Neposlouchají je přímo – převádějí jejich signály do zvuků, které dokáže vnímat lidské ucho.
Proč je vesmír tichý
Zvuk je ve skutečnosti mechanická vlna. Aby se mohl šířit, potřebuje prostředí, ve kterém se mohou částice pohybovat a předávat energii dál.
Na Zemi je to jednoduché: ve vzduchu slyšíme řeč nebo hudbu, ve vodě mohou komunikovat velryby, v pevných materiálech se šíří vibrace. Vesmír je ale z velké části tvořen extrémně řídkým vakuem.
Mezi planetami a hvězdami je tak málo částic, že zvuková vlna nemá prakticky co přenášet. Proto by astronaut stojící ve volném prostoru neslyšel žádný výbuch ani kolizi – i kdyby se odehrála jen několik metrů od něj.
Přesto vesmír „vibruje“
To ale neznamená, že ve vesmíru neexistují žádné oscilace nebo vlnění.
Astronomové běžně zaznamenávají elektromagnetické vlny, radiové signály, vibrace hvězd, nebo tlakové vlny v horkém plynu mezi galaxiemi. Tyto jevy nejsou zvukem v běžném smyslu. Přesto mají frekvence a rytmy, které lze převést do slyšitelné podoby.
Právě tomu se říká sonifikace dat.
Jak vědci „překládají“ vesmír do zvuku
Při sonifikaci se vědecká data převedou na zvukové frekvence, které dokáže slyšet lidské ucho.
Například:
jas hvězdy může určovat výšku tónu
rychlost pohybu může měnit rytmus
energie signálu může ovlivnit hlasitost
NASA i další výzkumné instituce tak vytvořily řadu nahrávek, které umožňují doslova poslouchat vesmír. Jedním z nejznámějších příkladů je zvukový převod dat z rentgenových teleskopů Chandra, který odhaluje struktury v okolí černých děr nebo supernov.
Zvuk černé díry
Jeden z nejzajímavějších případů pochází z galaxie v souhvězdí Persea. Astronomové zde objevili tlakové vlny v horkém plynu kolem supermasivní černé díry. Tyto vlny jsou ve skutečnosti extrémně hlubokým tónem, který by lidské ucho nikdy neslyšelo.
Jeho frekvence je asi 57 oktáv pod středním C na klavíru. Po převedení do slyšitelného rozsahu ale vznikl zvuk připomínající temné, pomalu pulzující hučení. Je to pravděpodobně jeden z nejhlubších tónů, jaký kdy věda zaznamenala.
Hudba hvězd
Podobně lze „poslouchat“ i samotné hvězdy.
Hvězdy totiž nejsou statické objekty. Jejich povrch se neustále mírně rozechvívá. Tyto oscilace mění jas hvězdy a astronomové je mohou měřit pomocí citlivých teleskopů. Tento obor se nazývá asteroseismologie.
Analýza těchto vibrací umožňuje vědcům zjistit například vnitřní strukturu hvězdy, její stáří, nebo hustotu a složení. V jistém smyslu tak astronomové dokážou „naslouchat“ hvězdám podobně, jako geologové studují vibrace Země při zemětřesení.
Ticho, které nám pomáhá porozumět vesmíru
Paradoxně právě ticho vesmíru umožňuje astronomům zachytit extrémně slabé signály z nejvzdálenějších koutů kosmu. Bez atmosféry a hluku pozemského prostředí mohou teleskopy zaznamenat jemné změny světla, radiových vln nebo energetických částic.
Díky tomu dnes dokážeme studovat události, které se odehrály miliardy let v minulosti, kdy byl vesmír ještě velmi mladý.
Ticho vesmíru tak není prázdnotou. Je to spíše prostor, ve kterém mohou vědci zachytit signály, které by na Zemi snadno zanikly.
Věděli jste, že…
První „nahrávky vesmíru“ nevznikly v posledních letech, ale už v 60. letech. Radioteleskopy tehdy zachytily pravidelné pulzy z objektů, které astronomové nejprve považovali za možný signál mimozemské civilizace. Později se ukázalo, že jde o pulzary – extrémně rychle rotující neutronové hvězdy, které vysílají pravidelné rádiové impulzy připomínající kosmický maják.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Science Alert, NASA, ESA, Space, img ai generated leonardo ai
