Ne jako gesto otevřenosti, ale jako signál napětí, varování nebo dokonce hrozby. Antropologické studie ukazují, že i tak univerzální čin, jako je úsměv, může mít zcela opačný význam podle toho, jaká kultura ho používá.
Když úsměv neznamená radost, ale ohrožení
V některých komunitách na Papui-Nové Guineji a v části Melanésie antropologové pozorovali, že lidé úsměv používají v situacích, které jsou pro nás spojeny s nervozitou nebo konfliktem. Úsměv zde není výrazem štěstí, ale snahou vyhnout se otevřené konfrontaci. Historická izolace, silné kmenové struktury a neustálý boj o prestiž vytvořily prostředí, v němž se pozitivní výrazy staly obranným mechanismem.
Úsměv může znamenat:
„zachovávám kontrolu“
„nechci ukázat strach“
„vyhýbám se konfliktu“
„varuji před blížícím se napětím“
Psychologie tento jev nazývá „maskovaný afekt“ – emoce, která je vystavěna tak, aby nahradila skutečný vnitřní stav.
ČTĚTE TAKÉ: Ztracené linie evoluce: zapomenuté druhy, které žily po našem boku — a mohly nás nahradit. Stačilo jen málo
Kultura, v níž je úsměv podezřelý
V některých oblastech Sibiře nebo mezi bašperskými komunitami v Mongolsku je úsměv v cizí přítomnosti často vnímán jako neupřímnost. Důvod pramení z funkce úsměvu v rámci sociální soudržnosti: úsměv je tam určen výhradně rodině nebo úzkému kruhu. Použít ho mimo tuto skupinu může znamenat narušení rovnováhy nebo dokonce manipulaci.
Antropologové vysvětlují, že jde o pozůstatek systému, v němž byla loajalita jednoho klanu životně důležitá. Přílišná otevřenost vůči cizincům mohla představovat riziko.
Emoční paleta není všude stejná
Společnosti, které limitují úsměv, přitom nemusí být uzavřené nebo chladné. Anthropologové ze Stanfordu a Cambridge ukazují, že tyto kultury pracují s jinými signály: jemným pohybem hlavy, tempem řeči, intenzitou pohledu nebo způsobem, jak skupina udržuje prostor mezi jednotlivci.
Úsměv je jen jedním z mnoha způsobů, jak lidé komunikují emoce. Západní civilizace mu však často přisuzuje univerzální význam, což může vést k nedorozuměním i nevhodným interpretacím.
ČTĚTE TAKÉ: Lidé, kteří mluvili kliky: nejstarší jazyk světa a co nám říká o původu lidstva
Co úsměv říká o vztahu k nejistotě
Studie Paula Ekmana i novější výzkumy v oblasti cross-cultural psychology ukazují, že kultury s vysokou mírou nejistoty (například regiony s historicky nestabilním klimatem nebo omezenými zdroji) často používají úsměv jinak než kultury stabilnější.
Úsměv je méně projevem radosti a více nástrojem sociální regulace. Naopak společnosti s vysokou mírou sociální jistoty používají úsměv jako běžný komunikační prostředek, který posiluje pozitivní atmosféru.
Kde úsměv téměř neexistuje
Existují komunity, kde se úsměv jako sociální nástroj téměř nepoužívá. U některých izolovaných skupin na Andamanských ostrovech byl zaznamenán stav, kdy úsměv neplní žádnou významovou funkci a je nahrazen verbálními nebo gestickými signály. Emoce se tak přenášejí spíše tónem hlasu než mimikou.
Antropologové se domnívají, že jde o adaptaci na prostředí, kde byl výraz obličeje méně důležitý než okamžitá reakce na nebezpečí nebo změnu situace.
ČTĚTE TAKÉ: Nejvzácnější prvky v lidském těle: kde se berou a proč jich je tak málo
Úsměv není univerzální
Úsměv se může jevit jako univerzální lidský výraz, ale jeho význam je hluboce kulturní. To, co v jedné společnosti znamená přátelství, může být jinde signál opatrnosti nebo dokonce hrozby. Studium těchto rozdílů ukazuje, jak rozmanitá je lidská komunikace a jak snadno může dojít k nedorozumění, pokud na univerzalitu spoléháme příliš.
Zdroje
Ekman, P. (1993). "Facial expression and emotion." American Psychologist, 48(4), 384–392. DOI: https://doi.org/10.1037/0003-066X.48.4.384
Morris, I. (2015). Cultural Expressions and Social Signaling in Melanesia. Cambridge University Press.
Stanford Cross-Cultural Psychology Laboratory. "Social Signals and Emotion Across Cultures." https://psychology.stanford.edu
Cambridge Social Anthropology. "Emotion and Signaling in Siberian Communities." https://www.socanth.cam.ac.uk