V posledních desetiletích se jedním z hlavních kandidátů na vysvětlení tohoto rozdílu staly telomery – nenápadné struktury na koncích našich chromozomů.
Otázka zní: jsou skutečně biologickými hodinami, které odpočítávají náš čas?
Ochranné konce chromozomů
Telomery jsou opakující se sekvence DNA umístěné na koncích chromozomů. Jejich úkolem je chránit genetickou informaci při dělení buněk. Při každé buněčné replikaci dochází k malému zkrácení telomer. Tento proces je přirozený a nevyhnutelný.
Jakmile se telomery zkrátí pod určitou hranici, buňka ztrácí schopnost dalšího dělení a vstupuje do stavu senescence nebo zaniká.
Zjednodušeně řečeno: telomery fungují jako ochranné „nárazníky“, které se postupně opotřebovávají.
Telomeráza: enzym, který prodlužuje čas
Existuje však enzym nazývaný telomeráza, který dokáže telomery znovu prodlužovat. Aktivní je zejména v kmenových buňkách a v některých typech imunitních buněk. U většiny somatických buněk je však její aktivita velmi nízká.
Zajímavé je, že zvýšená aktivita telomerázy je typická i pro nádorové buňky, které tak získávají schopnost téměř neomezeného dělení. To ukazuje, že prodlužování telomer není jednoznačně pozitivní proces – je spojen s rovnováhou mezi regenerací a rizikem malignity.
Zkracování telomer a nemoc
Výzkumy ukazují, že kratší telomery jsou asociovány s vyšším rizikem některých chronických onemocnění, včetně kardiovaskulárních chorob, diabetu či neurodegenerativních poruch.
Délka telomer je ovlivňována nejen geneticky, ale také environmentálně. Chronický stres, zánět, nedostatek spánku, kouření nebo obezita mohou proces jejich zkracování urychlovat.
Stárnutí tak není pouze otázkou kalendáře, ale i biologického opotřebení na buněčné úrovni.
Lze telomery ovlivnit?
Studie naznačují, že životní styl může mít na dynamiku telomer měřitelný vliv. Pravidelná fyzická aktivita, vyvážená strava, kvalitní spánek a zvládání stresu jsou spojovány s pomalejším zkracováním telomer.
Některé výzkumy dokonce naznačují možnost mírného prodloužení telomer při dlouhodobé změně životního stylu. Tyto výsledky je však třeba interpretovat opatrně – biologie stárnutí je komplexní a nelze ji redukovat na jediný mechanismus.
Jsou telomery skutečnými biologickými hodinami?
Telomery představují jeden z nejlépe prozkoumaných biomarkerů stárnutí. Nejsou však jediným. Epigenetické změny, mitochondriální funkce, proteostáza nebo chronický zánět hrají rovněž zásadní roli.
Dlouhověkost nevzniká z jednoho faktoru, ale z interakce mnoha systémů.
Telomery tedy nejsou jednoduchým „počítadlem života“. Spíše představují citlivý indikátor buněčného stresu a reparační kapacity organismu.
Biologický věk versus kalendářní věk
Možná nejzajímavější na výzkumu telomer je to, že otevírá možnost rozlišovat mezi věkem kalendářním a biologickým. Dva lidé narození ve stejný den mohou mít výrazně odlišnou délku telomer – a potenciálně i rozdílné tempo stárnutí.
Tato skutečnost posouvá debatu o dlouhověkosti od osudu k regulovatelným faktorům.
Stárnutí sice nelze zastavit, ale lze ovlivnit jeho kvalitu.
A právě v tomto prostoru – mezi genetickou výbavou a životním stylem – se odehrává moderní výzkum longevity.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: National Health Institute, Research Gate, Science Direct, ai generated leonardo ai








