Film, při kterém se publiku udělalo nevolno
V roce 1978 se v newyorské Suydam Gallery promítal krátký film Heartbeat in the Brain. Jeho obsahem nebyla hraná hororová scéna ani mystifikační trik. Britská umělkyně Amanda Feilding na něm zaznamenala vlastní trepanaci, tedy vytvoření otvoru v lebeční kosti. Dobové a pozdější popisy uvádějí, že některým divákům se během promítání udělalo nevolno a několik jich podle svědectví omdlelo. Stejně jako u podobných historických historek je poctivé připomenout, že jde o zprávu z dobové recepce, nikoli o medicínsky zdokumentovaný seznam kolapsů.
Zákrok se neodehrál v roce 1978. Feilding jej podle vlastního vyprávění a pozdějších rozhovorů provedla v prosinci 1970, když jí bylo 27 let. Film vznikl tehdy a o osm let později se dostal do galerijního prostředí. Tento rozdíl je důležitý: vysvětluje, proč se událost objevuje v historických přehledech pod dvěma daty, a také proč se z osobního experimentu postupně stala veřejná kulturní a ideová provokace.
Feilding v té době patřila k lidem, kteří se zajímali o proměněné stavy vědomí, psychedelika a neobvyklé teorie fungování mozku. Nebyla neurochirurgem, který by prováděl uznaný terapeutický postup. Jednala na základě přesvědčení, že otvor v lebce může změnit poměry v mozkovém krevním oběhu a tím ovlivnit subjektivní prožívání. Právě tento předpoklad je třeba jasně oddělit od medicínsky ověřeného faktu.
Stará operace, úplně jiné důvody
Trepanace jako chirurgický postup má velmi dlouhou historii. Archeologové nacházejí lebky s otvory vzniklými ještě v pravěku a u některých rozpoznávají známky hojení, které dokazují, že dotyčný po zákroku nějakou dobu žil. Důvody dávných operací se ovšem lišily a často je neumíme s jistotou určit. Mohlo jít o léčbu úrazů či jiných problémů, ale také o praktiky související s tehdejšími představami o lidském těle.
Moderní neurochirurgie někdy potřebuje zpřístupnit prostor uvnitř lebky, například při určitých zákrocích po úrazech nebo při léčbě závažných onemocnění. Takové operace jsou ale prováděny ve zdravotnickém zařízení s konkrétní medicínskou indikací a přísnými bezpečnostními pravidly. Svévolné vytvoření otvoru v lebce za účelem „zlepšení vědomí“ není obdobou odborného zákroku. Může způsobit závažné krvácení, infekci, poškození mozkových obalů a další život ohrožující komplikace.
Feilding se inspirovala mimo jiné Nizozemcem Bartem Hugesem, který prosazoval spekulativní teorii souvislosti mezi trepanací a stavem vědomí. Z jejího pohledu nebyl zákrok jen tělesným experimentem; stal se uměleckým gestem, politickým požadavkem a důkazem osobní vůle. Pro vědu však osobní odhodlání ani silný subjektivní zážitek nenahrazují kontrolované důkazy.
Když vlastní zkušenost vypadá přesvědčivěji než studie
Proč může člověk po riskantním zákroku upřímně tvrdit, že se cítí jinak, a přitom tím neprokázat skutečný léčebný účinek? Naše vnímání se neustále mění v závislosti na očekávání, emocích, stresu, okolnostech a mnoha dalších faktorech. Jestliže člověk podstoupí mimořádně intenzivní událost s pevnou představou očekávaného výsledku, může následnou změnu subjektivně prožívat velmi silně. Bez vhodného výzkumu však nelze spolehlivě určit, co ji způsobilo.
Feilding později sama uznávala, že samotné subjektivní pocity nestačí k přesvědčivému vědeckému závěru. Přesto zůstala dlouho zastánkyní zkoumání trepanace. To je výmluvný rozpor jejího příběhu: umělkyně, která byla ochotná na sobě provést extrémní experiment, zároveň usilovala o to, aby se její hypotézy staly předmětem odborného zkoumání. Výsledky dostupných poznatků však neospravedlňují domácí trepanaci jako cestu ke zdravějšímu mozku nebo vyšší úrovni vědomí.
V roce 1979 a znovu v roce 1983 dokonce kandidovala do britského parlamentu s tématem dostupnosti trepanace. Její kandidatury zůstaly okrajové, ale ukazují, že se nejednalo pouze o jednorázovou provokaci natočenou na film. Feilding se snažila proměnit osobní přesvědčení ve veřejně diskutovaný požadavek, přestože medicínské důkazy pro takový přístup chyběly.
Z kontroverzní umělkyně podporovatelkou výzkumu
Život Amandy Feilding však nelze zredukovat na jediný film. Později založila Beckley Foundation, organizaci, která podporovala výzkum vědomí a účinků psychoaktivních látek a prosazovala debatu o drogové politice. V této oblasti navázala spolupráci s vědeckými pracovišti, která se zabývala mimo jiné psychedelickými látkami v přísně kontrolovaných výzkumných podmínkách.
Ani zde není správné všechny její představy vydávat automaticky za potvrzené. Výzkum určitých psychedelických látek může přinášet pozoruhodné a někdy slibné výsledky, ale závěry jednotlivých studií se vztahují ke konkrétním látkám, dávkám, pacientům a podmínkám. Rozhodně z nich neplyne potvrzení staré hypotézy, že mechanický otvor v lebce zlepšuje vědomí. Umět tyto dvě oblasti odlišit je podstatné právě proto, že Feilding spojovala obě ve svém osobním příběhu.
Přesto je pozoruhodné, jak se člověk spojovaný s kontroverzním a nebezpečným experimentem později stal viditelnou postavou některých debat o vědeckém výzkumu psychiky. Vypovídá to o složité hranici mezi alternativní kulturou, svobodou klást neobvyklé otázky a nutností ověřovat odpovědi standardními metodami.
Co opravdu ukazuje Heartbeat in the Brain
Film se dnes dá chápat jako dokument určitého historického okamžiku: přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy část kontrakultury radikálně zpochybňovala autority, lékařské instituce i hranice možného osobního experimentu. Jeho nejsilnější scéna však nemá být obdivovaným návodem. Je připomínkou, že přesvědčení člověka o vlastním těle může být tak silné, že je ochoten podstoupit i krajní riziko.
Historie Amandy Feilding má proto dvě různé roviny. V umění může film vyvolávat otázky o autonomii, odvaze a tělesnosti. Ve vědě ale otázku prospěšnosti trepanace neřeší obrazový záznam ani autorčino odhodlání. K tomu by byly potřeba přesvědčivé důkazy, které její tvrzení o zlepšení vědomí nedokládají. Omdlévající diváci jsou možná nejzapamatovatelnějším detailem příběhu, nikoliv jeho nejdůležitějším závěrem.
Článek popisuje historický, mimořádně nebezpečný experiment. Nejde o doporučení ani návod k trepanaci. Neodborné narušení lebky může vést k těžkým zraněním, infekci, poškození mozku nebo smrti; tvrzené přínosy zákroku pro vědomí nejsou klinicky prokázané.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Cabinet Magazine – Christopher Turner: Like a Hole in the Head [2], Beat Books – Trepanation for the National Health, 1978 Exhibition Ephemera [3], The Guardian – Amanda Feilding Interview, 10 February 2019 [4]. img ai generated
