Velká část těchto místností původně vůbec neměla být vidět.
Komplex vznikal ve 12. století uvnitř mohutné vrstvy vulkanických hornin. Obytné prostory, klášterní cely, kostely, sklady, vinné sklepy, obranné chodby i vodní systém se nořily desítky metrů do masivu a jednotlivá patra byla propojena skrytými komunikacemi. Teprve katastrofální zemětřesení roku 1283 strhlo velkou část vnější skalní stěny a zničilo přibližně dvě třetiny areálu.
To, co dnes vypadá jako původní fasáda Vardzie, je proto do značné míry řez do nitra stavby, který vytvořila katastrofa.
Pevnost ve skále měla chránit jednu z nejmocnějších Gruzií v dějinách
Vardzia leží v dnešním regionu Samcche-Džavachetie na jihu Gruzie, nedaleko turecké hranice. Vznikala především mezi lety 1156 a 1203, tedy v období, kdy středověké Gruzínské království prožívalo mimořádný politický a kulturní vzestup. Stavbu zahájil král Giorgi III. a zásadně ji rozvinula jeho dcera Tamar, která vládla od roku 1184 a jejíž éra je tradičně spojována se zlatým věkem středověké Gruzie.
Původní projekt měl zřejmě výrazný vojenský a obranný charakter. Jižní hranice království byla strategicky citlivá a pevnost ukrytá ve skalní stěně poskytovala mimořádně dobře chráněné zázemí.
Za Tamar se ale Vardzia proměnila v něco většího.
Z vojenského komplexu vzniklo významné královské a klášterní centrum. V jeho srdci byl vytesán kostel Zesnutí neboli Nanebevzetí Panny Marie a vznikala další obydlí, obranné stavby, zásobovací systém i rozvod vody. Hlavní část kostela byla vysvěcena roku 1185.
Nebyl to tedy pouhý úkryt před nepřítelem. Bylo to místo, kde se spojovala politika, náboženství, hospodářství a obrana celého regionu.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Uvnitř hory vzniklo třináct pater
Čísla spojená s Vardzií bývají v turistických textech někdy poněkud divoká. Objevují se tvrzení o několika tisících místnostech nebo desetitisících obyvatel, která je obtížné spolehlivě doložit. Střízlivější odborné údaje jsou i tak působivé.
Geologická studie komplexu popisuje 13 úrovní, přes 500 obytných prostor, desítky zásobovacích místností a několik kostelů. Jiné odborné práce hovoří obecně o více než 600 místnostech rozložených ve třinácti patrech, přičemž jeskynní systém pronikal místy přibližně 50 metrů do skalního masivu. Gruzínské turistické zdroje uvádějí také desítky vinných sklepů s tradičními keramickými nádobami kvevri.
Nešlo přitom o stovky izolovaných děr.
Jednotlivé prostory byly propojeny chodbami, otvory mezi patry a schodišti. Existovala zde zásobní a zavlažovací infrastruktura a voda byla do areálu přiváděna systémem vybudovaným přímo ve skále. Oficiální gruzínské zdroje proto Vardzii popisují jako komplex, který měl už před devíti stoletími překvapivě propracovanou městskou infrastrukturu.
Pro návštěvníka je přitom snadné přehlédnout jeden podstatný detail. Místnosti se neřadily pouze podél povrchu. Pokračovaly dovnitř. Dnešní otevřené balkony a jeskyně tedy představují pouze zbytek mnohem složitější trojrozměrné struktury.
Ve skalní stěně přežila i Tamar
V centru Vardzie se zachoval jeden z nejcennějších dokladů celé epochy: fresková výzdoba hlavního kostela.
Na severní stěně je vyobrazena Tamar společně se svým otcem Giorgim III.. Tamar drží model chrámu a doprovází ji nápis odkazující na její panovnické postavení. Jde zároveň o jedno z mála dochovaných středověkých vyobrazení ženy, která se stala jednou z nejvýznamnějších osobností gruzínských dějin.
Fresky jsou důležité ještě z jednoho důvodu.
Zemětřesení, války, kouř, vlhkost a staletí používání je výrazně poškodily. Moderní konzervátoři proto museli odstraňovat mimo jiné silné vrstvy sazí, aby vůbec znovu odkryli původní malbu. Gruzínská agentura pro ochranu kulturního dědictví při konzervaci spolupracovala i se zahraničními specialisty.
Díky tomu dnes není Tamar pouze jménem spojeným s legendou. Stále se na návštěvníky Vardzie dívá ze stěny kostela, který vznikl za její vlády.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Pak hora praskla
Dnešní vzhled Vardzie ale nejvíce neurčili její stavitelé. Určila ho geologie.
Komplex byl vytesán do vrstev vulkanického a pyroklastického materiálu, který umožňoval poměrně snadné hloubení, ale zároveň není dokonale stabilní. Skalní masiv protínají pukliny a tektonické struktury a celý region je seizmicky aktivní. Moderní geologický výzkum ukazuje, že hornina dodnes podléhá zvětrávání, erozi, pohybům bloků a riziku skalních řícení.
V roce 1283 zasáhlo oblast silné zemětřesení. Podle geotechnických studií zničilo přibližně dvě třetiny skalního komplexu a významnou část vodního systému. Obrovský kus vnější stěny se zřítil do údolí. A prostory, které byly do té chvíle chráněné uvnitř skály, se náhle otevřely ven.
Je těžké si rozsah této změny představit. Dnešní Vardzia připomíná dům, kterému někdo odstranil celou přední stěnu a nechal viditelné jednotlivé místnosti, chodby a patra. Jenže tady se podobná věc odehrála na úseku skalního masivu dlouhém stovky metrů. Ikonický pohled na Vardzii je tedy zároveň fotografií obrovské středověké katastrofy.
Katastrofa ji ale nezabila
Zemětřesení roku 1283 bývá někdy prezentováno téměř jako okamžitý konec Vardzie. Ani to není přesné.
Areál byl po katastrofě částečně opraven a pokračoval v provozu. Geologická studie výslovně upozorňuje, že rozsáhlé poškození komplex nezničilo jako funkční centrum. Definitivní úpadek přišel až mnohem později s válečnými událostmi 16. století, perskými útoky a následným osmanským ovládnutím oblasti.
To je pro historii Vardzie charakteristické. Místo znovu a znovu přežívalo věci, které by jinou stavbu pravděpodobně vymazaly. Zemětřesení. Sesuvy. Války. Změny říší. Poškozování skály. A nakonec i období, kdy už komplex přestal plnit původní funkci.
Ve 20. století byl vytvořen Vardzijský historicko-architektonický muzejní rezervát. Dnes patří místo mezi kulturní památky národního významu Gruzie a širší oblast Vardzia–Khertvisi je od roku 2007 na předběžném seznamu UNESCO. To je mimochodem důležitá drobnost: Vardzia zatím není zapsána na samotném Seznamu světového dědictví UNESCO, jak se někdy chybně uvádí.
A hora se stále hýbe
Vardzia není mrtvá památka uzavřená ve stabilní skále. Právě naopak. Stejné geologické vlastnosti, které dovolily středověkým stavitelům vytvořit rozsáhlý komplex, dnes představují jednu z největších hrozeb pro jeho přežití.
Výzkumníci popsali aktivní puklinové systémy, skalní bloky ohrožené pádem, erozi měkčích vrstev i působení vody a teplotních změn. Jedna z geologických analýz dokonce ukazuje, že část masivu, do něhož byla Vardzia vytesána, tvoří samostatný tektonický blok, který je vůči okolním horninám posunutý a dále fragmentovaný.
Proto zde v posledních letech probíhá systematické monitorování.
Mezinárodní tým využíval 3D laserové skenování, geotechnická měření a modelování možných drah padajících skalních bloků. Cílem nebylo Vardzii obetonovat nebo radikálně přestavět, ale co nejméně invazivně stabilizovat nejrizikovější části a zároveň zachovat autentický charakter památky.
Projekt konzervace a monitoringu Vardzie získal v roce 2021 European Heritage Award / Europa Nostra Award v kategorii ochrany kulturního dědictví. Ironie je téměř dokonalá. Vardzii vytvořila schopnost lidí pracovat se skálou. Část Vardzie odkrylo zhroucení téže skály. A dnes se její budoucnost odvíjí od toho, zda dokážeme pohyb stejné hory dostatečně přesně sledovat.
„Tady jsem, strýčku!“ zní hezky. Je to ale legenda
S Tamar je spojen ještě jeden příběh, který se v Gruzii vypráví dodnes. Podle legendy se jako malá dívka při lovu ztratila v místních jeskyních. Když ji hledal její strýc a volal na ni, odpověděla: „Ak var, dzia!“ – „Tady jsem, strýčku!“ Slova var a dzia měla údajně dát místu jméno Vardzia. Je to krásný příběh.
Historicky jej ale nemůžeme považovat za doloženou etymologii názvu. Patří spíš do vrstvy vyprávění, která kolem významného místa vznikla během staletí. A možná ani není potřeba, aby byl pravdivý. Vardzia má dost neuvěřitelný příběh i bez něj.
Není to podzemní město. Je to něco podivnějšího
O Vardzii se často píše jako o „podzemním městě“. Ani to úplně nevystihuje, co zde středověcí Gruzínci vytvořili. Nebyla pod zemí jako turecké Derinkuyu. Nebyla ani obyčejnou řadou jeskyní vysekaných do povrchu.
Byla architekturou vytvořenou uvnitř skalního masivu, v několika patrech, propojenou s povrchem, krajinou, vodou a obranným systémem. UNESCO právě tuto kombinaci přírody a lidské činnosti označuje za jednu z hlavních hodnot širšího komplexu Vardzia–Khertvisi.
A dnešní pohled je klamavý. Když stojíme naproti skále a sledujeme stovky otevřených místností, nedíváme se na fasádu, kterou chtěl architekt ukázat světu.
Díváme se na vnitřek stavby, jejíž velkou část hora před více než sedmi sty lety přestala chránit. Možná právě proto Vardzia působí tak zvláštně. Je současně stavbou i ruinou. Klášterem i pevností. Lidským dílem i geologickým útvarem.
A téměř každý otvor ve skále je připomínkou okamžiku, kdy se celá její architektura během několika minut obrátila naruby.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], UNESCO World Heritage Centre – „Vardzia-Khertvisi“ [2], Georgian Encyclopedia – „Vardzia Historical–Architectural Museum-Reserve“ [3], Georgia Travel – „Vardzia“ [4], Quaternary International – Okrostsvaridze et al., „Geology and zircon U-Pb geochronology of the Mtkvari pyroclastic flow and evaluation of destructive processes affecting Vardzia rock-cut city, Georgia“ [5], International Workshop on Volcanic Rocks and Soils – Margottini et al., „Rock fall instabilities and safety of visitors in the historic rock cut monastery of Vardzia (Georgia)“ [6], Encyclopedia – MDPI – „T’amar Bagrationi (1184–1210)“ [7], European Commission – „European Heritage Awards/Europa Nostra Awards 2021 announced“ [8], foto shuttestock
