V říjnu 1916 nebyl Adolf Hitler mužem, kolem kterého by se rozhodovalo o budoucnosti Německa. Sloužil v německé armádě a jako spojka přenášel zprávy. Dne 5. října utrpěl během bojů na Sommě zranění střepinou do stehna. Nebylo život ohrožující, ale vyřadilo ho z fronty a následovalo léčení. Přibližně o pět měsíců později se na západní frontu vrátil.
Z dnešního pohledu je těžké vidět tohoto vojáka bez všeho, co o něm víme z následujících desetiletí. Právě proto svádí jeho zranění k mimořádně silné otázce: kdyby tehdy zemřel, zmizela by spolu s ním i druhá světová válka a holokaust? Historická úvaha dovoluje zkoumat možné důsledky, ale alternativní vývoj neumíme ověřit. Následující scénáře jsou proto odhady vycházející ze známých podmínek, nikoli popis dějin, které se „měly“ stát.
V roce 1916 ještě neexistoval Hitlerův politický příběh
Hitlerova pozdější kariéra nebyla za války hotovým projektem čekajícím na uskutečnění. Do politiky vstoupil až po německé porážce a postupně získával vliv v radikálním hnutí. Jeho smrt na Sommě by přerušila život ještě před vznikem postavení, ze kterého později vedl nacistickou stranu. Nešlo by tedy o odstranění diktátora v okamžiku, kdy už jeho režim fungoval a měl připravené další vedení.
To je pro kontrafaktuální úvahu podstatné. Nelze jednoduše vzít Německo roku 1933, vyškrtnout Hitlerovo jméno a dosadit za něj některého z jeho pozdějších spolupracovníků. Jejich kariéry, vztahy i mocenské možnosti se rozvíjely uvnitř hnutí, které Hitler významně utvářel. Bez něj by se měnila už cesta k tomuto bodu, nikoli pouze obsazení nejvyšší funkce.
Německá krize by střepinou nezmizela
Hitler ovšem nevytvořil všechny problémy, které později využil. Německo čekala porážka, rozpad císařství, politické násilí a spory o podobu nového státu. Versailleská smlouva se stala terčem nacionalistické propagandy a demokratická republika musela čelit nepřátelům na krajní pravici i levici. Antisemitismus také existoval dávno před Hitlerovým vzestupem.
Ani světová hospodářská krize, která od roku 1929 dramaticky zhoršila situaci milionů Němců, nezávisela na jeho přežití v roce 1916. Bez Hitlera by tedy zůstalo prostředí, ve kterém mohla sílit radikální a autoritářská politika. Z toho však neplyne, že by nutně uspěla stejná strana, se stejným programem a se stejnými následky. Podmínky vytvářejí možnosti; samy neurčují jediný výsledek.
Jiný vůdce by nebyl automaticky druhý Hitler
Představa náhradního diktátora bývá pohodlná, protože dovoluje zachovat známé dějiny a změnit v nich pouze jednu postavu. Ve skutečnosti bychom museli vysvětlit, kdo by dokázal spojit roztříštěné radikální prostředí, získat masové publikum a vybudovat srovnatelně silnou politickou organizaci. Hitlerova schopnost mobilizovat příznivce i jeho postavení uvnitř strany byly součástí konkrétního vývoje, který se nemusí opakovat s jiným člověkem.
Jednou z rozumně představitelných možností je Německo, ve kterém by krajní pravice zůstala rozdělenější. Jinou je autoritářská vláda opřená především o konzervativní elity a armádu. Takový režim mohl být represivní, nacionalistický a nepřátelský k sousedům, ale nelze mu bez dalších předpokladů připsat totožné cíle, tempo expanze nebo způsob rozhodování. Obě možnosti zůstávají hypotézami, nikoli pořadníkem pravděpodobných budoucností.
Ani skutečný vzestup nacistů nebyl hladká přímka
Nacistická strana v parlamentních volbách roku 1928 získala méně než tři procenta hlasů. Výrazný vzestup přišel až s hospodářskou a politickou krizí. V červenci 1932 byla nejsilnější stranou, ale neměla většinu; v listopadových volbách její podpora opět klesla. Zpětná znalost výsledku tak snadno zakryje skutečnost, že doboví aktéři procházeli nejistou situací.
Hitler se stal kancléřem 30. ledna 1933 na základě jmenování prezidentem Paulem von Hindenburgem. Konzervativní politici, kteří jeho vstup do vlády podporovali, si mysleli, že ho dokážou využít a kontrolovat. Tento konkrétní mocenský obchod byl pro další vývoj zásadní. Bez Hitlera by nebylo možné předpokládat, že se odehraje stejně a pouze s jiným podpisem na dokumentech.
Válku a holokaust nelze považovat za předem přidělený osud
Bez Hitlera by v Evropě zůstaly územní spory, soupeření mocností i režimy ochotné používat násilí. Nelze proto slíbit, že jeho smrt v roce 1916 znamenala trvalý mír. Stejně nepodložené by však bylo tvrdit, že druhá světová válka musela vypuknout ve stejném roce a ve stejné podobě. Její skutečný průběh závisel na politických rozhodnutích, která nelze oddělit od konkrétního nacistického vedení.
Ještě větší opatrnost vyžaduje holokaust. Dlouhodobý antisemitismus představoval důležitou podmínku nacistické perzekuce, ale sám nevysvětluje vznik organizované genocidy. Rozhodující byly také zničení demokracie, státní moc, práce institucí, válka a postupná radikalizace pronásledování. Bez Hitlerova vzestupu bychom neměli důvod považovat tuto konkrétní posloupnost za nevyhnutelnou, zároveň však nemůžeme sestavit bezpečný svět, ve kterém by Židům nehrozilo žádné další násilí.
Zranění na Sommě připomíná, jak těsně se někdy protínají život jednotlivce a velké dějiny. Odstranění jednoho člověka může změnit mnoho, ale nepřepíše automaticky společnost kolem něj. Nejpřesnější závěr této úvahy proto není slib zachráněné Evropy. Je jím poznání, že katastrofa potřebovala jak prostředí, které ji umožnilo, tak lidi, kteří ji prosazovali, podporovali nebo jí odmítli zabránit.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Anne Frank House – Hitler as a soldier in the First World War [2], United States Holocaust Memorial Museum – Adolf Hitler and the Nazi Rise to Power, 1918–1933 [3], United States Holocaust Memorial Museum – Hitler Comes to Power [4], United States Holocaust Memorial Museum – What conditions, ideologies, and ideas made the Holocaust possible? [5], Penguin Random House – Richard J. Evans: Hitler’s People, ukázka knihy [6]. img ai generated
