Mozek nehledá pravdu, ale jistotu
Lidský mozek není nastavený jako objektivní analyzátor reality. Jeho primární úkol je přežít, nikoli poznat svět v celé jeho složitosti. A k přežití patří orientace, předvídatelnost a zejména pocit kontroly.
Špatná teorie, která dává jednoduché vysvětlení, je pro mozek často přijatelnější než správná teorie, která je složitá, nejistá nebo nepohodlná. Pravda může být kognitivně drahá. Iluze řádu je levnější.
Potvrzovací zkreslení: slyšíme hlavně to, co chceme slyšet
Jedním z nejsilnějších mentálních filtrů je potvrzovací zkreslení. Jakmile přijmeme určitou představu, začneme vyhledávat informace, které ji potvrzují a současně ignorovat nebo zlehčovat ty, které ji zpochybňují.
Tento mechanismus funguje i u vědců. Jakmile je teorie publikovaná, citovaná a navázaná na granty a reputaci, stává se psychologicky náročné ji opustit. Ne proto, že by důkazy chyběly, ale proto, že změna ohrožuje identitu.
ČTĚTE TAKÉ: Proč lidé věří konspiračním teoriím: neurověda, sociální psychologie a obranné mechanismy mozku
Autorita jako mentální zkratka
Lidé mají přirozenou tendenci spoléhat se na autority. Je to evoluční zkratka:
pokud něco tvrdí uznávaný odborník, nemusíme to celé znovu ověřovat.
Problém nastává ve chvíli, kdy se i autorita mýlí a současně instituce chybu brání. V takovém případě se konsenzus stane dogmatem. V tu chvíli přestává být autorita nástrojem orientace a stává se štítem omylu.
Strach ze ztráty řádu
Správná teorie může být psychologicky destabilizující. Může zpochybnit dosavadní výklad světa, narušit pocit smyslu a otevřít nové, nepříjemné otázky.
Historicky se to opakovalo znovu a znovu: heliocentrismus, evoluce, mikroorganismy. Každý z těchto konceptů byl zpočátku odmítán nejen kvůli nedostatku důkazů, ale proto, že rozbíjel existující rámec reality.
Špatná teorie je někdy pohodlnější než pravda.
ČTĚTE TAKÉ: Mozek nesnáší prázdno: když chybí realita, začne si ji vymýšlet sám
Skupinová loajalita a strach z vybočení
Víra v chybnou teorii často není individuální, ale kolektivní. Členové určité skupiny sdílejí stejný jazyk, stejné autority a stejné nepřátele.
Zpochybnit základní teorii znamená proto riskovat profesní izolaci, ztrátu postavení a sociální vyloučení. V takovém prostředí se omyl neudržuje silou argumentů, ale silou loajality.
Když oprava bolí víc než omyl
Přiznat, že jsme se mýlili, není jen intelektuální akt. Je to emoční ztráta - ztráta investovaného času, reputace a smysluplnosti minulého úsilí. Proto lidé často raději brání chybnou teorii, než aby přijali, že roky jejich práce stály na špatném základu. Nejde o nepoctivost. Jde o sebeobranu ega.
Proč se omyly přesto nakonec opraví
Navzdory všem těmto mechanismům má věda jednu zásadní výhodu.
Realita se nedá umlčet navždy. Důkazy se hromadí. Staré generace odcházejí. Nové metody přinášejí nové pohledy. Oprava přichází pomalu, ale přichází.
ČTĚTE TAKÉ: Proč mozek vědomě přepisuje realitu: klamy, kterým věříme každý den
Ne proto, že bychom byli dokonale racionální. Ale proto, že svět nakonec neposlouchá naše teorie.
Lidé nevěří špatným teoriím kvůli nedostatku inteligence. Věří jim proto, že poskytují jistotu a udržují řád. A právě proto je kritické myšlení tak vzácné – a tak cenné.
Zdroje: Stanford.edu, Britannica.com, Nature.com, Psychology Today
