Nejnovější zpráva Programu OSN pro životní prostředí však přináší podstatně nepříjemnější závěr: dlouhodobému překročení hranice 1,5 °C se už podle současných trajektorií pravděpodobně nevyhneme.
Neznamená to ovšem, že 1,5 °C přestalo mít smysl. Klimatická strategie se místo toho dostává do fáze, se kterou původní veřejná představa o Pařížské dohodě příliš nepočítala. Lidstvo by mělo oteplování co nejrychleji zabrzdit, udržet jeho vrchol co nejníže a potom se pokusit globální teplotu stáhnout zpět dolů. UNEP tento scénář označuje jako overshoot, peak and decline – překročení, vrchol a následný pokles.
A právě poslední část je historicky bezprecedentní. Nestačilo by už pouze přestat atmosféru dál zahřívat. Museli bychom dlouhodobě odstraňovat více oxidu uhličitého, než kolik ho do ní vypouštíme, a tím se pokusit úmyslně obrátit směr globální teploty.
Jednou jsme už 1,5 °C překročili. To ale nebylo totéž
Na první pohled může nové varování působit podivně. Vždyť hranici 1,5 °C jsme podle několika globálních datových souborů překročili už v roce 2024.
Rozdíl je v časovém měřítku. Počasí a přirozená klimatická proměnlivost způsobují, že jednotlivé roky mohou být výrazně teplejší nebo chladnější než dlouhodobý trend. Pařížská dohoda proto nemluví o jednom roce, ale o dlouhodobém globálním oteplení. Výzkum zveřejněný v Nature Climate Change však už v roce 2025 ukázal, že první jednotlivý rok nad 1,5 °C je při současném tempu oteplování velmi silným signálem, že jsme pravděpodobně vstoupili do dvacetiletého období, jehož průměr na tuto hranici také dosáhne.
UNEP nyní používá ještě jednoznačnější jazyk: při současných politikách a realistických krátkodobých scénářích je překročení 1,5 °C široce hodnoceno jako nevyhnutelné. Podle zprávy k němu pravděpodobně dojde během několika příštích let.
To je důležitý posun. Otázka už nezní pouze „dokážeme zabránit překročení?“, ale také „co uděláme potom?“.
Právě tak téma rámuje i podkladový článek, který upozorňuje na nový důraz OSN na rozsáhlé odstraňování CO₂ po překročení klimatického cíle.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Nový plán má tvar kopce
Dosavadní klimatický cíl si lze představit jako brzdu. Snižujeme emise, oteplování se zpomaluje a kolem určité hranice se zastaví. Nová trajektorie je složitější.
Nejdříve svět překročí 1,5 °C. Potom musí zpomalit další oteplování a dosáhnout vrcholu. Následuje fáze, ve které už nestačí čistá nula emisí. Aby teplota začala klesat, budou podle UNEP potřeba čistě záporné emise – z atmosféry se musí dlouhodobě odebírat více CO₂, než do ní lidstvo přidává. Nakonec by se globální teplota mohla znovu stabilizovat na nižší úrovni.
Na grafu by tedy budoucnost nevypadala jako čára, která se těsně před 1,5 °C zastaví. Spíše jako kopec: překročení, výstup k maximu a cesta dolů.
Jenže tvar tohoto kopce není předem daný. Záleží na každé další tuně emisí. Nejoptimističtější scénář z nové zprávy UNEP počítá s vrcholem přibližně na 1,8 °C, zatímco jiné trajektorie vedou přes 2 °C. Čím vyšší vrchol a čím delší pobyt nad 1,5 °C, tím větší jsou škody a tím obtížnější je cesta zpět.
Čistá nula teplotu nesníží
Tady se skrývá jeden z nejdůležitějších rozdílů celé nové klimatické fáze. Net zero neznamená ochlazování planety.
Čistá nula znamená, že množství skleníkových plynů vypuštěných do atmosféry je vyrovnáno jejich odstraněním. U CO₂ by dosažení a dlouhodobé udržení čisté nuly mělo přibližně zastavit další růst globální teploty.
Pokud ale už v té chvíli budeme například na 1,8 °C, samotné zastavení dalšího zahřívání nás zpět na 1,5 °C nedostane. K tomu je potřeba přejít z net zero na net negative.
Lidstvo by muselo vytvořit globální systém, který každoročně odebere z atmosféry větší množství CO₂, než kolik do ní vypustí. Koncentrace oxidu uhličitého by pak mohla postupně klesat a s ní i část oteplení.
V omezeném měřítku už uhlík z atmosféry odstraňujeme. Dělají to lesy, půda i technologická zařízení. Co jsme ale nikdy nedělali, je záměrné odstraňování uhlíku v rozsahu dostatečném k tomu, aby po dosažení maxima začala klesat průměrná teplota celé planety.
Právě to je ona disciplína, kterou se možná budeme muset během tohoto století naučit.
Kolik uhlíku je potřeba odstranit kvůli jedné desetině stupně?
UNEP už ve své zprávě Emissions Gap Report 2025 upozornil, že k odstranění přibližně 0,1 °C překročení by bylo potřeba z atmosféry trvale odebrat a bezpečně uložit množství CO₂ odpovídající asi pěti letům současných globálních ročních emisí.
To není technologie velikosti několika továren. Je to infrastruktura planetárního rozsahu.
Pokud bychom se dostali například na 1,8 °C a chtěli oteplení stáhnout o tři desetiny stupně, potřebný objem uhlíku by se pohyboval v řádu mnoha stovek miliard tun CO₂. A všechen tento uhlík nestačí pouze zachytit. Musí být také uložen tak, aby se nevrátil zpět do atmosféry.
Právě proto UNEP opakovaně varuje, že carbon dioxide removal, zkráceně CDR, nesmí být chápáno jako omluvenka pro pokračující emise. Čím více CO₂ vypustíme dnes, tím větší vysavač budeme muset postavit zítra.
Obří vysavač na obloze ale nikdo stavět nebude
Pojem „odstraňování oxidu uhličitého“ zahrnuje velmi rozdílné metody. Nejstarší jsou biologické. Nové lesy zachycují uhlík v biomase, obnova poškozených ekosystémů může zvětšit zásoby uhlíku v půdě a další přístupy pracují například s biocharem.
Vedle nich vznikají technologické metody. Nejznámější je Direct Air Capture, při kterém zařízení skutečně nasává okolní vzduch, chemicky z něj odděluje CO₂ a koncentrovaný plyn následně ukládá například do vhodných geologických struktur. Další cesty spojují produkci biomasy se zachycováním a ukládáním uhlíku nebo využívají chemické reakce s minerály.
Každá metoda má jinou výhodu a jinou bolest.
Lesy lze vysazovat už dnes a současně mohou podporovat biodiverzitu. Potřebují ale prostor, vodu a vhodné klima. Uhlík navíc nemusí zůstat uložený navždy – požár, sucho, těžba nebo odumření lesa jej mohou vrátit do atmosféry.
Technologické odstranění může být trvalejší, ale je drahé a energeticky náročné. UNEP uvádí, že některé nové technologie mohou stát až kolem 600 dolarů za tunu zachyceného CO₂, přičemž jejich současné měřítko je hluboko pod tím, co by bylo potřeba pro výrazné ovlivnění klimatu.
Největší otázkou tedy není, jestli umíme jednu tunu CO₂ dostat ze vzduchu. Umíme.
Otázkou je, zda dokážeme odstraňovat miliardy tun každoročně, po mnoho desetiletí, za přijatelnou cenu a bez vytvoření dalších ekologických problémů.
„Vysajeme to později“ je jedna z nejnebezpečnějších představ
Na první pohled svádí možnost budoucího ochlazování k pohodlnému závěru. Pokud dokážeme CO₂ odstranit později, nemusíme tolik spěchat s jeho vypouštěním dnes.
UNEP však říká pravý opak. CDR může podle zprávy věrohodně přispět k návratu pod 1,5 °C pouze tehdy, pokud se nejprve podaří udržet vrchol výrazně pod 2 °C a drasticky snížit zbytkové emise. Odstraňování uhlíku má doplnit snižování emisí, nikoli ho nahrazovat.
Důvod je prostý. Technické i přírodní kapacity jsou omezené. Každá další desetina stupně znamená větší množství uhlíku, které bude potřeba odstranit. Čím vyšší je vrchol, tím déle bude jeho stažení trvat a tím větší je pravděpodobnost, že mezitím nastanou změny, které už vrátit nepůjdou.
Budoucí CDR proto není kreditní karta s nekonečným limitem. Je to spíš drahá záchranná brzda, jejíž přesnou kapacitu zatím ani neznáme.
Teploměr lze vrátit. Ledovec nemusí dostat stejnou možnost
Tady se dostáváme k možná nejméně intuitivní části celé zprávy. Představme si, že globální oteplení vystoupí na 1,8 °C a po několika desetiletích se díky záporným emisím vrátí na 1,5 °C.
Mohlo by se zdát, že jsme se prostě vrátili do původního bodu. Jenže klimatický systém nemá tlačítko „zpět“.
Ledové štíty, oceány, ekosystémy a lidské společnosti reagují různou rychlostí. Některé změny mají setrvačnost desítky až tisíce let. Jiné mohou být prakticky nevratné. UNEP výslovně upozorňuje, že i při pozdějším návratu pod 1,5 °C budou trvalé ztráty a změněné podmínky jisté.
Například hladina oceánu nezačne automaticky klesat ve chvíli, kdy se sníží globální teplota. Velké ledové masy reagují pomalu a část vzestupu moří bude pokračovat ještě dlouho.
Ekosystém, který zanikne během teplejšího období, se nemusí obnovit jen proto, že se globální průměr o několik desetin stupně sníží. Druh, který vyhyne, se po ochlazení nevrátí.
A pokud se nějaká oblast stane na určitou dobu neobyvatelnou a lidé ji opustí, návrat není pouze klimatickou otázkou. Změní se ekonomika, infrastruktura, vlastnictví půdy i celé komunity.
Stejná teplota tedy nemusí znamenat stejný svět.
Proto záleží i na tom, jak dlouho budeme nahoře
U klimatických cílů jsme zvyklí soustředit se na jedno číslo. 1,5 °C. - 1,8 °C. - 2 °C. Nová zpráva ale zdůrazňuje ještě druhou veličinu: čas. Svět, který překročí 1,5 °C o dvě desetiny na krátké období, není totéž jako svět, který zůstane o půl stupně výš několik generací.
Každý rok v přehřátém klimatu znamená další vystavení lidí extrémnímu horku, další tlak na zemědělství a vodní zdroje, další tání ledu a další příležitost překročit některý z klimatických bodů zvratu. UNEP zmiňuje například destabilizaci velkých ledových štítů, degradaci Amazonie nebo narušení Atlantické meridionální cirkulace. Pravděpodobnost těchto rizik roste s velikostí i délkou překročení.
Proto má i desetina stupně cenu. A proto nepřestává být 1,5 °C relevantní jen proto, že ji pravděpodobně překročíme.
Pařížská dohoda tedy neumřela ve chvíli, kdy teploměr přešel přes čáru
Právě to je možná nejdůležitější oprava intuitivního pohledu na klimatické cíle. 1,5 °C není propast, za jejímž okrajem už každá další snaha ztrácí smysl.
Klimatické riziko roste postupně a často nelineárně. Rozdíl mezi 1,6 a 1,8 °C má význam. Rozdíl mezi 1,8 a 2 °C má význam. Stejně jako rozdíl mezi dvaceti a padesáti lety strávenými nad určitou hranicí.
UNEP proto nepovažuje overshoot za důvod k rezignaci. Naopak jej označuje za důvod k rychlejší akci: čím nižší bude maximum a čím kratší doba nad 1,5 °C, tím méně se budeme později spoléhat na technologie odstraňování uhlíku a tím menší bude riziko změn, které už žádná budoucí technologie nevezme zpět.
A mimochodem, úplná rezignace by ignorovala i to, čeho už bylo dosaženo. UNEP připomíná, že při podpisu Pařížské dohody v roce 2015 směřovaly projekce oteplení přibližně ke 3 až 3,5 °C. Dnešní výhled je stále nebezpečný, ale podstatně nižší.
Nejtěžší část klimatické politiky možná teprve přichází
První generace klimatické politiky se ptala, jak vypouštět méně. Druhá musela začít řešit, jak se dostat k čisté nule. Ta další může dostat ještě mnohem podivnější úkol: jak provozovat civilizaci s čistě zápornou uhlíkovou bilancí dostatečně dlouho na to, aby se planeta začala ochlazovat.
Technicky už známe první díly řešení. Obnovitelné zdroje, elektrifikace, snižování metanu, ochrana přírodních zásobníků uhlíku, geologické ukládání i přímé zachytávání CO₂ existují.
Nikdy jsme je ale nemuseli spojit do systému, jehož cílem nebude jen přestat zvyšovat globální teplotu, ale vědomě ji stlačit směrem dolů.
A i když se to podaří, nebude to cesta časem. Svět, který se jednou vrátí na 1,5 °C, ponese stopy let strávených nad touto hranicí. Právě proto teď není nejdůležitější otázkou, zda jsme onu čáru definitivně „prohráli“.
Mnohem důležitější je, jak vysoko nad ni vystoupíme, jak dlouho tam zůstaneme a kolik světa ještě bude možné vzít s sebou na cestu zpět.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], United Nations Environment Programme – Limiting Overshoot: Navigating exceedance of 1.5°C and pathways towards return [2], UNEP – World set to cross 1.5°C global warming, but can still limit, adapt to and return from higher temperatures [3], UNEP – Overshoot explained: 5 things to understand about a world beyond 1.5°C [4], Nature Climate Change – A year above 1.5°C signals that Earth is most probably within the 20-year period that will reach the Paris Agreement limit [5], Nature Climate Change – Twelve months at 1.5°C signals earlier than expected breach of Paris Agreement threshold [6], UNEP – Emissions Gap Report 2025 [7]
