Majitelé však měli problém. Pole se obtížně odvodňovalo a další zemědělské využívání přestávalo dávat smysl.
Carl Sayer, dnes profesor na University College London, chtěl z půdy vytvořit květnatou louku. Rady, které dostával, byly poměrně jednoznačné: připravit půdu a vysít komerční směs lučních rostlin.
Neudělal to. Pole nechal šest let ladem a od roku 2011 na něm zavedl jediný zásadní pravidelný zásah: jednou ročně se posekalo na seno a posečená hmota se odvezla.
Potom čekal.
V roce 2013 se objevily první orchideje. O několik let později už jich bylo tolik, že vědci přestali jednotlivé rostliny mapovat. Počet druhů rostlin na sledovaných metrech čtverečních se během jedenáctiletého výzkumu přibližně zdvojnásobil a z bývalého intenzivně obdělávaného pole vznikla druhově bohatá louka s rostlinami, které jsou v okolní zemědělské krajině vzácné.
Dnes tam rostou tisíce orchidejí. A nikdo je tam nevysadil.
Před experimentem tam bylo obyčejné zemědělské pole
Příběh Sayer's Old Meadow v obci Bodham je zajímavý právě proto, že nezačíná na zachovalém kousku přírody.
Plocha o rozloze přibližně 1,7 hektaru sloužila ještě do 50. let minulého století jako pastvina pro dojnice. Potom byla rozorána a střídala se na ní období pěstování plodin s výsevem jílku a pastvou. Od počátku 70. let už šlo o trvalou ornou půdu, na níž se pěstovalo několik druhů obilnin, cukrová řepa, brambory a později také řepka. Pole dostávalo průmyslová hnojiva a další agrochemikálie.
Poslední sklizeň řepky proběhla v roce 2005. Potom přišlo šest let, během nichž půda zůstala ladem. Teprve roku 2011 začalo pravidelné každoroční sečení na seno. To je důležitý detail.
Výzkumníci nenechali místo úplně bez zásahu. Neseli rostliny, ale louku každoročně sekali a seno odváželi. Právě tento tradiční management pomáhá snižovat množství živin v půdě a brání několika rychle rostoucím druhům trav, aby postupně převálcovaly veškerou konkurenci. Příběh proto není důkazem, že stačí opustit libovolné pole a čekat.
Ukazuje něco mnohem zajímavějšího: za vhodných podmínek může být zásadní část obnovy provedena samotnou přírodou, pokud jí člověk vytvoří prostor a potom ji příliš neřídí.
V prvních letech se žádný zázrak nekonal
Carl Sayer a Peter Robinson začali vegetaci podrobně sledovat v roce 2011.
Každé dva až tři roky procházeli celou louku a zapisovali všechny nalezené druhy. Současně sledovali 24 trvalých ploch o velikosti jednoho metru čtverečního, takže mohli porovnávat vývoj stále stejných částí louky.
Začátek vypadal přesně tak, jak bychom od opuštěného pole očekávali. Dominovaly běžné trávy a druhy spojené s narušenou zemědělskou půdou. Ještě v roce 2011 zde přežívaly například některé typické polní plevele. Potom se začala skladba vegetace měnit.
Jednoleté a ruderální rostliny postupně ustupovaly. Přibývaly vytrvalé druhy a luskoviny. Přibližně po čtyřech letech každoročního sečení se vegetace začala výrazně vzdalovat charakteru opuštěného pole a přibližovat skutečnému travnímu společenstvu. Změna nebyla náhlá. Právě její pomalost je na dlouhodobém experimentu cenná.
Na jednom metru čtverečním bylo nakonec skoro dvakrát více druhů
Čísla ukazují proměnu lépe než fotografie. V roce 2011 zaznamenali vědci na celé louce 63 druhů rostlin. V roce 2022 už jich během stejného typu průzkumu našli 86.
Během všech šesti sledovaných let dohromady se na místě vystřídalo 156 druhů cévnatých rostlin a mechů. Některé přicházely, jiné z louky opět zmizely, takže nešlo o prosté neustálé přičítání dalších položek.
Ještě názornější je vývoj jednotlivých metrových ploch. Na počátku sledování obsahovaly v průměru přibližně deset druhů rostlin na metr čtvereční. Do roku 2022 se jejich počet přiblížil dvaceti. Statisticky významně vzrostla nejen prostá druhová bohatost, ale také další ukazatele diverzity.
Louka tedy neobsahovala jen stále delší seznam druhů rozptýlených někde po okrajích. Bohatší se stávalo samotné rostlinné společenstvo.
První orchidej se objevila osm let po poslední sklizni
A potom přišel rok 2013. Výzkumníci na bývalém poli našli první prstnatec pleťový – Dactylorhiza praetermissa, orchidej, která je v okolní krajině poměrně vzácná. Současně zaznamenali dvanáct jedinců prstnatce Fuchsova (Dactylorhiza fuchsii).
Tehdy začali jednotlivé orchideje zakreslovat pomocí GPS. O rok později se obě populace výrazně rozšířily. V roce 2015 už prstnatec Fuchsův zaplňoval mezery mezi původními skupinkami a šířil se do dalších částí louky. V roce 2016 obsazoval rozsáhlé plochy.
Potom výzkumníci mapování vzdali. Ne proto, že by orchideje zmizely. Bylo jich příliš mnoho, než aby mělo praktický smysl zaznamenávat jednotlivé rostliny.
Dnes Carl Sayer mluví o tisících orchidejí, které na louce každoročně kvetou. Přitom první z nich přišla sama.
Další rostlina dokázala během pěti let dobýt skoro celou louku
Podobně názorný je příběh kokrhele menšího (Rhinanthus minor). Tato nenápadná žlutě kvetoucí rostlina má v lučních společenstvech zvláštní roli. Je to poloparazit, který se napojuje na kořeny okolních trav a odebírá jim část vody a živin.
Tím oslabuje dominantní trávy a vytváří prostor pro další luční rostliny. Kokrhel se proto při obnově květnatých luk někdy vysévá záměrně. Na Sayerově louce jej nikdo nevysel. Poprvé se objevil v roce 2016 jako pouhá skvrna o velikosti přibližně dvou metrů čtverečních.
O rok později existovala druhá skupinka. V roce 2018 už vědci zaznamenali několik nových kolonií a další šíření pokračovalo tak rychle, že v roce 2021 pokrýval kokrhel prakticky celý severozápad louky a pronikal do dalších částí. V roce 2022 už byl natolik běžný, že stejně jako orchideje přestal být prakticky mapovatelný po jednotlivých výskytech.
Příroda si tak sama přivedla rostlinu, kterou restaurátoři luk často kupují v sáčku.
Odkud se všechny ty rostliny vzaly?
To je jedna z částí příběhu, kterou studie neumí definitivně vysvětlit. Některá semena mohla přežívat v půdě ještě z doby před intenzivním zemědělstvím. Takzvaná půdní semenná banka dokáže některým druhům umožnit návrat po dlouhém období. Jenže to pravděpodobně nevysvětluje všechno.
Sayer's Old Meadow leží uvnitř krajiny, které dominují pole, a některé nově příchozí druhy nemají známé populace hned za plotem.
Autoři proto podezřívají také zvířata, zejména jelenovité, která mohou přenášet semena zachycená v srsti, na kopytech nebo v trávicím traktu. Svoji roli mohou mít ptáci, vítr, voda i drobné zbytky vhodných stanovišť v krajině.
Orchideje mají navíc mikroskopická semena, která dokáže vítr přenést na velké vzdálenosti. Jejich klíčení je ale komplikované: orchidejová semena téměř neobsahují zásobní látky a mladá rostlina potřebuje vytvořit vztah s vhodnými půdními houbami.
Nestačí tedy, aby semeno na pole pouze doletělo. Musí přistát v prostředí, které mu dovolí pokračovat. Právě fakt, že se orchideje nejen objevily, ale následně explozivně rozšířily, ukazuje, jak výrazně se půda a rostlinné společenstvo během několika let změnily.
„Nic nedělat“ ve skutečnosti znamenalo jednou ročně něco velmi důležitého udělat
Příběh bývalého pole svádí k romantické představě, že příroda člověka vůbec nepotřebovala. Ve skutečnosti je studie zajímavější. Louka byla každý rok posečena a seno odvezeno.
Kdyby se tak nestalo, na mnoha místech Anglie by opuštěné pole postupně zarostlo vysokými travami, keři a nakonec dřevinami. To by nebylo ekologicky „špatně“ – byl by to jiný přirozený vývoj – ale nevznikla by květnatá louka. Odvoz sena má ještě jeden efekt.
Z půdy se každoročně odstraní část dusíku a dalších živin. Intenzivně hnojená zemědělská půda bývá pro druhově bohaté louky paradoxně příliš úrodná. Několik rychle rostoucích druhů při nadbytku živin získá takovou výhodu, že pomalejší rostliny vytlačí.
Proto může postupné „ochuzování“ půdy diverzitě pomoci. Sayerův experiment tedy neukazuje pasivitu. Ukazuje velmi střídmý management: vytvořit správné podmínky a potom dovolit ekologickým procesům, aby většinu práce provedly samy.
Výsledek zpochybňuje automatickou potřebu vysévat směsi
Obnova druhově bohatých luk často začíná odstraněním části svrchní půdy, intenzivním mechanickým zásahem nebo výsevem komerčních lučních směsí. Takový postup může být na mnoha místech oprávněný a někdy jediný realistický.
Sayerova louka ale ukazuje, že není nutně potřeba začínat semeny z pytlíku. To má nejen finanční význam.
Komerční směs obsahuje omezený výběr druhů a často také geneticky podobný materiál pocházející z několika producentů. Pokud místo osídlí rostliny spontánně z okolní krajiny, je větší šance, že půjde o místní populace geneticky přizpůsobené místním podmínkám.
Výsledkem navíc nemusí být jedna z mnoha podobných „instantních“ luk.
Sayer's Old Meadow vytvořila vlastní kombinaci rostlin. Autoři upozorňují, že několik druhů běžně dominantních na vysévaných britských agroenvironmentálních loukách je zde naopak poměrně vzácných. Spontánní obnova tak vytvořila něco lokálně osobitějšího.
Studie má ale jeden velký háček: je to jedno pole
Autoři tuto slabinu nijak neskrývají. Výzkum popisuje jedinou lokalitu. Má specifickou půdu, místní klima, historii hospodaření, okolní vegetaci i dostupnost organismů schopných semena přenášet. Výzkumníci sami podezírají, že rychlé obnově pomohla mimo jiné dobře propustná půda.
Nelze tedy z výsledku vytvořit recept: přestaňte obdělávat pole, jednou ročně ho posečte, za deset let máte orchidejovou louku.
Na izolovaném poli s velmi vysokým obsahem živin, bez zdrojových populací rostlin nebo v jiné půdě může vývoj trvat mnohem déle – nebo se požadované společenstvo nemusí vytvořit vůbec. Právě proto autoři vyzývají k dalším dlouhodobým experimentům.
Potřebujeme vědět, na kterých místech může příroda obnovu zvládnout sama a kde skutečně potřebuje aktivní pomoc.
Přesto to není jen jeden bizarně úspěšný rodinný experiment
Autoři zároveň upozorňují, že spontánní obnova bývalých polí není fenomén známý pouze z Norfolku. Podobný postupný přechod směrem k druhově bohatším travním společenstvům byl popsán také v dlouhodobých studiích z kontinentální Evropy. Sayer's Old Meadow je cenná hlavně tím, že vznik její vegetace někdo systematicky sledoval téměř od počátku.
Právě podobných dat je překvapivě málo.
Ekologický experiment trvající jedenáct let je pro vědecký projekt nepohodlný. Grant skončí, lidé změní zaměstnání, metodiky se mění a někdo musí stále chodit na stejné pole a počítat stejné rostliny.
V tomto případě pomohla neobvyklá okolnost. Pole patří otci hlavního autora studie, Dereku Sayerovi. Rodina tedy měla nejen důvod louku dlouhodobě udržovat, ale také podrobnou znalost její předchozí historie. Z původně téměř soukromého experimentu tak vznikl jedenáctiletý ekologický dataset.
Británie přitom o většinu podobných luk přišla
Výsledek je zajímavý také kvůli tomu, co se stalo s britskou krajinou během posledního století. Druhově bohaté louky kdysi pokrývaly mnohem větší plochu. Intenzifikace zemědělství, rozorávání, hnojení a změny způsobu sečení však vedly k jejich dramatickému úbytku.
UCL uvádí, že Spojené království přišlo od druhé světové války o více než 90 procent druhově bohatých travních porostů. Obnova každého hektaru prostřednictvím drahých zásahů by proto byla obtížná.
Pokud existuje významná část bývalé zemědělské půdy, na které postačí nízkonákladový režim a trpělivost, mění to ekonomiku obnovy krajiny. Ne proto, že aktivní obnova přestává být potřebná. Ale proto, že ji nemusíme provádět všude stejně.
Nejpodivnější na louce je možná to, co na ní nikdo neudělal
V roce 2005 na místě rostla řepka. V roce 2011 vědci zaznamenali 63 rostlinných druhů a vegetaci stále výrazně ovlivněnou minulým zemědělstvím. O dva roky později se objevily první orchideje. V roce 2016 už jich bylo tolik, že podrobné mapování začalo ztrácet smysl.
Do roku 2022 obsahovala louka 86 druhů v jednom aktuálním průzkumu, v jednotlivých metrových čtvercích se druhová bohatost přibližně zdvojnásobila a vegetace začala odpovídat několika typům britských travních společenstev s vysokou ochranářskou hodnotou.
A dnes zde podle Sayera kvetou tisíce orchidejí. Mohli tam vysít hotovou směs a získat louku rychleji. Místo toho odstranili jednu věc, která tam byla desítky let nejdůležitější – zemědělskou produkci – a nahradili ji jediným každoročním sečením.
Potom umožnili semenům přiletět, zvířatům je přinést, rostlinám soutěžit a půdě postupně změnit vlastní podmínky. Je to neobvyklý experiment právě tím, že největší část jeho mechanismu nikdo nenavrhl.
Louka se z velké části navrhla sama.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Restoration Ecology – Sayer et al., „No need to seed: restoring species-rich grassland on former arable fields by natural regeneration“ [2], DOI 10.1111/rec.70487 [3], University College London – „Abandoned farmland restored to wildflower meadow without sowing seeds“ [4], The Guardian – „I love it. It’s hope: the mysterious self-willed wildflower meadow that seeded itself“ [5], img AI generated