Upozornění redakce: Články ze série Lidské bestie mohou obsahovat popisy násilí, mučení, politického pronásledování a masového zabíjení. Tyto informace jsou proto nevhodné pro osoby mladší 18 let a pro čtenáře citlivější povahy.
Zimbabwe se ale Robertu Mugabemu postupně přestalo jevit jako země, které slouží. Stále více se choval jako člověk, který má díky zásluhám z osvobozeneckého boje právo určovat, co země chce. Odpůrce bylo možné označit za nepřítele revoluce, kritika za službu kolonialismu a volební porážku za výsledek spiknutí.
Mezi těmito dvěma Mugaby není jednoduchá čára, na níž by se jednoho dne hrdina změnil v diktátora. První masové násilí jeho vlády přišlo už několik let po nezávislosti.
Učitel, kterého bílý režim zavřel na téměř jedenáct let
Mugabeho život nezačínal příběhem člověka předurčeného k absolutní moci. Byl mimořádně vzdělaný a značnou část života před vstupem do vrcholné politiky učil. Studoval mimo jiné na jihoafrické University of Fort Hare a další tituly získával dálkově během učitelské kariéry.
Nějakou dobu působil také v Ghaně, která pod vedením Kwameho Nkrumaha patřila k symbolům nové postkoloniální Afriky. Po návratu do Rhodesie se zapojil do nacionalistického hnutí usilujícího o většinovou vládu.
Situace v zemi byla mimořádná. Roku 1965 vyhlásila vláda Iana Smithe jednostranně nezávislost na Británii, aby zabránila tomu, že by dekolonizace vedla k převzetí politické moci černošskou většinou. Následovala dlouhá válka, mezinárodní izolace a násilí páchané jak rhodeskými bezpečnostními silami, tak nacionalistickými partyzány.
Mugabe strávil roky 1964 až 1974 ve vězení. Po propuštění se dostal do Mosambiku a postupně převzal vedení ZANU, jejíž ozbrojenou složkou byla ZANLA. Vedle ní existovala konkurenční ZAPU Joshuy Nkoma se svou armádou ZIPRA.
To je důležité připomenout už kvůli našemu titulku. Mugabe Zimbabwe neosvobodil sám.
Byl jednou z nejdůležitějších postav širšího boje, který vyústil v jednání v londýnském Lancaster House roku 1979. Dohoda ukončila válku, obnovila na krátkou dobu britskou správu a otevřela cestu k volbám založeným na většinovém právu.
První Mugabe překvapil smířením
Výsledek únorových voleb roku 1980 byl jednoznačný. ZANU získala 57 ze 100 křesel volených v hlavním hlasování a Mugabe se stal premiérem. Dvacet dalších parlamentních míst bylo v přechodném období ještě vyhrazeno bílé menšině. Dne 18. dubna vzniklo nezávislé Zimbabwe.
Muž, který strávil roky ve vězení a vedl hnutí bojující proti rhodeskému státu, tehdy nevyhlásil pomstu. Naopak mluvil o usmíření.
Část bílých úředníků, vojáků a odborníků zůstala na svých místech, konkurenční Joshua Nkomo vstoupil do vlády a někdejší partyzánské armády ZANLA a ZIPRA byly spolu s rhodeskými jednotkami postupně spojovány do nové národní armády.
A Mugabeho vláda tehdy skutečně dokázala věci, které nelze z jeho životopisu vyškrtnout jen proto, že se nám nehodí do obrazu budoucího diktátora.
Školství a zdravotnictví byly skutečným úspěchem
Po desetiletích rasového systému měl nový stát obrovskou potřebu zpřístupnit vzdělání a zdravotní péči černošské většině. Rozšíření bylo dramatické.
Podle Světové banky vzrostl počet dětí na základních školách z přibližně 1,2 milionu v roce 1980 na 2,2 milionu v roce 1989. Na středních školách byl růst ještě výraznější: ze 74 000 žáků na 671 000. Světová banka jej označila za mimořádně rychlou expanzi vzdělávacího systému.
Významně se zlepšila také zdravotní péče. Budovaly se zdravotní střediska, rostla proočkovanost, klesala kojenecká úmrtnost a péče se dostávala na venkov. Na konci 80. let patřilo Zimbabwe podle přístupu obyvatel ke zdravotnickým službám mezi nejlépe fungující země subsaharské Afriky.
Nebyly to osobní zázraky Roberta Mugabeho. Podíleli se na nich zdravotníci, učitelé, místní komunity, státní správa i zahraniční partneři.
Byly ale výsledkem politiky jeho vlády. A právě proto je Mugabeho příběh tak nepohodlný. Režim, který stavěl školy a kliniky, ve stejné době připravoval speciální vojenskou jednotku pro jiné občany vlastní země.
Gukurahundi přišlo už tři roky po nezávislosti
Největším soupeřem Mugabeho ZANU zůstal Joshua Nkomo a jeho ZAPU, která měla silnou podporu zejména v Matabelelandu mezi obyvatelstvem Ndebele.
Po nezávislosti vznikalo mezi bývalými partyzány ZANLA a ZIPRA násilí a v některých oblastech skutečně operovali ozbrojení disidenti. Nešlo tedy o zcela vymyšlený bezpečnostní problém.
Odpověď vlády však rozsah tohoto problému daleko překročila.
Mugabeho vláda vytvořila Pátou brigádu, vycvičenou severokorejskými instruktory a postavenou mimo běžnou strukturu jednotek školených britskou vojenskou misí. V lednu 1983 byla nasazena v Matabelelandu a částech Midlands.
Operace získala jméno Gukurahundi – výraz přirovnávaný k časnému dešti, který před příchodem jarních srážek odplavuje plevy. Jenže „plevou“ se velmi rychle stalo civilní obyvatelstvo.
Výzkum popisuje masové popravy, bití, mučení, znásilnění, vypalování majetku, svévolné věznění a zabíjení lidí, kteří s ozbrojenými disidenty neměli nic společného. Moderní odborné odhady se různí; antropoložka Shari Eppel klade celkový počet zabitých neozbrojených civilistů přibližně mezi 10 000 a 20 000. Human Rights Watch pracuje s nejméně 10 000 mrtvými.
Tohle je klíčový okamžik Mugabeho příběhu. Autoritářství nezačalo hyperinflací. Ani násilnými zábory půdy po roce 2000.
Masové násilí proti politicky podezřelé části vlastního obyvatelstva přišlo v době, kdy bylo nezávislé Zimbabwe ještě mladým státem plným nadějí.
Gukurahundi pomohlo odstranit hlavní politickou konkurenci
Operace nebyla jen přehnaným vojenským zásahem proti několika ozbrojencům.
Human Rights Watch i novější historický výzkum upozorňují, že její politickou funkcí bylo také zničit oporu ZAPU a upevnit dominanci ZANU-PF. Pátá brigáda byla na Mugabeho rozhodnutí vyslána do oblastí, které představovaly nejvýznamnější základnu jeho politického soupeře.
Násilí skončilo až politickou dohodou. V prosinci 1987 podepsali Mugabe a Nkomo Unity Accord. ZAPU byla fakticky pohlcena ZANU-PF a Nkomo později získal post viceprezidenta.
Ve stejném období byla ústavní změnou vytvořena silná výkonná prezidentská funkce. Premiér Robert Mugabe se stal prezidentem Robertem Mugabem. Politický prostor se začal zužovat.
Půda byla skutečnou nespravedlností. To neospravedlňuje způsob jejího přerozdělení
Když se mluví o Mugabeho pozdější vládě, málokteré téma je tak zatížené ideologií jako půda.
Koloniální a rhodeský systém skutečně vytvořil hluboce nespravedlivé rozdělení zemědělské půdy. Bílí farmáři kontrolovali velké plochy kvalitní země, zatímco mnoho černošských rodin žilo v méně úrodných a přetížených oblastech.
Pozemková reforma tedy nebyla diktátorovým náhlým rozmarem. Byla reálnou povinností postkoloniálního státu.
Po prvních dvaceti letech však značná část problému přetrvávala. Od roku 2000 začala Mugabeho vláda prosazovat takzvaný fast-track program, v jehož rámci byly komerční farmy rychle zabírány a přerozdělovány.
Samotný cíl širšího vlastnictví půdy nelze automaticky označit za zločin. Metody jsou jiná otázka.
Human Rights Watch zdokumentovala násilí milicí spojených se ZANU-PF proti bílým farmářům, ale ještě ve větším rozsahu také proti černošským zemědělským pracovníkům a údajným příznivcům opozice. Přidělování nové půdy bylo v některých případech podmíněno politickou loajalitou. Policie proti násilí často nezasahovala a někdy se na něm sama podílela.
Spravedlivá otázka byla použita způsobem, který umožňoval odměňovat spojence a trestat odpůrce. A právě tady se Mugabeho politický jazyk stal mimořádně účinný. Kritika jeho vlády mohla být představena jako kritika odstranění kolonialismu samotného.
Ekonomický kolaps neměl jedinou příčinu
Dalším oblíbeným zjednodušením je věta: Mugabe vzal farmy bílým, a proto Zimbabwe zkolabovalo. Historie tak jednoduchá není.
Pozemková reforma výrazně narušila zemědělskou produkci a navazující odvětví. Zároveň ale hospodářský propad ovlivnily neudržitelné veřejné výdaje, monetární politika, zadlužení, politická nestabilita, ztráta investic, odchod kvalifikovaných lidí i další dlouhodobé problémy.
Světová banka období 1998–2008 popisuje jako dramatický hospodářský pokles způsobený kombinací neslučitelných makroekonomických politik a narušení spojeného s rychlou pozemkovou reformou.
Hyperinflace pak dosáhla rozměrů, které proslavily zimbabwské bankovky s absurdními nominálními hodnotami po celém světě.
V lednu 2009 se objevila dokonce bankovka 100 bilionů zimbabwských dolarů. Obyvatelé mezitím místní měnu prakticky opouštěli a obchodovali v amerických dolarech či jihoafrických randech.
Pro miliony lidí to nebyla ekonomická kuriozita. Úspory mizely. Mzdy ztrácely hodnotu dřív, než je bylo možné utratit. Zdravotnictví a veřejné služby se rozpadaly.
V roce 2005 stát jednoduše zboural životy statisíců lidí
Operace Murambatsvina začala v květnu 2005. Název bývá překládán jako „odstranit špínu“ nebo „vyčistit nepořádek“. Vláda tvrdila, že likviduje nelegální stavby, pouliční obchod a kriminalitu.
Policie a úřady začaly bourat domy, stánky a drobné provozovny v městských oblastech. Rozsah byl obrovský.
Zvláštní vyslankyně OSN odhadla, že 700 000 lidí přišlo o domov, živobytí nebo obojí a kolem 570 000 bylo vysídleno. Human Rights Watch dokumentovala, že demolice probíhaly často násilně a bez odpovídajícího zajištění náhradního bydlení.
Operace zasáhla právě městské obyvatelstvo, v němž měla sílící opoziční MDC výraznou podporu. Diskuse o přesné politické motivaci Murambatsviny pokračuje, ale lidský výsledek je nesporný: stát během několika týdnů připravil statisíce vlastních občanů o základ jejich každodenního života.
V roce 2008 Mugabe poprvé zjistil, že může skutečně prohrát
Nejnebezpečnější chvíle pro autokrata často nepřichází tehdy, když je nenáviděn. Přichází tehdy, když zjistí, že instituce, které ještě formálně existují, mohou přinést výsledek, který nechce.
Dne 29. března 2008 proběhly prezidentské volby. Oficiální výsledky byly zveřejněny až po dlouhém zdržení. Opoziční kandidát Morgan Tsvangirai získal 47,9 procenta, Mugabe 43 procent. Protože nikdo podle oficiálních výsledků nepřekročil padesát procent, mělo následovat druhé kolo.
Mezitím ale začala jiná kampaň. Bezpečnostní složky, příznivci ZANU-PF a skupiny označované jako váleční veteráni útočili na členy a údajné příznivce MDC. Human Rights Watch do dne druhého kola dokumentovala více než sto zabitých a kolem pěti tisíc zbitých či mučených lidí.
Tsvangirai z druhého kola odstoupil. Řekl, že za podmínek, kdy jsou jeho příznivci zabíjeni, nemůže požadovat, aby dál riskovali život.
Mugabe pak kandidoval prakticky sám a vyhrál. Formálně proběhly volby. Jejich politický obsah však předtím rozdrtilo násilí.
Mugabeho nejsilnější zbraní nebyla jen armáda. Byla to minulost
Robert Mugabe měl něco, co běžný diktátor získat nemůže. Skutečné zásluhy z osvobozeneckého boje. Jeho režim z nich postupně vytvořil téměř trvalý nárok na vládu.
Human Rights Watch upozorňuje, že vedení ZANU-PF dlouhodobě zdůrazňovalo, že jeho právo vládnout vychází především z ozbrojeného osvobozeneckého boje, nikoli jen z výsledků současných voleb. Tím se politická konkurence dostávala do zvláštní pozice: opozice nebyla pouze jinou stranou.
Mohla být vykreslena jako někdo, kdo zpochybňuje samotné dědictví osvobození. ZANU-PF byla revoluce. Revoluce byla Zimbabwe. A pokud jste byli proti ZANU-PF, bylo možné tvrdit, že stojíte proti Zimbabwe.
Taková rovnice je pro dlouhodobé udržení moci mnohem cennější než jakákoli prezidentská fotografie na úřadě.
Nakonec proti němu nestál lid. Stáli proti němu jeho vlastní lidé
Mugabe přežil ekonomický kolaps, sankce, opoziční demonstrace, mezinárodní izolaci i několik generací politických soupeřů. Nepřežil spor o svého nástupce.
V pozdních letech jeho vlády prudce rostl politický vliv manželky Grace Mugabeové. Jejím hlavním soupeřem uvnitř ZANU-PF byl viceprezident Emmerson Mnangagwa, veterán osvobozeneckého hnutí a muž dlouhodobě propojený s bezpečnostním aparátem.
V listopadu 2017 Mugabe Mnangagwu odvolal. Armáda zasáhla.
Obrněná vozidla se objevila v Harare, vojáci obsadili státní televizi a prezident skončil fakticky v domácím vězení. Generálové velmi opatrně tvrdili, že nejde o převrat, ale pouze o zásah proti „zločincům“ kolem hlavy státu.
Tentokrát už ale Mugabe zjistil, že strana, armáda i velká část veřejnosti jsou připraveny pokračovat bez něj. Dne 21. listopadu 2017, ve věku 93 let, rezignoval. Parlament se právě chystal projednávat jeho impeachment. Jeho vláda trvala 37 let. O necelé dva roky později zemřel.
Osvoboditel a autoritář nejsou dva různí lidé
Robert Mugabe se špatně vejde do jednoduchého příběhu. Kdybychom z jeho životopisu odstranili všechno dobré, dostaneme karikaturu. Kdybychom naopak kvůli boji proti kolonialismu přehlíželi jeho pozdější zločiny, dostaneme propagandu.
Mugabe skutečně bojoval proti systému bílé menšinové vlády. Skutečně strávil roky ve vězení. Skutečně patřil k lidem, kteří pomohli dovést Zimbabwe k nezávislosti. Jeho první vlády skutečně rozšířily přístup ke školám a zdravotnictví.
A právě tentýž člověk vládl v době Gukurahundi, budoval politickou beztrestnost, dovoloval použití násilí proti opozici, vedl zemi během hospodářského kolapsu, nechal statisíce lidí zasáhnout masovými demolicemi a v roce 2008 zůstal u moci po volební kampani provázené vraždami a mučením.
Není nutné rozhodovat, která polovina jeho životopisu je „skutečný Mugabe“. Skutečné jsou obě.
A možná právě v tom spočívá nejdůležitější důvod, proč jeho příběh patří do série Lidské bestie. Nebezpečný vůdce nemusí přijít k moci jako padouch. Může přijít jako člověk s autentickými zásluhami, obrovskou autoritou a vizí, kterou mnoho lidí oprávněně považuje za spravedlivou.
Problém začíná ve chvíli, kdy z minulých zásluh udělá doživotní oprávnění rozhodovat o budoucnosti ostatních.
Robert Mugabe pomohl Zimbabwe získat právo, aby o jeho osudu rozhodovala většina jeho obyvatel. Postupem času však stále hůře přijímal možnost, že by se tato většina mohla rozhodnout jinak než on.
Věděli jste, že...
Robert Mugabe dostal v roce 1994 od britské královny Alžběty II. čestný rytířský titul? Britská vláda dlouhé roky odmítala jeho odebrání s argumentem, že nechce Mugabemu pomáhat vykreslovat konflikt jako spor Zimbabwe s někdejší koloniální mocností. Po násilí kolem voleb roku 2008 však královna na doporučení vlády vyznamenání anulovala.
Lidské bestie jsou edukativní historickou sérií věnovanou těm, kteří pro vlastní prospěch či uspokojení proměnili moc, vědu, víru nebo ideologii v nástroj utrpení, ponížení a likvidace druhých. Jednotlivé díly nepřipomínají jejich zločiny proto, aby pachatele oslavovaly nebo z lidské krutosti vytvářely podívanou, ale aby ukázaly, jak takové činy vznikaly a proč jim společnost nedokázala zabránit. Věříme, že jen ten, kdo pozná i temné kapitoly historie, má šanci rozpoznat okamžik, kdy se začínají opakovat.
POZNETE PŘÍBĚHY I DALŠÍCH LIDSKÝCH BESTIÍ
Zdroje: Kód Enigma [1], Human Rights Watch – Robert Mugabe Leaves Behind Legacy of Abuse [2], Human Rights Watch – Reversing Zimbabwe's Dismal Rights Record Since 1980 [3], Human Rights Watch – Perpetual Fear: Impunity and Cycles of Violence in Zimbabwe [4], Cambridge University Press – Gukurahundi and Zimbabwe’s Place in the 1980s Cold War [5], Human Rights Watch – Fast Track Land Reform in Zimbabwe [6], Human Rights Watch – Evicted and Forsaken: Operation Murambatsvina [7], Human Rights Watch – They Beat Me like a Dog: Political Persecution of Opposition Activists and Supporters [8], World Bank – Zimbabwe: Achievements in Health and Education [9], UK Government History – The Lancaster House Agreement 40 years on [10], UK Parliament – Foreign Affairs Committee, Robert Mugabe's honorary knighthood [11], img ai generated
