Tak začíná Enúma eliš, jeden z nejslavnějších příběhů stvoření starověké Mezopotámie, jehož název znamená přibližně „Když nahoře“ podle prvních slov textu. Dochovaná podoba eposu má přes tisíc veršů rozdělených na sedm tabulek a pravděpodobně byla sestavena v pozdním druhém tisíciletí před naším letopočtem.
Je to příběh plný vražd mezi bohy, příšer, kosmické války a jednoho mimořádně ambiciózního vítěze. Marduk v něm zabije prvotní bohyni Tiámat, rozdělí její tělo a z něj vytvoří uspořádaný svět. Člověk přijde na řadu až mnohem později a jeho místo v kosmu není právě lichotivé: vznikne z krve popraveného boha Kingua, aby převzal práci, kterou už bohové nechtějí dělat sami.
Jenže Enúma eliš je pro první díl série Na počátku… zajímavá ještě z jiného důvodu. Při čtení několik tisíc let starého příběhu se opakovaně objevují obrazy, které budeme potkávat i v úplně jiných kosmogoniích: prvotní voda, svět vznikající oddělováním, řád rodící se z neuspořádaného počátku, tělo jako materiál světa a člověk vytvořený ze stejné existující substance jako všechno ostatní.
Neznamená to, že Babylóňané znali moderní kosmologii. Nevěděli nic o Velkém třesku, hvězdné nukleosyntéze ani vývoji planet. Přesto některé jejich intuice působí překvapivě povědomě. Možná se totiž v detailech mýlili, ale některé otázky položili velmi dobře.
Nejdřív byla voda. A v ní ještě nebylo co rozlišovat
Enúma eliš nezačíná stvořením z absolutního nic. Na samém počátku už něco existuje: Apsú představující sladkou prvotní vodu a Tiámat spojená se slaným mořem. Jejich vody se mísí a teprve z tohoto spojení vznikají další generace bohů. Země a nebe ještě nejsou oddělené a jednotlivé části kosmu nemají své dnešní místo.
Právě motiv prvotní vody budeme v naší sérii potkávat znovu. Objevuje se v různých podobách v dalších blízkovýchodních i egyptských tradicích a podobné obrazy nalezneme i mimo ně. U kultur, které spolu historicky komunikovaly, přitom musíme vždy počítat s předáváním příběhů. Ne každá podobnost je nezávislým objevem stejné myšlenky.
Současně však voda představuje téměř dokonalý lidský obraz beztvarého počátku. Sama si neudržuje pevný tvar, její povrch může zakrývat neznámý svět a právě z vody lidé po tisíciletí viděli vystupovat život, vegetaci i novou zemi po opadnutí záplav. V Mezopotámii, krajině mezi Eufratem a Tigridem, navíc voda rozhodovala o úrodě, životě měst i katastrofách.
Babylóňané tedy nemuseli znát kosmologii, aby intuitivně spojili počátek světa se stavem, v němž je všechno přítomné, ale ještě nic nemá pevně určenou podobu.
Moderní věda samozřejmě neříká, že raný vesmír byl oceánem. Byl to extrémně horký a hustý fyzikální stav a první chemické prvky vznikaly za podmínek nepředstavitelně vzdálených pozemskému moři. Přesto je tu jedna velmi obecná paralela, kterou stojí za to zaznamenat: i naše současná kosmologie popisuje vesmír, v němž dnešní struktury – hvězdy, galaxie, planety a nakonec život – nevstupují na scénu hotové, ale vznikají postupným vývojem z mnohem méně strukturovaného počátečního stavu.
To není důkaz starověkého vědeckého poznání. Je to podobnost v samotném způsobu položení otázky.
Bohové se narodili a okamžitě začali dělat hluk
Kosmická rodina v Enúma eliš příliš dlouho v harmonii nevydrží. Mladší bohové jsou hluční a jejich aktivita ruší Apsúa natolik, že se rozhodne své potomky zlikvidovat. Tiámat s jeho plánem zpočátku nesouhlasí, ale Apsú hodlá pokračovat. Bohové se o nebezpečí dozvědí a Ea, jeden z nejmocnějších z nich, Apsúa pomocí kouzla uspí a zabije.
Zdálo by se, že problém skončil. Jenže právě teď začíná skutečná válka. Tiámat se nakonec obrátí proti mladším bohům, vytvoří armádu děsivých bytostí a do čela svých sil postaví Kingua, kterému svěří mimořádnou autoritu. Starší bohové si s ní nedokážou poradit a několik kandidátů před ní couvne. Teprve Marduk, syn Ea, nabídne řešení.
Má ovšem podmínku. Pokud vyhraje, chce se stát nejvyšším z bohů.
Ostatní souhlasí. Marduk předvede svou moc, dostane zbraně a vydá se proti Tiámat. V rozhodujícím střetu ji zachytí do sítě, využije vítr, aby jí zabránil zavřít ústa, a zabije ji. Potom její tělo rozřízne na dvě části. Metropolitní muzeum při shrnutí textu připomíná až překvapivě brutální přirovnání samotného eposu: rozdělí ji jako rybu určenou k usušení. Z jedné části vytvoří nebeskou klenbu a z jejího těla následně uspořádá další části kosmu.
Svět tedy nevzniká jemným vyslovením kouzelné formule. Vzniká rozřezáním chaosu a jeho přeměnou v řád.
Aby mohl vzniknout svět, musí se něco oddělit od něčeho jiného
Tiámat byla původně jedním celkem. Marduk ji rozdělí a teprve potom lze vybudovat nahoře a dole, nebe a prostor světa. Následně začne určovat místa hvězdám, vytvářet kalendářní uspořádání a stanovovat pravidelný chod nebeských těles.
Podobný princip se objeví v dalších kosmogoniích v různých variantách: od sebe se oddělují nebe a země, světlo a tma, voda a souš nebo dvě části nějakého prvotního celku. Někdy jde o násilný čin, jindy o růst či božský příkaz.
Proč?
Možná proto, že rozlišování je jedním z nejzákladnějších způsobů, jak lidská mysl vytváří řád. Neuspořádanou skutečnost chápeme tím, že ji rozdělíme do kategorií, pojmenujeme jednotlivé části a určíme jejich vztahy.
Starověký člověk mohl zároveň sledovat podobný proces všude kolem sebe. Po povodni se z vody znovu objeví souš. Ze tmy vystoupí světlo. Roční období rozdělí čas. Semeno se odlišuje od půdy, dítě od matky a den od noci.
V Enúma eliš není stvoření okamžik, při němž se z ničeho objeví hotový svět. Je to organizace. A to už je myšlenka, která modernímu člověku nemusí připadat tak cizí.
Marduk nevyrobil jen svět. Vyrobil také čas, jak ho lze měřit
Po porážce Tiámat začne Marduk kosmos organizovat. Stanoví pozice hvězd, přiřazuje nebeská znamení k částem roku, uspořádá měsíční cyklus a vytváří systém, podle kterého lze sledovat dny a měsíce.
Právě tady se mytologie setkává s něčím, v čem Mezopotámci později skutečně excelovali: systematickým pozorováním oblohy.
Babylonští učenci po staletí zaznamenávali fáze Měsíce, pohyby planet i zatmění a postupně rozvíjeli matematické postupy, které jim umožňovaly některé jevy předpovídat. Dochované astronomické almanachy z Babylonu obsahují předpovědi viditelnosti Měsíce, poloh pěti tehdy známých planet a slunečních či měsíčních zatmění.
To neznamená, že astronomické pasáže Enúma eliš jsou moderní vědou. Kosmos je stále řízen bohy a nebeská tělesa mají náboženský význam. Přesto je v příběhu velmi skutečná zkušenost: pravidelnost nebe umožňuje změřit čas.
Tuto pravidelnost nemuseli Babylóňané vymyslet. Stačilo se dostatečně dlouho dívat nahoru. Možná právě proto je Mardukovo vytvoření kosmického řádu tak zásadní. Chaos není poražen pouze tím, že existuje země a nebe. Je poražen ve chvíli, kdy se svět stává předvídatelným.
Měsíc se vrací. Hvězdy se objevují ve správný čas. Rok lze rozdělit. A člověk může podle oblohy plánovat vlastní život.
Pak bohové zjistili, že by se jim hodili zaměstnanci
Bohové potřebují někoho, kdo bude pracovat. Po válce je Kingu označen za hlavního viníka povstání Tiámat a popraven. Z jeho krve je vytvořeno lidstvo. Smysl lidské existence je přitom v eposu velmi praktický: lidé mají převzít pracovní povinnosti bohů, starat se o jejich kult a umožnit jim odpočívat.
Tato představa nebyla v Mezopotámii izolovaná. Ve starším eposu o Atrachasísovi je motiv ještě otevřenější: nižší bohové jsou vyčerpaní nucenou prací, kopáním kanálů a údržbou země, a člověk vznikne právě proto, aby jejich dřinu převzal.
Z pohledu mezopotámské společnosti je to velmi výmluvné. Civilizace mezi Eufratem a Tigridem byla závislá na rozsáhlém zavlažování, organizované práci, chrámech, úrodě a přerozdělování zdrojů. Práce nebyla nějakou vedlejší vlastností života. Bez ní se svět doslova rozpadal. Není proto překvapivé, že stejná logika pronikla až do kosmu. Bohové vytvoří řád. Lidé jej musí udržovat.
V jedné věci se ale člověk z hvězd příliš nevzdálil
Babylonský člověk vzniká z krve boha Kingua. Moderní biologie pochopitelně žádnou božskou krev v lidském těle nenachází. Přesto se za různými starověkými představami, v nichž jsou lidé vyrobeni z hlíny, země, krve nebo jiné již existující hmoty, skrývá velmi obecná intuice: člověk není z jiné substance než zbytek světa. A v této velmi široké rovině se starověcí vypravěči nemýlili.
Chemické prvky, z nichž je vytvořeno lidské tělo, patří ke stejné hmotě jako Země i okolní vesmír. Vodík pochází převážně z raného vesmíru, zatímco uhlík, kyslík, železo a mnoho dalších prvků nezbytných pro život vzniklo během života hvězd nebo při dalších kosmických procesech dávno před vytvořením Země. NASA proto může bez metafory říct, že jsme skutečně složeni z „hvězdného materiálu“.
Babylóňané samozřejmě nic takového nevěděli. Kingu není supernova a jeho krev není chemický oblak. Ale myšlenka, že člověka není potřeba vytvořit z nějaké zcela nové látky, nýbrž že může vzniknout přeměnou materiálu, který už ve vesmíru existuje, je pro první díl naší série příjemně pozoruhodná.
Jenže celý epos možná ve skutečnosti není hlavně o stvoření
Moderní označení „Babylonský epos o stvoření“ svádí k představě, že jeho hlavním úkolem bylo odpovědět na otázku, odkud se vzal svět. Podle odborníků je ale přinejmenším stejně důležitá jiná otázka: Proč vládne právě Marduk?
Projekt ORACC University of Pennsylvania dokonce upozorňuje, že označení „epos o stvoření“ může být poněkud zavádějící. Hlavní dramatickou linií je Mardukův vzestup do čela božského panteonu a stvoření světa slouží jako prostředek, jímž je jeho nadřazenost ospravedlněna.
Marduk nebyl odjakživa nejvyšším mezopotámským bohem. Jeho význam rostl společně s významem Babylonu. Metropolitní muzeum datuje pravděpodobné sestavení Enúma eliš do období vlády Nebukadnezara I. nebo krátce poté, tedy do pozdního 12. století př. n. l., kdy Babylon upevňoval politickou i kulturní pozici. Epos tak zároveň vysvětluje, proč má právě babylonský bůh stát nad staršími a slavnějšími božstvy.
To je téměř dokonalá politická konstrukce. Marduk není nejvyšší proto, že to tvrdí jeho kněží. Marduk je nejvyšší proto, že bez něj by neexistoval uspořádaný svět.
Když vyhrál Marduk, vyhrál tak trochu i Babylon
Politický rozměr jde ještě dál. Po vítězství Marduka vzniká Babylon a jeho chrám Esagila jako centrum božského světa. Epos tak posouvá samotné město do kosmické historie: Babylon není jen jedno z mnoha sídel v Mezopotámii, ale místo úzce spojené se vznikem řádu.
Pro město, které ve skutečnosti nebylo nejstarším centrem Mezopotámie, je to mimořádně elegantní řešení. Nemáte nejstarší město?Napište příběh, v němž je vaše město součástí samotného stvoření.
Enúma eliš se navíc později recitovala při babylonském novoročním svátku Akitu před sochou Marduka. Rituál tak každoročně znovu připomínal vítězství řádu nad chaosem a zároveň potvrzoval výjimečné postavení boha, města i politického uspořádání, které s nimi bylo spojeno.
Kosmogonie tedy nebyla jen odpovědí na otázku „jak vznikl svět“. Mohla zároveň odpovídat na: Proč je svět uspořádaný právě takto? Proč mají bohové různé postavení? Proč lidé pracují? A proč je právě naše město středem všeho důležitého?
Dokonce i božský příběh bylo možné politicky přepsat
Jak vážně Mezopotámci spojovali kosmologii s mocí, ukazuje jeden nádherný historický detail. Když asyrský král Sinacherib na přelomu 8. a 7. století př. n. l. vedl tvrdou politiku proti Babylonu, asyrští učenci vytvořili verzi Enúma eliš, v níž byl Marduk nahrazen bohem Aššurem. Najednou to nebyl babylonský patron, kdo porazil chaos a vytvořil svět, ale nejvyšší bůh Asýrie.
To je možná nejkrásnější důkaz, že starověké kosmogonie nemůžeme číst jen jako dětskou otázku: „Jak vzniklo nebe?“ Byly to příběhy o legitimitě, moci a řádu. Kdo stvořil svět, má velmi dobrý argument pro to, aby mu také vládl.
Kde se tedy Babylóňané „nemýlili“?
Určitě ne v tom smyslu, že by Enúma eliš byla zakódovanou učebnicí fyziky. Vesmír nevznikl ze souboje antropomorfních bohů, Země není vyrobena z těla mořské bohyně a lidstvo nebylo namícháno z krve popraveného Kingua.
Když ale odložíme doslovnou vrstvu příběhu, několik jejich intuic stojí za zapamatování.
Svět není od počátku hotový. Jeho struktura postupně vzniká.
Řád souvisí s oddělováním a uspořádáním. Aby bylo možné svět popsat, musí mít jednotlivé části, vztahy a pravidelnosti.
Nebeské cykly poskytují měřítko času. To Babylóňané nejen vyprávěli, ale později mimořádně přesně pozorovali.
Člověk je vytvořen z materiálu, který už ve světě existuje. Moderní věda jde samozřejmě úplně jinou cestou, ale potvrzuje mnohem radikálnější verzi této myšlenky: atomy lidského těla jsou součástí stejné kosmické historie jako planeta pod našima nohama.
A možná nejpřesnější intuice není fyzikální vůbec. Uspořádaný svět se musí udržovat.
Babylonský člověk dostal práci bohů. Moderní člověk ji od žádného Marduka nedostal, ale bez každodenního udržování infrastruktury, zemědělství, vody, společenských institucí a předávání znalostí by se náš civilizační řád skutečně rychle rozpadl.
První dílek naší mapy počátků
Do mapy série Na počátku… si tedy můžeme z Babylonu uložit několik motivů: prvotní voda, chaos před řádem, oddělení původního celku, svět vytvořený z těla prvotní bytosti, uspořádání hvězd a času a člověk vytvořený z již existující hmoty, aby ve světě plnil určitý úkol.
V dalších civilizacích se některé z nich objeví znovu.
Někdy proto, že si příběhy kultury skutečně předávaly. Jindy možná proto, že lidé vzdálení tisíce kilometrů hleděli na stejnou oblohu, zažívali stejný rozdíl mezi vodou a souší a pomocí podobně fungujícího mozku se snažili odpovědět na stejnou nemožnou otázku.
Co bylo předtím, než bylo něco? Babylonská odpověď zněla: voda, bohové, válka a nakonec vítězství řádu.
A úplně první svět podle nich nevznikl stavbou. Vznikl tím, že Marduk vzal chaos, rozřízl ho vejpůl a dal jednotlivým částem jejich místo.
Otázka stvoření nás fascinuje už po tisíciletí. Jak vznikl svět, člověk a všechno kolem něj? Odpověď hledá lidstvo prostřednictvím vědy i víry. Příběhy různých civilizací jsou někdy až podivuhodně podobné, přestože je dělily tisíce kilometrů i stovky let. Série Na počátku… mapuje nejstarší představy o stvoření světa, které se v lecčems překvapivě potkávají s otázkami, jež si klademe dodnes.
Žádné výsledky
Zdroje: Kód Enigma [1], Historic Mysteries – Enuma Elish: Uncovering the Ancient Babylonian Story of Creation [2], The Metropolitan Museum of Art – Mesopotamian Creation Myths [3], ORACC, University of Pennsylvania – Marduk (god) [4], British Museum – Enuma elish, Tablet IV [5], The Metropolitan Museum of Art – Babylon [6], NASA Science – Are we really made of star stuff? [7]
