ostrova Zug Island na americké straně hranice. U jiných případů se zase žádný jednoznačný společný původ neprokáže. Stejný popis lidského zážitku tedy nemusí znamenat stejnou fyzikální příčinu.
Když dva lidé řeknou „slyším hluboké hučení“, může jednomu vibrovat průmyslový ventilátor několik kilometrů daleko, druhému rezonovat dům a třetí může vnímat signál vznikající uvnitř vlastního sluchového systému. Navenek zní všechny tři příběhy téměř stejně.
Nejzajímavější záhada možná není pod zemí
Taos Hum samozřejmě vytvořil živnou půdu pro mnohem barvitější vysvětlení. Objevily se tajné vojenské technologie, elektromagnetické experimenty, mimořádně nízkofrekvenční vysílače a později prakticky celý katalog konspiračních teorií. Vyšetřování v 90. letech se právě proto záměrně zabývalo i elektromagnetickými možnostmi.
Nic přesvědčivého se nepotvrdilo. To však neznamená, že po odstranění exotických hypotéz nezůstala žádná záhada. Naopak. Zůstala otázka, proč malá část lidí opakovaně popisuje podobný nízkofrekvenční vjem a proč jej lze někdy spojit s reálným zdrojem, zatímco jindy přístroje nic společného nenajdou.
Možná jsme Taos Hum dlouho formulovali příliš jednoduše. Ptali jsme se: Kde je zdroj toho zvuku? Lepší otázka může znít: Kolik různých cest dokáže vytvořit lidský prožitek stejného hukotu? Pak přestane být selhání mikrofonů frustrující tečkou za příběhem. Stane se jeho nejzajímavější částí.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], The Journal of the Acoustical Society of America – A perceived low-frequency sound in Taos, New Mexico, DOI 10.1121/1.410687 [2], Acoustical Society of America – The Mystery of the Taos Hum [3], Los Angeles Times – In Taos, Researchers Can Hum It, but They Can't Name That Sound [4]. img ai generated
