Přesto se při poslechu stejné skladby naše představivost nemusí rozcházet tak radikálně, jak bychom čekali.
Nová studie vědců z Princeton University ukázala, že když dvacet lidí poslouchalo neznámé minutové instrumentální ukázky a mělo si představovat příběh, jejich vyprávění se často sbíhala ke stejnému základnímu ději. V průměru 71 procent popisů odpovídalo předem určenému „konsenzuálnímu“ příběhu spojenému s danou skladbou.
Ještě zajímavější stopu našli vědci v mozku. Při hudbě, následném vyprávění příběhu a při poslechu stejného příběhu vyjádřeného slovy se v některých vyšších oblastech mozku objevovaly specifické vzorce aktivity související s konkrétním obsahem.
Hudba tedy nemusí pouze vyvolávat emoci. Může přispívat ke vzniku něčeho mnohem konkrétnějšího: sdíleného mentálního významu, který různí lidé dokážou převést do podobných příběhů.
Deset skladeb, o kterých účastníci téměř nic nevěděli
Experiment publikovaný 18. srpna 2026 v Nature Communications probíhal během dvou návštěv laboratoře, mezi nimiž uplynul přesně jeden týden.
Dvacet účastníků, z toho devět žen, leželo ve funkční magnetické rezonanci a poslouchalo deset instrumentálních hudebních ukázek dlouhých přibližně jednu minutu. Skladby byly vybrány z materiálu použitého v předchozích studiích a pro posluchače byly převážně neznámé.
Instrukce nebyla úplně neutrální. Výzkumníci lidem výslovně řekli, aby poslouchali hudbu, jako kdyby vyprávěla příběh, a aby si tento děj během skladby představovali.
Po každé minutové ukázce dostali dalších šedesát sekund na to, aby nahlas popsali, co se jim odehrávalo v hlavě.
Výzkumníky tedy nezajímalo, zda hudba samovolně pokaždé vyvolá příběh u každého člověka. Ptali se na užší, ale velmi zajímavou otázku: když různé mozky dostanou stejnou hudbu a stejný úkol vytvořit z ní příběh, nakolik se výsledné představy budou podobat?
Odpověď byla překvapivá.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Při jedné skladbě různí lidé mířili ke stejnému ději
Každá z použitých skladeb už měla přiřazený takzvaný konsenzuální příběh. Nevytvořili jej autoři aktuálního experimentu podle vlastní interpretace. Vycházel z předchozích behaviorálních studií, v nichž další lidé volně popisovali, jaký příběh si při jednotlivých skladbách představují.
Pro každý hudební úryvek byl následně vybrán příběh, který nejlépe reprezentoval nejčastěji se opakující představy posluchačů.
Nových dvacet účastníků o těchto konsenzuálních příbězích při poslechu hudby nevědělo.
Když však vědci jejich následná vyprávění porovnali s příběhem přiřazeným ke každé skladbě, v průměru 71 procent odpovědí bylo nezávislými hodnotiteli označeno jako odpovídající konsenzu. Aby byl popis započítán jako shoda, museli se na něm shodnout oba hodnotitelé.
To neznamená, že sedm z deseti lidí vyprávělo slovo od slova stejný příběh.
Shoda se týkala základních událostí a motivů. Jednotliví posluchači mohli použít jiné postavy, kulisy nebo formulace a přesto jejich příběhy obsahovaly podobnou dějovou strukturu.
Výzkumníci následně použili také analýzu významové podobnosti textů. I ta ukázala, že příběhy nebyly pouze obecně podobné jeden druhému. Popisy posluchačů se významově více podobaly konsenzuálnímu příběhu správné skladby než příběhům přiřazeným k jiným hudebním ukázkám.
Hudba tedy zřejmě nevytvářela pouze neurčitou kategorii představ typu „něco smutného“. Jednotlivé skladby byly spojeny s rozdílným obsahem.
Dvě skladby musely z experimentu vypadnout
Z deseti hudebních ukázek nakonec výzkumníci pro hlavní behaviorální a mozkové analýzy použili osm.
Dvě začínaly příliš tiše a hluk magnetické rezonance jejich první část účastníkům částečně překrýval. Právě u těchto dvou skladeb byla shoda příběhů výrazně nižší, takže je autoři z dalších analýz odstranili.
Je to důležitý detail, protože samotný výsledek ukazuje, jak citlivý může být vznik představovaného děje na konkrétní průběh hudby.
Předchozí práce stejné výzkumné linie totiž naznačily, že příběhy nejsou se skladbou spojeny jen obecně. Jednotlivé představované události mohou přicházet v podobných okamžicích hudebního průběhu.
Určitá změna rytmu, melodie, dynamiky či hudebního napětí tak může fungovat téměř jako dějový předěl, přestože ve skladbě není jediné slovo.
Potom vědci hudbu úplně odstranili
Druhá část experimentu byla klíčová pro pochopení toho, co se děje v mozku.
Při jiné návštěvě laboratoře účastníci neposlouchali hudbu. Místo ní slyšeli namluvené verze deseti konsenzuálních příběhů, které odpovídaly jednotlivým hudebním ukázkám.
Opět měli příběh poslouchat, představovat si jej a následně vlastními slovy popsat.
Tentokrát samozřejmě nebylo překvapivé, že se jejich následné vyprávění shodovalo. Průměrná shoda s konsenzuálním příběhem dosáhla 94 procent.
Pro vědce však nebyla hlavní otázkou samotná úspěšnost.
Měli nyní tři velmi rozdílné situace, které mohly obsahovat podobný mentální význam: člověk poslouchal hudbu, vyprávěl příběh, který si při ní představil, nebo poslouchal tentýž příběh vyjádřený řečí. A mohli hledat, zda v mozku existují oblasti, kterým nezáleží tolik na tom, kudy informace přišla.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Sluchová kůra věděla, co člověk právě poslouchá
Při analýze jednotlivých podmínek byly specifické vzorce aktivity přirozeně výrazné především ve sluchových oblastech.
Hudba i mluvené slovo jsou zvuk. Mozek tedy zpracovává jejich akustické vlastnosti, rytmus, výšku tónu, řečovou strukturu a další senzorické znaky.
Když však vědci hledali mozkové vzorce společné napříč hudbou, řečí a následným popisem představovaného příběhu, obraz se změnil.
Výrazné podobnosti se objevily v několika vyšších asociačních oblastech, mimo jiné v zadní cingulární kůře, středním temporálním gyru a oblastech kolem temporoparietálního spojení. Část těchto regionů patří do takzvané default mode network, sítě dlouhodobě spojované například s vnitřní představivostí, autobiografickou pamětí, vytvářením souvislých příběhů a abstraktním významem.
Důležité je, že zde nešlo jednoduše o reakci na stejný zvuk.
Hudební skladba a její slovní příběh akusticky vypadají úplně jinak. Přesto dokázal konkrétní hudební úryvek, jeho následné převyprávění a slovní verze stejného příběhu vyvolat v některých vyšších oblastech mozku specificky podobné prostorové vzorce aktivity.
Autoři to interpretují jako stopu modality nezávislé reprezentace vyššího významu.
Jinými slovy: mozek může uchovávat určitý obsah způsobem, který už není pevně svázán s tím, zda jsme se k němu dostali prostřednictvím tónů nebo slov.
Hudba možná není tak „bezvýznamová“, jak se zdá
Otázka, zda instrumentální hudba vůbec něco konkrétního znamená, provází hudební teorii i psychologii velmi dlouho.
U řeči je vztah mezi zvukem a významem relativně jasný. Slovo „pes“ odkazuje k určitému pojmu a věta dokáže popsat konkrétní událost.
Hudba takový slovník nemá.
Přesto už předchozí experimenty týmu Elizabeth Margulisové ukázaly, že lidé dokážou přiřadit instrumentálním skladbám překvapivě konzistentní příběhy.
V práci publikované roku 2021 v časopise Cognition například 534 účastníků poslouchalo hudbu bez slov a vybíralo, který ze dvou příběhů k danému úryvku patří. Lidé z různých částí Spojených států dokázali správné příběhy spojovat se skladbami velmi úspěšně, přestože děj neměl žádné slovní vodítko.
Následující rozsáhlejší experiment se 622 lidmi šel ještě dál. Účastníci v různých oblastech Spojených států a v Číně dostali mnohem volnější úkol: jednoduše napsat příběh, který je při hudbě napadne.
Lidé sdílející podobné kulturní prostředí si opět představovali nápadně podobné děje.
Mezi různými kulturami však podobnost výrazně klesala.
Hudba tedy není univerzální jazyk
Právě kulturní rozdíl je důležitou protiváhou lákavému tvrzení, že hudba všem lidem automaticky „vypráví totéž“.
Nevypráví.
Výsledky spíše naznačují, že lidé sdílející určitý kulturní svět mají zároveň společnou zásobu zkušeností s tím, jak hudba doprovází události.
Filmy, televizní seriály, reklama, hry, obřady i samotné hudební tradice nás dlouhodobě učí, jak může znít nebezpečí, romantika, cesta, vítězství, očekávání nebo ztráta. Tyto asociace mohou být natolik hluboce naučené, že je při poslechu nevnímáme jako kulturní konvenci.
Působí jednoduše jako význam.
Studie z roku 2022 proto dospěla k zajímavému kompromisu: instrumentální hudba není ani prázdným abstraktním zvukem, ani univerzálním jazykem s významem stejným pro celé lidstvo. Dokáže vytvářet sdílené příběhy, ale jejich podobnost je částečně ohraničena kulturou.
Nová práce tuto behaviorální stopu rozšiřuje o mozek.
Nejde o čtení konkrétního příběhu z mozku
Ani zde ale není na místě příliš odvážná interpretace.
Výzkumníci nedokázali z fMRI skenu člověka přečíst, že si právě představuje ženu běžící lesem nebo dvě postavy loučící se na nádraží.
Analýza hledala statisticky podobné prostorové vzorce aktivity související s jednotlivými podněty napříč účastníky a podmínkami.
Studie navíc pracovala pouze s dvaceti lidmi a s malým, předem vybraným souborem hudebních ukázek, u nichž předchozí výzkum už ukázal, že příběhy vyvolávají relativně spolehlivě. Účastníci byli také výslovně instruováni, aby při hudbě příběh vytvářeli.
Nelze tedy říci, že při každé skladbě všichni lidé automaticky prožívají stejný děj.
Výsledek je jemnější.
Ukazuje, že subjektivní představivost nemusí být úplně soukromým a náhodným procesem. Určitá hudba dokáže nasměrovat různé lidi k podobnému mentálnímu obsahu a vyšší mozkové oblasti mohou tento obsah reprezentovat způsobem, který překračuje hranici mezi hudbou a jazykem.
Možná proto filmová hudba funguje ještě předtím, než se cokoli stane
Stačí několik tónů a divák často tuší, že scéna není bezpečná, přestože obraz zatím žádnou hrozbu neukázal. Jindy hudba způsobí, že úplně obyčejná cesta autem působí jako návrat domů nebo poslední rozloučení.
Filmoví skladatelé s touto schopností hudby pracují intuitivně už více než století.
Nový výzkum nabízí část neurologického vysvětlení, proč to může fungovat.
Hudba není pouze zvukovým pozadím, které v mozku upravuje intenzitu emocí. Dokáže poskytovat strukturu, z níž mozek vytváří scény, vztahy a události. A pokud posluchači sdílejí podobnou kulturní zkušenost, jejich soukromé filmy promítané uvnitř hlavy se mohou překvapivě podobat.
Nejsou totožné. Jeden člověk může vidět les tam, kde druhý vidí opuštěnou ulici. Jednomu se v příběhu objeví dítě, druhému dospělý člověk.
Přesto může být pod nimi stejná kostra: útěk, setkání, konflikt, návrat nebo ztráta.
A právě tato kostra se zdá být natolik stabilní, že její stopu lze najít nejen ve slovech, kterými lidé svůj příběh později popíšou, ale také ve vzorcích aktivity jejich mozku.
Hudba tedy možná žádný slovník nepotřebuje.
Část významu si doplníme sami – a překvapivé je především to, jak často jej doplníme podobně jako někdo vedle nás.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nature Communications – Jalon et al., „Music evokes shared neural representations of imagined narratives across sensory modalities“ [2], PNAS – Margulis et al., „Narratives imagined in response to instrumental music reveal culture-bounded intersubjectivity“ [3], Cognition – McAuley et al., „Do you hear what I hear? Perceived narrative constitutes a semantic dimension for music“ [4], img AI generated
