Jedna z dochovaných zpráv zmiňuje dokonce spor o krávu a obvinění ženy místního kněze, která Johanne přičítala své onemocnění. Johanne vinu popírala. Nepomohlo jí to. Byla upálena v Sandvikenu za městem.
Jejímu synovi Jørgenu Simonsenovi bylo přibližně deset let. Později odešel studovat do Dánska, vystudoval teologii, přijal příjmení Schee a stal se farářem ve švédské Visseltoftě. Jeho nejmladší dcera Maria se provdala za Samuela Brodersonia. Jejich dcera Christina si vzala Nilse Linnaea.
A roku 1707 se jim narodil syn Carl.
Johanne Pedersdatter tak byla praprababičkou Carla Linného, muže, který o necelé století později udělal téměř opačný intelektuální krok než společnost, která její osud zpečetila: pokusil se nahradit chaos pozorováním, pravidly, názvy a systematickým tříděním. Rodovou vazbu potvrzuje výzkum Švédské linnéovské společnosti, který rekonstruoval právě norskou větev Linného rodiny.
Bylo by však příliš krásné tvrdit, že jeden příběh způsobil druhý.
Nevíme ani jistě, zda Linné o osudu své praprababičky věděl. V rodokmenu, který si sám sestavil, její jméno chybí a moderní historici se spíše kloní k tomu, že o této části norské rodinné historie věděl velmi málo.
Jako kontrast dvou epoch ale těžko hledat lepší obraz. Jedna generace evropského světa stále hledala čarodějnice. O několik desetiletí později přišel její potomek a rozhodl se, že každá rostlina, každý živočich a nakonec i člověk musejí mít v přírodě přesně určené místo.
Už jako dítě chtěl vědět, jak se všechno jmenuje
Carl Linnaeus se narodil 23. května 1707 v Råshultu ve Smålandu na jihu Švédska jako nejstarší z pěti dětí faráře Nilse Linnaea a Christiny Brodersonie.
Jeho otec nebyl pouze duchovní. Byl také nadšeným zahradníkem.
Malého Carla vodil mezi rostlinami a učil ho jejich názvy. Podle materiálů Linnean Society měl chlapec už kolem pěti let vlastní malou zahrádku a velmi brzy propadl právě tomu, co se stane hlavním tématem jeho života: pojmenovávání přírody.
Problém byl v tom, že přírodověda počátku 18. století měla jmen až příliš.
Rostliny se často označovaly dlouhými latinskými popisy, které současně fungovaly jako název i stručná diagnóza druhu. Jeden přírodovědec mohl používat trochu jiné označení než druhý. S rostoucím množstvím známých organismů začínal vznikat terminologický chaos.
Linné nebyl první, kdo třídil přírodu. Nebyl ani prvním člověkem, který použil dvouslovná označení. Jeho genialita spočívala spíš v něčem prozaičtějším a nakonec mnohem mocnějším: udělal z jednoduchosti standard.
Rod. Druh. Homo sapiens. Canis lupus. Apis mellifera.
Dvě slova, kterým může rozumět přírodovědec ve Stockholmu, Londýně, Paříži i na druhé straně světa. Dnes to působí samozřejmě. To je zpravidla známka toho, že nějaký systém vyhrál.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Celý známý svět nacpal do jedenácti stran
Roku 1735, ve věku 28 let, vydal Linné v nizozemském Leidenu první verzi knihy Systema Naturae.
Jestli si pod tím představujeme monumentální mnohasvazkovou encyklopedii, překvapení je téměř komické.
První vydání mělo jen jedenáct velkoformátových stran.
Linné do nich pomocí velkých tabulek rozložil celé tehdy chápané přírodní světy: říši minerálů, rostlin a živočichů. Třídy, řády a rody se daly sledovat téměř jako na mapě.
Jeho současníci tento efekt opravdu přirovnávali k mapám. Najednou bylo možné pohlédnout na tabulku a vidět, kam v celém systému nějaký organismus patří.
Tím Linné nekončil.
Systema Naturae během jeho života bobtnala v dalších vydáních. To, co začalo jedenácti stranami, se postupně proměnilo v rozsáhlé dílo obsahující tisíce druhů.
A dvě data z jeho bibliografie přežila dokonce jako formální mezníky moderní biologie.
Species Plantarum z roku 1753 položilo základ moderního botanického názvosloví. Desáté vydání Systema Naturae z roku 1758, v němž Linné důsledně použil dvouslovná jména i u živočichů, je dodnes oficiálním výchozím bodem zoologické nomenklatury. Mezinárodní kodex zoologického názvosloví dokonce administrativně stanovuje 1. leden 1758 jako její začátek.
Člověk, který chtěl udělat pořádek v přírodě, tak vytvořil systém, jehož časomíra běží dodnes.
Rostliny třídil podle sexu. Některým současníkům to přišlo téměř neslušné
Linného nejslavnější botanický systém měl mimořádně jednoduché pravidlo.
Kvetoucí rostliny rozděloval především podle počtu a uspořádání jejich rozmnožovacích orgánů – tyčinek a pestíků. Vzniklo 24 základních tříd.
Pro studenta to byla výhra. Nemusel rozpoznávat desítky nejasných vlastností celé rostliny. Stačilo se podívat do květu a počítat.
Jenže Linné navíc používal velmi lidský jazyk. Tyčinky a pestíky popisoval prostřednictvím metafor mužů a žen, manželů a manželek, někdy téměř jako obyvatele společné ložnice. V 18. století to vzbudilo poprask.
Část současníků považovala otevřené používání sexuální terminologie v botanice za nevkusné a jeden kritik dokonce namítal, že podobný způsob výuky činí botaniku nevhodnou pro ženy.
Ironií je, že sám Linné dobře věděl, že jeho „sexuální systém“ není skutečným rodokmenem rostlin. Byl umělý. Spojoval do stejné skupiny i rostliny, které spolu evolučně příliš nesouvisejí, jednoduše proto, že měly podobné rozmnožovací orgány. Moderní klasifikace založená na evoluční příbuznosti a DNA proto řadu Linného skupin dávno rozebrala.
Ale jeho účel byl jiný. Potřeboval systém, který se dá použít. A v tom byl mimořádně úspěšný.
Pak udělal něco mnohem výbušnějšího: dal člověka mezi ostatní zvířata
V první Systema Naturae se objevil ještě jeden krok, který dnes snadno přehlédneme. Linné vložil člověka přímo do živočišné říše.
V roce 1735 jej zařadil mezi čtvernožce do řádu Anthropomorpha společně s rodem Simia, kam tehdy řadil lidoopy a opice, a poněkud překvapivě také s lenochody. Později své kategorie přepracoval, vytvořil třídu Mammalia a řád Primates. Současníkům se to nelíbilo.
Nizozemský přírodovědec Jan Frederik Gronovius mu už roku 1735 namítal, že člověk sice stojí „první mezi zvířaty“, ale měl by být chápán jako bytost, která ostatní živé tvory převyšuje.
O několik let později se Linné bránil ještě ostřeji. Když jeho klasifikaci kritizoval německo-ruský přírodovědec Johann Georg Gmelin, Linné jej vyzval, aby mu na základě přírodovědných znaků ukázal jedinou obecnou tělesnou vlastnost, která bezpečně oddělí člověka od lidoopů.
Nebyl evolucionista. Linné nevytvořil teorii společného původu člověka a ostatních živočichů a Darwin se narodil až více než třicet let po Linného smrti. Přesto se zde odehrálo něco zásadního.
Člověk přestal být v tabulce přírody výjimkou stojící mimo zoologii. Stal se jedním z jejích objektů. A dostal jméno: Homo sapiens. Člověk moudrý.
Jenže jakmile začal třídit člověka, ukázala se i nebezpečná stránka přihrádek
Právě tady se Linného dědictví komplikuje. Když zařadil člověka mezi ostatní živočichy, pokračoval stejnou metodou jako u rostlin a zvířat. Začal třídit i lidi samotné.
V prvních devíti vydáních Systema Naturae rozlišoval čtyři geografické „variety“ člověka podle tehdy známých kontinentů: evropskou, americkou, asijskou a africkou. Používal také označení barvy pokožky.
Zpočátku je přitom do značné míry chápal jako proměnlivé důsledky prostředí a klimatu, nikoli jako neměnné oddělené biologické druhy. Samotný Linné pro ně nepoužíval moderní pojem „rasa“. Jenže v desátém vydání z roku 1758 přidal další vrstvy.
Jednotlivým skupinám začal připisovat temperament, způsoby chování, společenské charakteristiky a morální vlastnosti. Evropany například popisoval v souvislosti s vládou zákonů, jiné skupiny spojoval s podstatně stereotypnějšími a negativnějšími charakteristikami.
Pozdější autoři jeho schéma dále zpevňovali a někdy z Linného původních „variet“ vytvořili přímo biologické poddruhy.
Linnean Society dnes tuto část jeho odkazu označuje za jeden z kořenů moderního vědeckého rasismu.
Je v tom téměř dokonalý paradox.
Nástroj, který dovolil přírodovědcům přesněji komunikovat o biodiverzitě, se při aplikaci na lidskou společnost mohl stát prostředkem, jak staré předsudky obléknout do autority vědeckého systému.
Linného největší síla – schopnost vytvářet přihrádky – byla zároveň místem, kde se ukázala jejich největší slabina.
V jeho systému se na chvíli objevili i draci, hydra a jednorožec
Linné přitom žil v době, kdy hranice mezi moderní přírodovědou a starými bestiáři ještě nebyla úplně čistá. První vydání Systema Naturae obsahovalo dokonce zvláštní rubriku Animalia Paradoxa. Objevili se v ní tvorové známí z legend a starších knih: hydra, fénix, drak nebo jednorožec.
Linné je ale do tabulky nevkládal proto, že by jim bezvýhradně věřil. Právě naopak. Pokoušel se jejich existenci podrobit stejnému kritickému pohledu jako ostatní přírodu a vysvětlovat, proč popisy nedávají biologický smysl.
Jedna epizoda je téměř příliš dobrá. V Hamburku roku 1735 viděl údajné ostatky sedmihlavé hydry, kterou místní majitelé považovali za mimořádně cennou kuriozitu. Linné ji prohlédl a dospěl k mnohem prozaičtějšímu výsledku.
Byl to podvod sestavený z částí různých zvířat – mimo jiné hadích kůží. Když veřejně upozornil, že slavná hydra není skutečná, její majitelé podle pozdější tradice příliš nadšení nebyli.
V dalších vydáních Systema Naturae Paradoxa zmizela. Draci a hydry přišli o místo v zoologické tabulce. Člověk nikoli.
Aby pojmenoval svět, vyslal do něj své „apoštoly“
Linné samozřejmě nemohl objet celou planetu. Měl ale studenty. A ty nejlepší začal posílat na přírodovědné výpravy do Evropy, Asie, Afriky, Ameriky i Tichomoří. Říkal jim apoštolové.
Jejich úkolem bylo pozorovat, sbírat, zapisovat a přivážet rostliny a živočichy, které mohl evropský vědecký svět klasifikovat. Někteří cestovali s obchodními společnostmi, jiní s expedicemi nebo diplomatickými misemi a část z nich své výpravy nepřežila.
Mezi nejúspěšnější patřil například Daniel Solander, který později odjel s Josephem Banksem na první plavbu Jamese Cooka. Banks se Solanderem během cesty shromáždili přes 30 000 exemplářů a stovky druhů nových pro evropskou vědu. Solander přitom vezl vlastní výtisk Linného Species Plantarum, do kterého nové nálezy průběžně zapisoval.
Linného systém tak získal ještě jednu vlastnost, která rozhodla o jeho úspěchu: cestoval.
Evropští přírodovědci dostali společný rámec, do kterého mohli vkládat organismy přivážené ze stále větší části planety.
Tento proces je zároveň neoddělitelný od evropské expanze a koloniálních sítí 18. století. Rostliny, zvířata a místní znalosti proudily do evropských sbírek společně s obchodem, misemi a imperiálními výpravami.
„Pojmenování celého světa“ proto nebylo pouze triumfem jednoho geniálního Švéda.
Byl to i produkt doby, která začala svět spojovat způsobem, z něhož těžila evropská věda mimořádně nerovnoměrně.
Moderní biologie mu rozebrala mnoho přihrádek. Jména přežila
Kdyby Linné dnes přišel do biologické laboratoře, část současné klasifikace by pravděpodobně sotva poznal. DNA ukázala vztahy, které samotný vzhled organismů nedokázal odhalit. Skupiny, které Linné spojoval, byly rozděleny. Jiné, které považoval za vzdálené, se ukázaly jako příbuzné.
Jeho systém rostlin založený na počítání tyčinek a pestíků už dávno není základem moderní fylogeneze.
Ale jeho nejjednodušší myšlenka přežila. Druh stále dostává dvouslovné vědecké jméno. Když zoolog dnes popíše nový druh, pořád pracuje v nomenklaturní tradici, jejíž formální zoologický začátek leží u Linného roku 1758.
A za názvy řady známých organismů stále vidíme jediné písmeno: L. Standardní autorskou zkratku pro Linnaea. Linnean Society uvádí, že během své práce pojmenoval přes 12 000 druhů rostlin a živočichů.
Nepojmenoval celý svět. Ale podařilo se mu vytvořit jazyk, kterým se o jeho biologické rozmanitosti bavíme dodnes.
Mezi hranicí a taxonomií neleží jednoduchá příčina. Ale leží tam změna světa
Je lákavé uzavřít příběh téměř filmově. Roku 1622 byla Johanne Pedersdatter upálena za čarodějnictví. Roku 1707 se narodil její prapravnuk. A ten potom zasvětil život tomu, aby iracionální svět změnil v systém. Historie ale takhle čistě nefunguje.
Nemáme doklad, že Linné její příběh znal. Její jméno dokonce vynechal ze svého vlastního rodokmenu. A nebyl žádným moderním racionalistou vystřiženým z 21. století – byl hluboce věřícím člověkem 18. století, jeho práce obsahovala omyly své doby a některé z jeho klasifikací lidí pomohly vytvořit velmi škodlivé tradice.
Přesto těch 85 let mezi hranicí ve Stavangeru a Linného narozením zachycuje něco podstatného.
Evropa se měnila. Příšery z bestiářů začínaly být podrobovány pitvě. Rostliny dostávaly standardizovaná jména. Člověk se objevil ve stejné zoologické tabulce jako ostatní savci. A příroda přestávala být nekonečným souborem jednotlivých kuriozit. Stávala se systémem.
Carl Linné vytvořil jednu z nejúspěšnějších map tohoto systému, jakou kdy věda dostala. Jeho přihrádky jsme od té doby tisíckrát přestavěli. Některé jsme úplně vyhodili. U jiných jsme zjistili, že nikdy neměly existovat. Ale samotnou myšlenku, že každý druh potřebuje jednoznačné jméno a místo v širším obrazu živého světa, jsme si nechali.
Možná právě proto Linné zůstává tak zvláštní postavou dějin vědy. Neobjevil gravitaci. Nevysvětlil evoluci. Nevynalezl očkování. Udělal něco méně nápadného: naučil vědu, jak si uspořádat stůl.
A po téměř třech stoletích na něm pořád pracujeme.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Svenska Linné-Sällskapets Årsskrift – „Linnés mormors farmor bränd som häxa“ [2], Svenska Linné-Sällskapets Årsskrift – Per M. Jørgensen, „On Linnaeus’ Obscure Norwegian Ancestry“ [3], The Linnean Society – „His career and legacy“ [4], The Linnean Society – „The Living World in Eleven Pages: Systema naturae, 1735“ [5], The Linnean Society – „Linnaeus and Race“ [6], The Linnean Society – „Naming Nature“ [7], International Commission on Zoological Nomenclature – „Article 3. Starting point“ [8], The Linnean Society – „Species Plantarum at 270“ [9], The Linnean Society – „Animalia Paradoxa“ [10], img AI generated
