Večer 14. listopadu 1960 nebylo na nádraží ve Stéblové na Pardubicku dobře vidět ani na druhý konec kolejiště. Tma a hustá mlha proměnily běžné železniční signály v nejasné body světla. Osobní vlak číslo 608 přijel od Hradce Králové a měl počkat, až po jednokolejné trati dorazí protijedoucí motorový vlak 653 z Pardubic. Takové křižování bylo v provozu rutinní záležitostí. Jenže vlak 608 se vzápětí dal do pohybu, ačkoli svolení k odjezdu nedostal.
Zanedlouho se obě soupravy srazily čelně. Zahynulo 118 lidí a 110 dalších utrpělo zranění. Stéblová se stala nejtragičtější železniční nehodou na území dnešního Česka. Na události je děsivé nejen množství obětí, ale také zdánlivá obyčejnost jejího začátku: několik lidí vykonávalo dobře známou práci a v jediné chvíli se ztratila jistota, zda příkaz, který se předával dál, skutečně někdo oprávněný vydal.
Vlak, který neměl odjet
Souprava 608 byla tažena parní lokomotivou, zatímco proti ní jel motorový osobní vlak. Protože trať byla jednokolejná, nemohly se minout v otevřené krajině. Stéblová byla místem, kde měl jeden vlak vyčkat a umožnit druhému bezpečný příjezd. Dokud nebylo křižování dokončeno a vlaková cesta řádně postavena, odjezd představoval vážné porušení provozních pravidel.
To, co následovalo, dnes působí jako učebnicová ukázka řetězce drobných i zásadních selhání. Člen vlakové čety dal znamení k odjezdu, aniž by k tomu existoval platný pokyn od výpravčího. Parní lokomotiva se rozjela, přestože odjezdové návěstidlo ukazovalo „Stůj“. Vlak navíc projel přes výhybku, která nebyla nastavena pro jeho cestu. Každá z těchto okolností měla být varováním, ale žádná už soupravu nezastavila.
Výpravčí pochopil, co se stalo, a snažil se nebezpečí odvrátit. Rozjetý vlak se však nevrátil. Z nádraží se pokoušeli upozornit také personál na trati, po níž se blížil motorový vlak. Podle rekonstrukce Českých drah se telefonická výstraha k jednomu ze stanovišť dostala v okamžiku, kdy už protijedoucí souprava projížděla kolem. Čas, který mohl neštěstí zabránit, se vyčerpal.
Zelený záblesk, který nikdo nedokázal vysvětlit
Při vyšetřování se objevil detail, který dodnes vyvolává otázky. Jeden z průvodčích vypověděl, že zahlédl v mlze zelené světlo a vyložil si je jako znamení k odjezdu. Jeho pozorování podle historické rekonstrukce potvrdili také dva cestující. Železniční provoz ale nestojí na tom, zda se někomu zdá, že zahlédl správnou barvu: platný pokyn musí přijít stanoveným způsobem od oprávněné osoby a musí odpovídat ostatním návěstem a připravené vlakové cestě.
Výpravčí přitom podle zjištění žádný takový signál nevydal. Nepodařilo se spolehlivě určit ani jiný zdroj zeleného světla. Vznikla tak záhada, která svádí k dramatickým teoriím, ale žádnou nadpřirozenou příčinu nepotřebuje. Ve hře mohou být omyl, nesprávně vyhodnocený světelný podnět, vzpomínky poznamenané stresem nebo prostě neúplné svědecké informace. Bez důkazů nelze žádnou z těchto možností prohlásit za definitivní odpověď.
Podstatný je rozdíl mezi dvěma otázkami. První zní, proč se některým svědkům zdálo, že viděli zelené světlo. Druhá, z hlediska bezpečnosti důležitější, proč vlak odjel, přestože pro něj nebyly splněny podmínky. I kdyby se původ záblesku někdy podařilo zjistit, neměnilo by to fakt, že odjezdu měly zabránit další provozní pojistky a kontrolní postupy.
Nárazu následoval požár
Oba vlaky se střetly přibližně půldruhého kilometru od stanice. V dobových rekonstrukcích se uvádí, že jely rychlostí kolem šedesáti kilometrů za hodinu. Při čelní srážce se jejich energie změnila v ničivou deformaci lokomotiv a vozů. Někteří cestující zahynuli při nárazu, jiným hrozilo další nebezpečí ve zdemolovaných soupravách.
Právě požár mimořádně zhoršil následky. Z topeniště parní lokomotivy se vysypalo žhavé uhlí a vznítila se nafta unikající z motorového vlaku. Zachraňovat lidi z pomačkaných vozů v takových podmínkách znamenalo bojovat s ohněm, těžce přístupnými prostory a velmi omezeným časem. Příběhy jednotlivých obětí a přeživších patří k nejbolestnějším vzpomínkám regionu, a proto by se tato tragédie neměla redukovat na technickou chybu nebo na záhadný signál.
Do veřejného prostoru se tehdy dostávaly pouze omezené informace. Československo žilo v komunistickém režimu, který podrobné zprávy o takto závažném selhání státní železnice nepovažoval za vítané. Rozsah katastrofy však nebylo možné vymazat z paměti rodin, železničářů ani místních obyvatel. Soud následně odsoudil několik členů vlakové čety za porušení jejich povinností.
Proč má smysl o Stéblové mluvit i dnes
Stéblová připomíná, že velké katastrofy často nemají jedinou jednoduchou příčinu. Nehoda vznikla proto, že souprava odjela neoprávněně, ale její příběh je zároveň o tom, proč nestačí spoléhat na jeden člověkem vnímaný signál. Bezpečná doprava potřebuje nezávislé vrstvy ochrany, které zachytí chybu dříve, než ji další člověk nebo zařízení převede v nevratný následek.
Pro současného čtenáře má proto záhadné světlo dvojí význam. Je to nevyřešený detail historického vyšetřování, který přitahuje pozornost. Mnohem důležitější ale je, že při samotném neštěstí nerozhodovala barva jediné záře v mlze, nýbrž selhání celé posloupnosti kontrol. Právě tuto posloupnost je třeba zkoumat, chceme-li, aby se podobný večer už neopakoval.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], České dráhy – Nehoda ve Stéblové: Záhadné světlo a smrt v mlze [2], Železničář – Stéblová 1960: Svítilo zelené světlo? [3], Český rozhlas – 14. listopadu 1960 se ozvala velká rána [4], img ai generated
