Někdy v daleké budoucnosti začnou severní léta znovu chladnout natolik, že zimní sníh nepřestane přes léto mizet. Rok po roce ho bude přibývat. Malé ledovce se rozrostou, spojí a znovu vzniknou kontinentální ledové příkrovy.
Evropa, jak ji známe dnes, změní tvář. Skandinávie může zmizet pod ledem. Pobřeží se posune o desítky či stovky kilometrů. Tam, kde jsou dnes pole a lesy, může vzniknout tundra a chladná step. Dobrá zpráva je, že zítra to nebude. Ani za tisíc let.
Podle současných modelů by bez lidského zásahu mohl další významný nástup zalednění přijít přibližně za 50 000 let. A člověk mezitím do atmosféry vypustil tolik oxidu uhličitého, že tento termín možná posouvá ještě o desítky tisíc let dál. Nejnovější modely ukazují, že při kumulativních emisích kolem 1000 gigatun uhlíku by mohl být přirozený nástup zalednění kolem roku 50 000 budoucnosti přeskočen a další příležitost by nastala zhruba o 50 000 let později.
To je na celém příběhu možná nejpodivnější. Civilizace, která spalováním fosilních paliv mění klima teprve několik století, dokázala zasáhnout do planetárního rytmu měřeného desetitisíci let.
Než se ale začneme ptát, zda další dobu ledovou přežijeme, je potřeba napravit jeden drobný jazykový omyl.
Překvapení číslo jedna: v době ledové už žijeme
Když se řekne „doba ledová“, většina lidí si představí mamuty, nekonečný sníh a Evropu sevřenou ledovci. Geolog používá tento pojem trochu jinak.
Doba ledová je velmi dlouhá etapa historie Země, během níž na planetě existují trvalé velké ledové příkrovy. V jejím rámci se mohou střídat mnohem chladnější glaciály a teplejší interglaciály. A právě v jednom takovém interglaciálu žijeme.
Současná kvartérní doba ledová začala přibližně před 2,6 milionu let a pořád trvá. Ostatně Grónsko a Antarktida jsou stále pokryté rozsáhlými ledovými příkrovy.
Poslední chladná glaciální fáze skončila zhruba před 11 700 lety a od té doby žijeme v teplém období zvaném holocén. Přesná otázka tedy není: Kdy přijde další doba ledová? Ale: Kdy skončí naše meziledová přestávka a začne další glaciál? A aby na ni vědci odpověděli, musejí se dívat nejen na klima Země. Musejí se podívat do vesmíru.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
O době ledové rozhoduje překvapivě hodně to, jak Země obíhá kolem Slunce
Zemská dráha není dokonale neměnná. Během desítek tisíc let se velmi pomalu proměňuje její tvar, sklon zemské osy i směr, kterým osa míří. Tyto změny označujeme jako Milankovičovy cykly. Jsou tři hlavní.
První mění výstřednost zemské dráhy – tedy to, jak moc se podobá kružnici nebo elipse.
Druhý mění sklon zemské osy. Dnes je přibližně 23,4 stupně, ale během asi 41 000 let kolísá zhruba mezi 22,1 a 24,5 stupně.
Třetí způsobuje pomalé „viklání“ zemské osy, podobné roztočené káče.
Samy o sobě tyto pohyby dramaticky nemění množství energie, kterou Země za celý rok od Slunce přijme. Mění ale kdy a kam tato energie dopadá.
A pro vznik velkého ledovce je jeden okamžik mimořádně důležitý: léto na severu. Ne zima. Léto.
K nové době ledové nestačí studená zima. Potřebujeme léto, které nedokáže uklidit sníh
To zní skoro obráceně. Člověk by očekával, že ledovec vzniká proto, že přijde několik mimořádně chladných zim. Jenže sněhu může během zimy napadnout obrovské množství a přesto z něj na konci srpna nezůstane nic.
Pro vznik kontinentálního ledovce je rozhodující, zda část zimního sněhu přežije následující léto.
Představme si sever Kanady. První zimu napadne sníh. V létě většina roztaje, ale malá část zůstane. Příští zimu se na ni uloží další sníh. Ani ten následující léto úplně nezmizí. Po stovkách a tisících let se vrstvy stlačují na led a ledová plocha roste.
S ní se spustí další efekt. Sníh a led jsou světlé a velkou část sluneční energie odrážejí zpět do vesmíru. Čím víc ledu je, tím méně energie povrch absorbuje. Čím méně energie absorbuje, tím je chladněji. A čím je chladněji, tím víc ledu může přežít.
Malá astronomická změna tak dokáže přes řadu zpětných vazeb odstartovat obrovskou proměnu celé planety. NASA právě proto při vysvětlování ledových cyklů zdůrazňuje množství letního slunečního záření kolem 65° severní šířky.
Jenže orbitální cykly nejsou jediným hráčem. Do hry vstupuje CO₂. A tady začíná být budoucnost naší planety podivnější.
Země měla další zalednění ve svém kalendáři. Jen ne příliš brzy
Kdyby lidé nikdy nezačali spalovat uhlí, ropu a zemní plyn, ani tak by nás další glaciál pravděpodobně nečekal v dohledné době. Současná geometrie zemské dráhy je totiž neobvyklá.
Výstřednost dráhy je velmi malá, takže budoucí změny letního slunečního záření na severu nejsou v následujících desetitisících let tak výrazné jako při některých předchozích glaciálních nástupech.
Studie vedená Andreyem Ganopolskim v roce 2016 proto došla k závěru, že i bez lidského vlivu by současný interglaciál pravděpodobně trval ještě dalších přibližně 50 000 let.
V roce 2025 dostala tato otázka výrazně komplexnější model. Tým Potsdam Institute for Climate Impact Research simuloval vývoj klimatického systému, ledových příkrovů i uhlíkového cyklu na dalších 200 000 let.
V jednom z hlavních přirozených scénářů se další glaciální nástup skutečně objevuje přibližně 52 000 let od současnosti. Jenže pak autoři přidali člověka. A kalendář se začal posouvat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
CO₂ může další ledovou dobu odsunout
Oxid uhličitý má na klima opačný účinek než podmínky potřebné pro růst ledovců. Zadržuje část tepelného záření v atmosféře a otepluje planetu.
Při dostatečně vysoké koncentraci tak ani relativně slabé letní sluneční záření nemusí stačit k tomu, aby na severních kontinentech začalo dlouhodobě přežívat dost sněhu.
Model z roku 2025 pracoval s celkovým množstvím uhlíku vypuštěného lidstvem. Přibližně 500 gigatun uhlíku, což je zhruba množství historických antropogenních emisí zahrnutých v modelu, podle výsledků nemusí stačit k přeskočení příležitosti k zalednění kolem 50 000 let.
Pokud ale kumulativní emise dosáhnou přibližně 1000 gigatun uhlíku, model už zalednění kolem 50 000 let nevyvolá. Další vhodné astronomické okno přichází přibližně za 100 000 let.
U ještě větších emisí se situace dál mění, i když ani zde není budoucnost jednoduše předvídatelná. Výsledek silně závisí na tom, jak bude během desítek a stovek tisíc let fungovat geologický uhlíkový cyklus – například zvětrávání hornin a vulkanické zdroje CO₂.
Autoři proto neposkytují datum dalšího glaciálu jako jízdní řád Českých drah. Přibližně 50 000 let je scénář, nikoli rezervace na konkrétní úterý. Ale řád velikosti je důležitý. V příštích několika tisíciletích nám nový kontinentální glaciál opravdu nehrozí.
Takže ne, Golfský proud nám příští rok Evropu nezamrazí
Tady stojí za to zabít jeden mimořádně odolný mýtus. Změny Atlantické meridionální cirkulace, tedy AMOC, mohou velmi významně ovlivnit klima Evropy a severního Atlantiku. Její dramatické oslabení by bylo závažnou klimatickou událostí. Ale není to vypínač nové doby ledové.
Nový glaciál znamená dlouhodobou akumulaci kontinentálního ledu podporovanou orbitálními podmínkami, koncentrací skleníkových plynů a dalšími zpětnými vazbami.
Nevznikne během několika zim. Ani během několika desetiletí. Model z roku 2025 skutečně ukazuje, že dlouhodobé změny AMOC mohou přesné načasování budoucího glaciálního nástupu ovlivnit. Ale bavíme se o systému, jehož základní rytmus běží na desetitisíciletých škálách.
Hollywoodský scénář, ve kterém jednoho týdne přestane fungovat oceánský proud a příští pátek zamrzne New York, patří do kina. Geologická realita je pomalejší. A možná právě proto děsivější. Má dost času překreslit kontinenty.
Jak by další glaciál skutečně začal?
První generace lidí by pravděpodobně žádnou „dobu ledovou“ nepoznala. Ani druhá. Ani desátá.
Zpočátku by šlo o pomalé změny v severních oblastech. Více sněhu by přežívalo léto. Horské a lokální ledovce by rostly. Nové oblasti trvale zmrzlé půdy by se posouvaly k jihu. Vegetace by reagovala. Lesy by ustupovaly. Tundra a step by se rozšiřovaly.
Teprve během tisíců let by začaly vznikat obří ledové příkrovy. Nejde tedy o katastrofu podobnou dopadu planetky. Je to stěhování klimatických pásem. Jen v měřítku celých kontinentů.
Nejlepší představu máme z posledního glaciálního maxima, přibližně před 26 000 až 19 000 lety. Tehdy vypadal svět dramaticky jinak.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Skandinávie zmizela pod ledem. Střední Evropa se změnila v chladnou step
Na severu Evropy existoval obrovský Fennoskandinávský ledový příkrov.
Další led pokrýval velkou část Britských ostrovů a rozsáhlé části severní Eurasie. Evropský ledový komplex zasahoval během posledního glaciálního maxima do severní části střední Evropy; jeho okraj ležel například v severním Německu a Polsku.
Území dnešního Česka tedy nebylo jednoduše pohřbené pod kilometrem souvislého skandinávského ledu. Ale rozhodně nešlo o dnešní mírnou krajinu.
Velké oblasti střední Evropy představovaly polární poušť nebo stepní tundru, s velmi chladným a suchým klimatem a periglaciálními procesy. Podobné prostředí je dobře doloženo například ve Švýcarsku nedaleko okraje alpského ledovce.
Krajinou se pohybovali sobi a další druhy přizpůsobené chladu. A také lidé. To je podstatné pro naši další otázku. Protože Homo sapiens už jednu takovou Evropu zažil.
Přežili jsme ji bez elektřiny, supermarketů i goretexu
Moderní lidé žijí v Evropě nejméně 45 000 let. To znamená, že naši předkové prošli nejen posledním glaciálním maximem, ale i dlouhým obdobím extrémně chladného pozdního pleistocénu.
Nebyla to bezbolestná historie. Genetické údaje ukazují velké přesuny populací. Některé skupiny zmizely. Jiné přežily v klimaticky příznivějších oblastech jihozápadní Evropy a po oteplení znovu expandovaly na sever.
Rozsáhlá analýza 356 pravěkých genomů například ukázala, že během posledního glaciálního maxima fungovala jihozápadní Evropa jako významné refugium lidských populací, zatímco v jiných částech kontinentu došlo k výrazným populačním změnám.
Takže ano: člověk dobu ledovou přežít umí. Dokázali jsme to jako lovci a sběrači s ohněm, kožešinami, kamennými nástroji a schopností přesunout se tam, kde se dalo žít.
Pokud za 50 000 nebo 100 000 let bude stále existovat technologická civilizace, samotný glaciál pravděpodobně nebude nepřekonatelným problémem. Ale to neznamená, že by byl bez následků.
Největším problémem nebude zima. Bude jím mapa
Představme si Evropu po tisících let dalšího zaledňování. Skandinávie pod ledem. Sever evropského kontinentu částečně neobyvatelný. Alpské ledovce mnohonásobně větší než dnes. Klimatická pásma posunutá k jihu. A obrovská část vody uzamčená na kontinentech v podobě ledu.
Během posledního glaciálního maxima byla hladina světového oceánu přibližně 120 až 130 metrů níže než dnes. To znamenalo úplně jinou mapu světa.
Británie nebyla ostrovem tak, jak ji známe dnes. Dno dnešního Severního moře tvořilo rozsáhlou pevninu známou jako Doggerland. Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou se změnil v pevninský most. Pobřeží všech kontinentů leželo mnohem dál od dnešních břehů. Přístavní města by se tedy během dlouhého glaciálu ocitla absurdně daleko od moře.
Jenže zároveň by se dramaticky měnily oblasti vhodné pro zemědělství. A právě to by pro civilizaci byla mnohem zásadnější otázka než samotná existence ledu.
Kde budeme pěstovat jídlo?
Naši lovecko-sběračští předkové měli jednu výhodu, kterou moderní civilizace z velké části ztratila. Byli mobilní. Pokud se změnilo prostředí, mohli se přesunout za zvěří nebo rostlinnými zdroji.
Dnešní svět má na jednom místě města, silnice, elektrárny, přístavy, státní hranice a zemědělské oblasti zásobující miliony lidí.
Glaciální změna by byla pomalá, takže bychom měli čas reagovat. Jenže „pomalá“ neznamená „bezproblémová“. Pokud by severní oblasti přestávaly být vhodné pro zemědělství, populace by se postupně stěhovaly.
Nové regiony by získávaly význam. Jiné by ho ztrácely. Řeky by měnily své systémy. Ekosystémy by migrovaly. Část dnešní infrastruktury by byla opuštěna.
A politická mapa planety by se pravděpodobně změnila způsobem, který si dnes neumíme představit. Ale máme tady jeden opravdu velký problém s jakoukoli podobnou předpovědí.
Padesát tisíc let je pro člověka téměř nepředstavitelná budoucnost
Zkusme otočit čas opačným směrem. Před 50 000 lety: neexistovalo zemědělství, neexistovala města, neexistovalo písmo, neexistoval žádný současný stát, žádný současný jazyk, žádná moderní technologie. Neandertálci stále obývali Evropu a část Asie. Homo sapiens teprve expandoval napříč Eurasií.
Kdybychom tehdejšímu člověku položili otázku: „Jak bude vaše civilizace řešit klimatické problémy v roce 2026?“ neměla by vůbec smysl.
Stejný problém máme my s rokem 52 026. Nevíme, zda bude Homo sapiens stále existovat ve stejné podobě. Nevíme, kolik lidí bude na planetě. Nevíme, zda budou žít na Zemi pouze lidé. Nevíme, jaké zdroje energie budou používat ani jak bude vypadat zemědělství.
Proto je věta: „Přežijeme další dobu ledovou?“ ve skutečnosti téměř nemožná otázka.
Rozumnější odpověď zní: Pokud bude v době jejího nástupu stále existovat technologická lidská civilizace, máme velmi dobrý důvod očekávat, že se dokáže přizpůsobit.
Naši předkové zvládli poslední glaciál s nesrovnatelně menšími možnostmi. Mnohem méně jisté je, zda naše civilizace vydrží desítky tisíc let, které nás od dalšího glaciálu pravděpodobně dělí.
A nemohli bychom další dobu ledovou prostě zastavit?
Tady přichází jeden z nejpodivnějších paradoxů celého tématu. Možná už jsme to částečně udělali. Ne úmyslně. A rozhodně ne způsobem, který bychom měli oslavovat.
Oxid uhličitý vypuštěný spalováním fosilních paliv otepluje dnešní planetu a způsobuje klimatické změny, jejichž vážné následky se odehrávají v horizontu desetiletí a staletí.
Zároveň ale část tohoto uhlíku ovlivní zemský systém mnohem déle.
Modely proto ukazují, že dostatečně velké antropogenní emise mohou přeskočit jedno z přirozených astronomických oken vhodných pro vznik nových ledových příkrovů.
To ale není argument pro další spalování fosilních paliv. Bylo by absurdní říci: „Globální oteplování je vlastně dobré, protože nás zachrání před ledovcem za 50 000 let.“ Současné oteplování ovlivňuje lidi a ekosystémy teď. Budoucí glaciál patří do časového horizontu vzdálenějšího než celé dějiny lidské civilizace.
Oba problémy leží na naprosto jiných časových škálách. A právě jejich srovnání ukazuje něco fascinujícího o našem vlivu na planetu.
Několik lidských generací zasáhlo do hodin, které tikají po desetitisících let
Milankovičovy cykly existovaly dávno před člověkem. Země měnila svou dráhu. Ledovce rostly. Potom ustupovaly. Oceány stoupaly a klesaly. Lesy migrovaly přes kontinenty. Živočišné druhy se přizpůsobovaly nebo mizely.
A tento systém běžel podle kombinace astronomie, uhlíkového cyklu a klimatických zpětných vazeb po miliony let. Pak se objevil jeden druh, který začal během několika staletí vytahovat uhlík uložený v horninách desítky a stovky milionů let a vracet ho do atmosféry.
Důsledkem není pouze teplejší rok 2030 nebo vyšší hladina oceánu v roce 2100. Část této změny může být rozeznatelná ještě za desetitisíce let.
A právě to je možná největší odpověď na dětskou otázku, kdy přijde další doba ledová. Nevíme přesně. V přirozeném světě možná přibližně za 50 000 let. V člověkem změněném světě možná později.
Ale poprvé v historii planety existuje tvor, který se může podívat na její astronomický kalendář – a zjistit, že do něj sám zasáhl.
Další glaciál přijde pomalu. O to méně se ho dnes musíme bát
Kdyby se celý příběh měl zredukovat na několik odpovědí, zněly by takto.
Přijde další glaciál?
S velkou pravděpodobností ano, pokud bude zemský systém na velmi dlouhých časových škálách dál procházet glaciálními cykly.Kdy?
Přirozený scénář v současných modelech ukazuje zhruba na dobu kolem 50 000 let od dneška, ale výsledek není pevné datum. Antropogenní emise mohou další glaciální nástup posunout dál.Jak bude vypadat?
Ne jako náhlé zamrznutí planety. Během tisíců let by rostly ledové příkrovy, klimatická pásma se posunovala k jihu, měnila by se vegetace a hladina oceánů by klesala.Zamrzne Česko pod kilometrem ledu?
Při posledním glaciálním maximu území dnešního Česka neleželo pod hlavním Fennoskandinávským ledovým příkrovem. Bylo však součástí velmi chladné periglaciální střední Evropy. Budoucí zalednění samozřejmě nemusí přesně zopakovat poslední.Přežije lidstvo?
Samotný glaciál Homo sapiens už jednou přežil. Pokud budou naši potomci za desetitisíce let stále existovat a disponovat technologickou civilizací, doba ledová pravděpodobně nebude neřešitelným existenčním problémem.
A nakonec asi nejpodivnější odpověď ze všech:
Musíme se další doby ledové bát?
Dnes vůbec ne. V časovém horizontu lidského života čelíme přesně opačnému problému. Jenže Země neměří čas jako my. Pro člověka je 50 000 let téměř nekonečno. Pro planetu je to pouze další otočení několika pomalých astronomických kol.
A někdy v jejich budoucí konfiguraci mohou severní léta znovu přestat rozpouštět všechen sníh. První vrstvy přežijí. Další se na ně uloží. A velmi pomalu začne další kapitola světa z ledu.
Jen o tom – na rozdíl od všech předchozích ledových dob – tentokrát možná budou její budoucí obyvatelé vědět tisíce let předem.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Communications Earth & Environment – „Timing of a future glaciation in view of anthropogenic climate change“ [2], Nature – „Critical insolation–CO₂ relation for diagnosing past and future glacial inception“ [3], NASA Science – „Milankovitch (Orbital) Cycles and Their Role in Earth’s Climate“ [4], Nature – „Palaeogenomics of Upper Palaeolithic to Neolithic European hunter-gatherers“ [5], Scientific Reports – „Radiocarbon chronology and environmental context of Last Glacial Maximum human occupation in Switzerland“ [6], Nature Ecology & Evolution – „Homo sapiens reached the higher latitudes of Europe by 45,000 years ago“ [7], NOAA National Ocean Service – „Diving Deeper: Sea Level Rise“ [8], img AI generated
