Upozornění redakce: Články ze série Lidské bestie mohou obsahovat popisy násilí, mučení, politického pronásledování a úmrtí ve vězení. Tyto informace jsou proto nevhodné pro osoby mladší 18 let a pro čtenáře citlivější povahy.
Země bez svobodných médií a skutečné politické opozice. Země, kde odpůrci mizeli ve vězení, jejich rodiny přicházely o práci a bydlení a kritika prezidentovy politiky mohla být považována za zradu. Země, jejíž prezident v jednu chvíli propustil podle dobových zpráv přibližně 15 000 zdravotníků a chtěl omezit regionální nemocnice, protože nemocní přece mohli přijet do hlavního města.
Saparmurat Nijazov vytvořil jeden z nejabsurdnějších kultů osobnosti moderních dějin. Právě jeho absurdita ale dlouho zakrývala to nejpodstatnější. Byla to diktatura.
Nejdřív byl vzorným produktem Sovětského svazu
Na Nijazovově mládí nebylo nic, co by předznamenávalo budoucí zlaté sochy.
Narodil se 19. února 1940 v Ašchabadu. Otec Atamurat podle sovětských údajů zahynul během války v roce 1942. O šest let později přišel malý Saparmurat při katastrofálním zemětřesení o matku Gurbansoltan i dva bratry. Nějaký čas vyrůstal v sirotčinci a později u příbuzných.
Sovětský systém mu následně poskytl cestu vzhůru. Vstoupil do komunistické strany, vystudoval energetiku a postupně stoupal stranickou hierarchií. Roku 1985 se stal prvním tajemníkem Komunistické strany Turkmenistánu.
Když se Sovětský svaz rozpadl, nemusel Nijazov nový režim dobývat. Už ho řídil. Nezávislost tak místo demokratické revoluce znamenala především proměnu sovětského stranického šéfa v prezidenta nového státu. A nové země postupně v jeho osobní majetek.
Saparmurat Nijazov na poštovních známkách, foto picryl
Zlatý muž se začal otáčet za sluncem
Nejviditelnější součástí režimu byl kult osobnosti, který postupně nabral rozměry téměř politického surrealismu.
Portréty prezidenta byly prakticky všude. Jeho podobizna se objevovala na bankovkách, veřejných budovách i výrobcích. Po celé zemi vznikaly jeho busty a pomníky. Nejslavnější stál na Oblouku neutrality v Ašchabadu.
Na jeho vrcholu byla přibližně dvanáct metrů vysoká pozlacená postava Nijazova. Mechanismus monument otáčel během dne tak, aby prezidentova tvář stále směřovala ke slunci. Takový detail se pochopitelně dokonale hodil do zahraničních médií. Stejně jako přejmenování kalendáře v roce 2002.
Leden dostal jméno Türkmenbaši. Duben byl přejmenován na počest prezidentovy matky Gurbansoltan. Září dostalo jméno po jeho knize Ruhnama. Další měsíce připomínaly národní symboly a historické postavy.
Nijazov přitom tvrdil, že kult osobnosti není jeho nápad. Podobně jako řada diktátorů před ním naznačoval, že jej prostě příliš miluje lid. To byl pozoruhodný argument v zemi, kde téměř žádný prostor pro veřejný nesouhlas neexistoval.
Pak napsal knihu, kterou měl znát celý národ
V roce 2001 vyšel první díl Ruhnamy, tedy „Knihy duše“. Další následoval roku 2004. Byla to zvláštní směs národních dějin, morálních poučení, autobiografie, mytologie a Nijazovových představ o tom, kým Turkmeni jsou a kým by měli být. V běžné zemi by podobná kniha mohla skončit na polici politických pamětí. V Turkmenistánu se stala součástí fungování státu.
Studium Ruhnamy bylo povinné ve školách a státních institucích. Znalost knihy se podle Human Rights Watch používala jako podmínka přijímání na vysoké školy i při certifikaci učitelů, lékařů a dalších profesí.
Dítě se tedy neučilo pouze matematiku, historii nebo biologii. Muselo se učit také myšlenky prezidenta. A jejich význam stále rostl.
Türkmenbašiho zlatá socha v Ašchabadu, foto shutterstock
Prezidentova kniha vstoupila dokonce do mešit
Nijazovův kult postupně překročil hranici politiky.
Ruhnama začala být prosazována také v náboženském životě. Imámové byli nuceni její pasáže používat a její výtisky se objevovaly v mešitách vedle Koránu. Největší mešita v zemi, postavená v Nijazovově rodném Kipčaku, měla na stěnách vedle koránských veršů také výroky z Ruhnamy.
Zvlášť výmluvný je případ bývalého hlavního muftího Nasrulláha ibn Ibadulláha.
V roce 2004 dostal v uzavřeném procesu 22 let vězení. Přesný podíl jednotlivých motivů jeho pádu není možné bezpečně určit – režim jej spojoval také s událostmi kolem údajného atentátu na prezidenta z roku 2002. Dobové lidskoprávní zdroje však upozorňovaly, že se dostal do konfliktu s režimem právě kvůli odporu proti vnucování Ruhnamy do islámského života.
Tady už kult osobnosti přestává být legrační. Diktátorova kniha se nestává bestsellerem. Stává se testem poslušnosti.
Zakázat operu je podivné. Zakázat nesouhlas je něco jiného
Do seznamu Nijazovových bizarních rozhodnutí patřil zákaz opery, baletu, cirkusu či filharmonie. Režim výrazně omezoval zahraniční kulturu a neturkmenské organizace. V roce 2005 oznámil prezident také rozsáhlé uzavírání knihoven; do konce roku jich bylo podle Human Rights Watch zavřeno více než sto.
Zvenčí to působilo jako nepřetržitý proud diktátorských výstředností.
Jenže stejný stát prakticky neumožňoval skutečná nezávislá média, politickou opozici ani normální občanskou společnost.
Kritici režimu přicházeli o zaměstnání a majetek. Někteří byli vyháněni do vnitřního exilu nebo umisťováni do psychiatrických zařízení. Jejich příbuzní mohli být trestáni za činy, s nimiž neměli nic společného. Human Rights Watch v době Nijazovovy smrti uváděla, že mučení bylo v detenčních zařízeních rozšířené a řada lidí byla vedena na černých seznamech, které jim znemožňovaly opustit zemi.
To už není excentrický prezident.
To je systém, ve kterém se stát pokouší kontrolovat nejen to, co člověk dělá, ale i koho zná a co smí říct.
Jeden útok spustil další vlnu strachu
Dne 25. listopadu 2002 zaútočili ozbrojení lidé na prezidentskou kolonu v Ašchabadu. Nijazov vyvázl nezraněn. Režim incident označil za pokus o atentát a státní převrat.
Co následovalo, připomínalo praktiky, z nichž Nijazovův systém původně vyrostl. Masové zatýkání. Tlak na příbuzné. Konfiskace majetku. Televizní „přiznání“. Uzavřené procesy.
OSCE následně zjistila, že nejméně 59 lidí bylo souzeno v řízeních, která vážně porušovala základní pravidla spravedlivého procesu. Obžalovaní neměli možnost svobodně zvolit obhájce a existovala četná svědectví o mučení a špatném zacházení. Osm lidí dostalo doživotní tresty.
Jedním z nejznámějších byl bývalý ministr zahraničí Boris Šichmuradov.
V televizi se objevil s ponižujícím přiznáním, v němž se označoval za zločince a velebil Nijazova. Následoval trest doživotního vězení. Potom Šichmuradov zmizel.
Jeho rodina od procesu nedostávala spolehlivé informace o tom, kde se nachází a zda vůbec žije. Ještě dlouho po Nijazovově smrti jej lidskoprávní organizace uváděly mezi desítkami vězňů násilně zmizelých v souvislosti s případem z roku 2002.
Když režim dokáže člověka nejen uvěznit, ale prakticky vymazat z dosažitelného světa jeho rodiny, zlatá socha přestává působit komicky.
Země měla plyn. Prezident začal likvidovat zdravotnictví
Možná nejkrutější část Nijazovova dědictví neměla nic společného s politickými vězni. Týkala se obyčejných nemocných. Turkmenistán disponoval obrovskými zásobami zemního plynu, ale velká část obyvatel žila v chudobě a veřejné služby se za Nijazova výrazně zhoršovaly.
V roce 2004 prezident podle Human Rights Watch nechal propustit odhadem 15 000 pracovníků zdravotnictví a část z nich měla být nahrazena vojenskými branci bez odpovídající kvalifikace. O rok později přišel ještě pozoruhodnější návrh.
Nijazov oznámil záměr zavřít regionální nemocnice. Dobové zdroje mu připisovaly argument, že nemocní přece mohou přijet do Ašchabadu.
Jenže přibližně devadesát procent obyvatel žilo mimo hlavní město a Turkmenistán je rozlehlá země. Pro chudého člověka ze vzdáleného regionu mohla cesta stovky kilometrů znamenat praktickou nedostupnost péče. Mezinárodní zdravotnické a lidskoprávní organizace proto plán označily za potenciální katastrofu.
Ironie byla téměř groteskní.
Zatímco venkovské zdravotnictví trpělo nedostatkem odborníků, Nijazov si podle stejného dobového prohlášení nechal přivézt tým německých lékařů, kteří mu ošetřili oko a provedli zdravotní kontrolu.
Rovnost před systémem měla zjevně své hranice.
Novinářka zemřela ve vězení. Režim nevysvětlil proč
Jedním z posledních temných případů Nijazovovy éry byla novinářka a lidskoprávní aktivistka Ogulsapar Muradovová, spolupracující s Rádiem Svobodná Evropa/Rádio Svoboda.
V červnu 2006 byla zatčena. V srpnu dostala po procesu, který lidskoprávní organizace označovaly za politicky motivovaný, šestiletý trest. V září byla mrtvá.
Okolnosti její smrti nebyly transparentně vyšetřeny a Human Rights Watch ji popsala jako úmrtí ve vysoce podezřelých okolnostech. Bylo to jen několik měsíců předtím, než zemřel i muž, který její zemi ovládal.
Türkmenbaši zemřel. Systém zůstal
Saparmurat Nijazov zemřel 21. prosince 2006 na srdeční selhání. Bylo mu 66 let. Jeho smrt okamžitě vyvolala otázku, zda se Turkmenistán otevře.
Některé nejbizarnější části kultu skutečně začaly mizet. Kalendář dostal zpět původní názvy. Zlatá socha byla roku 2010 odstraněna z centra Ašchabadu a později umístěna na novém monumentu na okraji města, kde už se za sluncem neotáčí. Ruhnama postupně ztratila část svého privilegovaného postavení. Jenže autoritářský model přežil.
Jeho nástupce Gurbanguly Berdimuhamedow vybudoval vlastní kult osobnosti a Turkmenistán zůstal jedním z nejuzavřenějších států světa.
Diktátor tedy zemřel. Mechanismus, který vytvořil, nikoli.
Největším Nijazovovým trikem bylo, že svět se mu smál
Saparmurat Nijazov je dodnes připomínán prostřednictvím anekdot. Muž, který přejmenoval měsíc po své matce. Muž, jehož zlatá socha se otáčela za sluncem. Muž, který zakazoval balet a psal duchovní knihy.
Je snadné se tomu smát. A právě v tom spočívá nebezpečí podobných režimů. Absurdní autoritář může vypadat méně hrozivě než strohý vojenský diktátor. Jeho výstřednosti se dobře sdílejí, dobře se pamatují a vytvářejí dojem, že máme před sebou spíš podivína než člověka s prakticky neomezenou státní mocí.
Jenže pod každou komickou historkou z Nijazovova Turkmenistánu existovala druhá vrstva. Ruhnama nebyla jen směšná kniha. Rozhodovala o vzdělání a kariéře. Kult osobnosti nebyl jen narcismus. Učil společnost, že prezident stojí nad normální kritikou. Izolace nebyla jen bizarní politický experiment. Omezovala informace, vzdělání a možnost uniknout. A strach nebyl metafora.
Existovali skuteční lidé, kteří byli mučeni, uvězněni, vyhnáni, připraveni o majetek nebo zmizeli. Türkmenbaši možná opravdu vypadal jako směšný diktátor se zlatou sochou. Jeho poddaným ale skutečně do smíchu nebylo.
Věděli jste, že...
...Nijazov později tvrdil, že přehnaná oslava jeho osoby je mu vlastně nepříjemná? V roce 2004 dokonce veřejně pokáral představitele režimu za to, že jej příliš chválí. V té době však už byla země plná jeho portrétů, monumentů a povinné Ruhnamy. Diktátor se tak ocitl v podivuhodné situaci člověka, který tvrdil, že kult vlastní osoby nechce, zatímco stát pod jeho kontrolou jej systematicky vyráběl.
Lidské bestie jsou edukativní historickou sérií věnovanou těm, kteří pro vlastní prospěch či uspokojení proměnili moc, vědu, víru nebo ideologii v nástroj utrpení, ponížení a likvidace druhých. Jednotlivé díly nepřipomínají jejich zločiny proto, aby pachatele oslavovaly nebo z lidské krutosti vytvářely podívanou, ale aby ukázaly, jak takové činy vznikaly a proč jim společnost nedokázala zabránit. Věříme, že jen ten, kdo pozná i temné kapitoly historie, má šanci rozpoznat okamžik, kdy se začínají opakovat.
POZNETE PŘÍBĚHY I DALŠÍCH LIDSKÝCH BESTIÍ
Zdroje: Human Rights Watch – World Report 2006: Turkmenistan [1], Human Rights Watch – Turkmenistan: New Leader Should End Rights Abuses [2], Human Rights Watch a zdravotnické organizace – Health and Human Rights Organizations Condemn Turkmenistan Plan to Close Hospitals [3], Human Rights Watch – World Report 2003: Turkmenistan [4], OSCE – Report on Turkmenistan following the events of November 2002 [5], Amnesty International – Concerns in Europe and Central Asia, Turkmenistan [6], Radio Free Europe/Radio Liberty – Looking Back On Niyazov's Legacy [7], RFE/RL – Niyazov's Personality Cult Being Dismantled [8], U.S. Commission on International Religious Freedom – Annual Report 2005 [9], img ai generated
