Severní pól se na konci 19. století dobýval především trpělivostí, svaly a schopností vydržet podmínky, ve kterých člověku postupně přestávalo sloužit téměř všechno. Lodě uvázly v ledu, saně se musely tahat přes nerovnosti a výpravy spotřebovávaly obrovské množství sil jen tím, že se vůbec pohybovaly. Švédský inženýr Salomon August Andrée přišel s řešením, které vypadalo skoro elegantně: přes všechny ty překážky prostě přeletět.
Jeho plán měl podporu krále Oskara II. i Alfreda Nobela. Balon představoval moderní techniku, vzdušný prostor sliboval zkratku a výprava mohla přinést Švédsku prvenství, o které soupeřily další země. V červenci 1897 proto Andrée se dvěma společníky odstartoval ze Špicberků. Severního pólu nedosáhli a domů se nevrátil ani jeden.
Balon, který potřeboval spolupráci větru
Andrée nepočítal s tím, že bude mít stroj ovladatelný jako dnešní letadlo. Vodíkový balon Örnen, tedy Orel, měl využít vítr a jeho směr alespoň částečně korigovat pomocí dlouhých vlečných lan. Ta se měla táhnout po povrchu, zpomalovat pohyb balonu vůči proudícímu vzduchu a pomáhat vytvořit podmínky pro řízení. Celý nápad tak závisel na tom, zda skutečné arktické prostředí dovolí technickému systému fungovat podle předpokladů.
Dne 11. července 1897 nastoupili do gondoly Andrée, fotograf Nils Strindberg a inženýr Knut Frænkel. Už při vzletu však přišli o části vlečných lan, a tím i o podstatnou část zamýšlené kontroly nad letem. Balon pokračoval, ale výprava už v prvních chvílích ztratila něco mnohem důležitějšího než kus výstroje: možnost spolehlivě uskutečnit vlastní plán.
Arktida přidala hmotnost, kterou nikdo nechtěl
Následovaly problémy, které se navzájem posilovaly. Balon ztrácel vodík a déšť s mlhou přispívaly k namrzání jeho povrchu. Námraza znamenala další hmotnost, zatímco únik plynu ubíral vztlak. Udržet gondolu nad ledem bylo stále obtížnější a z představy rychlého přeletu se stávala série rozhodnutí, kolik nákladu ještě obětovat a jak dlouho lze pokračovat.
Po přibližně 65 hodinách museli muži přistát na mořském ledu. Neměli za sebou vítězný přelet přes pól ani bezpečný návrat na známé pobřeží. Ocitli se v krajině, kterou chtěli záměrně obejít, a navíc s vybavením výpravy, jejíž hlavní dopravní prostředek právě přestal být použitelný. Skutečně dlouhá část expedice začala až ve chvíli, kdy její let skončil.
Pochodovali po zemi, která se pohybovala
Arktický mořský led může připomínat pevnou krajinu, ale zůstává součástí pohyblivého oceánu. Kry se posouvají, otáčejí, praskají a tlačí přes sebe. Směr, kterým člověk celý den táhne saně, proto nemusí odpovídat tomu, kam se nakonec skutečně dostane. Úsilí výpravy mohl proud ledu částečně znehodnotit, aniž by muži udělali jediný krok špatným směrem.
Andréeho skupina strávila cestou přes led téměř tři měsíce. Překonávala terén, převážela zásoby a snažila se dostat na místo, kde bude možné přežít. Strindberg přitom fotografoval a členové expedice pořizovali záznamy. Právě díky nim jejich další osud nezmizel úplně: máme doklady každodenní práce, pohybu i postupného vyčerpání, nikoli pouze pozdější vyprávění o třech ztracených polárnících.
Dne 5. října 1897 dorazili na Bílý ostrov, švédsky Vitön, na východním okraji Špicberků. To je událost, která spojuje jejich příběh s říjnovým historickým kalendářem. Po dlouhém pochodu konečně získali pevnou půdu pod nohama, měli potraviny i vybavení, a přesto tam krátce nato všichni zemřeli.
Nález, který přišel o 33 let později
V létě 1930 objevila jejich tábor norská výprava. Na ostrově zůstaly ostatky, výstroj, deníky a fotografický materiál. Po třech desetiletích tak bylo možné rekonstruovat velkou část cesty, kterou veřejnost do té doby znala jen jako zmizení. Fotografie navíc vrátily příběhu konkrétní podobu: zachycovaly lidi při práci v prostředí, o jehož náročnosti by samotný seznam souřadnic mnoho neřekl.
Nález vyvolal ve Švédsku mimořádnou pozornost. Ostatky všech tří mužů byly převezeny do vlasti a 5. října 1930 se ve Stockholmu konal jejich slavnostní pohřeb. Stejné datum tak označuje příchod expedice do posledního tábora i veřejné rozloučení o 33 let později. Mezi těmito dvěma událostmi však zůstává mezera, kterou ani nalezené dokumenty nedokázaly úplně uzavřít.
Proč zemřeli právě po dosažení souše?
Vyčerpání a arktické podmínky nabízely samozřejmý rámec vysvětlení, ale samotná otázka je přesnější: co způsobilo smrt všech tří mužů v posledním táboře, když tam měli prostředky k přežití? V průběhu let se diskutovalo o onemocnění, otravě, podchlazení i napadení ledním medvědem. Jednotlivé možnosti však nelze zaměnit za prokázanou příčinu a nelze ani automaticky předpokládat, že všichni zemřeli stejným způsobem.
Lékařka a badatelka Bea Uusma se případu věnuje dlouhodobě a pracuje také s původními předměty a poškozenými záznamy. Výzkum Andréeho posledního deníku využil fotografování v různých vlnových délkách a další moderní analytické metody. Její práce pokračovala i v posledních letech; Karolinska Institutet jí věnoval nový rozhovor v červnu 2026. Ani aktuální institucionální představení případu ovšem neopravňuje k jednoduchému tvrzení, že záhada má jedinou definitivně prokázanou odpověď.
Andréeho expedice tak představuje dva různé problémy. U prvního poměrně dobře rozumíme tomu, proč selhal technický plán. U druhého se pokoušíme z neúplných stop zjistit, co se stalo jednotlivým lidem. Právě tento rozdíl vysvětluje, proč může být výprava podrobně zdokumentovaná, a přesto v ní zůstává prostor pro poctivou, dosud neuzavřenou otázku.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Stockholmskällan – Andréexpeditionen 1897 [2], Svalbard Museum – The Andrée Expedition [3], Karolinska Institutet – The final diary entries by polar adventurer Andrée [4], Karolinska Institutet – Vad hände på Vitön? II, Medicinvetarna #200 [5]. img ai generated, foto picryl
