Moře, které končí tam, kde se změní proud
Kdybychom chtěli určit hranici Středozemního moře, narazíme na Evropu, Afriku a Asii. U Baltského moře máme Skandinávii a evropskou pevninu. Dokonce i největší moře na světě mají alespoň část hranice tvořenou souší. Sargasové moře je výjimka.
Leží uprostřed severního Atlantiku a ze všech stran ho obklopuje oceán. Žádné jeho pobřeží neexistuje. Člověk z něj nemůže vystoupit na pláž, protože ať se vydá kterýmkoli směrem, pořád bude na moři. Přesto má hranice. Jen nejsou z kamene a písku.
Na západě oblast vymezuje Golfský proud, na severu Severoatlantský proud, na východě Kanárský proud a na jihu Severoatlantský rovníkový proud. Dohromady vytvářejí rozsáhlou cirkulaci severoatlantického subtropického víru. Sargasové moře tedy drží pohromadě pohybující se voda. A protože se samotné proudy v čase mění, není ani jeho hranice dokonale pevná. Moře může v různých obdobích roku trochu měnit tvar a polohu. Je to geografický objekt, jehož okraj doslova teče.
Název mu dala rostlina, která nikdy nepotřebuje dno
Nejnápadnějším obyvatelem Sargasového moře je řasa rodu Sargassum. Na první pohled připomíná hnědozlaté chomáče rostlin plovoucí na hladině. Má drobné kulovité plynové váčky, díky nimž zůstává u povrchu a vytváří rozsáhlé pásy nebo plovoucí rohože. Zvláštní je její životní strategie.
Některé druhy sargasa v této oblasti jsou holopelagické. To znamená, že celý život tráví na otevřeném oceánu. Nepotřebují kořeny, nepřichycují se ke skalám ani nezačínají život na mořském dně.
Jednotlivé části se lámou, dále rostou a vegetativně se množí během plavby oceánem. Výsledkem jsou jakési pohyblivé ostrovy bez pevné půdy. Právě podle nich pojmenovali raní evropští mořeplavci oblast Sargasovým mořem.
Na hladině vznikl plovoucí les
Pro člověka může chumáč hnědé řasy působit jako obyčejná vegetace unášená proudem. Pro malé mořské živočichy je to kompletní krajina. Mezi větvemi sargasa se skrývají krevety, krabi, drobné ryby a celá společenstva organismů, která se tomuto zvláštnímu prostředí přizpůsobila. Mimořádně důležité jsou plovoucí řasy také pro mladé mořské želvy.
Po vylíhnutí na pláži a vstupu do oceánu nastává období jejich života, kterému biologové dlouho říkali „ztracená léta“. Malé želvy se na určitou dobu ztrácejí z pobřežních oblastí a žijí na otevřeném moři.
Sargassum jim poskytuje potravu, stín, úkryt před predátory i místa, kde mohou odpočívat. To, co z výšky vypadá jako několik hnědých skvrn na modré hladině, je tedy velmi složitý plovoucí ekosystém. Někteří oceánografové ho přirovnávají k deštnému pralesu na otevřeném oceánu.
A pak do něj přijedou úhoři z Evropy
Ještě zvláštnější roli hraje Sargasové moře v životě úhořů. Evropský úhoř může strávit mnoho let v řekách, jezerech a brakických vodách od Středomoří až po severní Evropu. Během této části života roste a hromadí energii. Pak se jeho tělo začne měnit.
Oči se zvětší, zbarvení se přizpůsobí otevřenému oceánu, trávicí systém se utlumí a z obyčejného říčního úhoře se stane takzvaný stříbrný úhoř připravený na jednu z nejpodivnějších migrací mezi obratlovci.
Opustí sladkou vodu a zamíří do Atlantiku. Jeho cílem je oblast Sargasového moře vzdálená u některých evropských populací pět až deset tisíc kilometrů. To je pozoruhodné už samo o sobě. Ještě podivnější je, že úhoř tuto cestu podnikne bez toho, aby se někdy předtím v místě tření nacházel.
Narodil se tam jako larva, oceánské proudy ho odnesly k Evropě, kde strávil většinu života, a o mnoho let později se musí vrátit do oblasti, kterou od své první cesty prakticky „nezná“.
Sto let jsme věděli, kam míří. Přesto jsme tam dospělé úhoře skoro neviděli
Příběh rozmnožování evropského úhoře je jednou z nejpozoruhodnějších detektivních kapitol zoologie. Dánský biolog Johannes Schmidt na začátku 20. století systematicky hledal larvy úhořů napříč Atlantikem. Postupně zjistil, že čím blíže se dostává k Sargasovému moři, tím mladší larvy nachází. Z toho vyvodil logický závěr: právě tady se úhoři rozmnožují.
Důkaz byl mimořádně přesvědčivý. Jenže měl jeden problém. Nikdo tam nedokázal chytit dospělého evropského úhoře při tření. Dlouho se nepodařilo najít ani vajíčka. Téměř celé století jsme tedy znali místo rozmnožování především nepřímo – podle distribuce stále mladších larev.
Až moderní satelitní vysílače umožnily sledovat část cesty dospělých zvířat. V roce 2022 vědci publikovali první přímý důkaz, že dospělí evropští úhoři skutečně doplavou do oblasti Sargasového moře, kterou jsme za jejich rozmnožiště považovali. Výzkumníci označili úhoře na Azorských ostrovech a některé sledovali stovky dní. Tím se stoletá hypotéza mimořádně posílila. Samotný akt tření však zůstává stále překvapivě obtížně pozorovatelný.
Američtí úhoři dělají totéž z opačné strany oceánu
Evropský úhoř není jediný. Americký úhoř žije v řekách a jezerech Severní Ameriky, ale po dosažení pohlavní zralosti také míří do Sargasového moře. Jeho cesta může být kratší než evropská, princip je však stejně zvláštní.
Dva příbuzné druhy stráví většinu života na opačných stranách Atlantiku, ale oba se nakonec vracejí do stejné rozsáhlé oceánské oblasti.Satelitní sledování už zachytilo americké úhoře putující přes kontinentální šelf do otevřeného oceánu a jednoho jedince vědci sledovali přibližně 2 400 kilometrů až k severnímu okraji známé oblasti tření.
Sargasové moře tak není jen abstraktní prostor mezi proudy. Pro tyto ryby funguje jako biologická adresa.
Jak najdou místo, které nemá žádné pobřeží?
Právě tady začíná další záhada. Na souši může zvíře použít krajinné body. Některé druhy sledují pobřeží, jiné řeky nebo horské masivy. Uprostřed Atlantiku nic takového není. Úhoři přitom musí dorazit do vhodné oblasti oceánu v pravý čas a potkat další jedince stejného druhu.
Vědci zkoumají několik možných navigačních mechanismů. Úhoři mohou reagovat na magnetické pole Země, oceánské proudy, teplotní strukturu vody, chemické podněty nebo kombinaci více signálů.
Zajímavou roli mohou mít oceánské fronty – rozhraní mezi vodními masami s různou teplotou a dalšími vlastnostmi. Právě v jižní části Sargasového moře se mladé larvy opakovaně nacházejí v souvislosti s těmito strukturami.
Zatím ale neumíme popsat úplnou navigační mapu, kterou úhoř během tisícikilometrové cesty používá. Moře nemá pobřeží. Úhoři ho přesto najdou.
Sargasové moře není klidný ostrov uprostřed Atlantiku
Starší námořnická vyprávění někdy vytvářela obraz Sargasového moře jako nehybné oblasti plné řas, kde lodě uvíznou v bezvětří. Část této pověsti souvisí s tím, že se oblast nachází v subtropickém víru a historické plachetnice skutečně mohly narazit na dlouhá období slabého větru.
Sargassum ale lodě nedrží jako pevná vegetace a celý systém rozhodně není nehybný. Naopak. Moře existuje právě díky pohybu. Proudy neustále přesouvají vodu, řasy i organismy a mění polohu jeho hranic. Stejné proudění pomáhá rozvážet larvy úhořů směrem k Evropě a Severní Americe. Jde tedy o zvláštní paradox: Sargasové moře je definované místo právě proto, že se všechno kolem něj neustále pohybuje.
Moře bez břehů může být překvapivě zranitelné
Právě absence pobřeží vytváří i problém. Když chráníme jezero, les nebo korálový útes, můžeme kolem něj alespoň teoreticky nakreslit hranici. Sargasové moře leží z velké části na volném moři, mimo výlučnou kontrolu jediného státu.
Přitom čelí stejným tlakům jako jiné části oceánu – lodní dopravě, rybolovu, plastovému odpadu a klimatickým změnám. Změny teploty a proudění navíc mohou ovlivnit samotnou strukturu prostředí, které Sargasové moře vytváří.
A problémy jsou viditelné i u jeho nejslavnějších poutníků. Populace evropského úhoře během posledních desetiletí dramaticky poklesla a druh patří mezi kriticky ohrožené. Příčiny jsou složité: přehrady a další bariéry v řekách, rybolov, ztráta stanovišť, paraziti, znečištění i změny oceánských podmínek.
Chráníme tedy zvíře, jehož životní cyklus spojuje potok někde uprostřed Evropy s mořem, které nemá jediný břeh. A právě Sargasové moře krásně ukazuje, proč může být naše představa krajiny příliš pozemská.
Místo nepotřebuje horu, pobřeží ani státní hranici, aby bylo skutečné. Někdy stačí čtyři oceánské proudy, plovoucí les řas – a zvíře, které přes půl planety přesně ví, kam se musí vrátit.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], NOAA Ocean Service – What is the Sargasso Sea? [2], Sargasso Sea Commission – Importance of the Sargasso Sea [3], Scientific Reports – First direct evidence of adult European eels migrating to their breeding place in the Sargasso Sea [4], Nature Communications – Direct observations of American eels migrating across the continental shelf to the Sargasso Sea [5], European Commission – European eel [6]. img ai generated
