• Úvod
  • Mapa stránky
Úvod
Mapa stránky
  • Úvod
  • Mapa stránky
Úvod
Mapa stránky

Starověk > Starověký Egypt > Víra a náboženství > Civilizace

Od egyptských hrobek k digitální nesmrtelnosti: Proč se lidé nikdy nesmířili s představou úplného konce

Staří Egypťané vybavovali mrtvé návody na cestu do podsvětí, Řekové jim dávali mince pro převozníka a Japonci nacházeli krásu v pomíjivosti. Dnes pořádáme setkání, na nichž se otevřeně mluví o smrti, volíme přírodní pohřby a vytváříme digitální kopie zesnulých. Způsoby, jakými se lidstvo vyrovnává s konečností života, se mění už tisíce let. Potřeba uchovat vzpomínku však zůstává.

Poslední aktualizace: 31. 10. 2026

Ve starověkém Egyptě mohl člověk dostat na svou poslední cestu papyrus plný zaklínadel, která mu měla pomoci projít nebezpečným podsvětím. Ve starověkém Řecku se zemřelým někdy vkládala mince do úst, aby mohli zaplatit bájnému převozníkovi Cháronovi. A v dnešním světě může po člověku zůstat digitální hlas, který jeho blízkým odpovídá ještě dlouho po smrti.

Na první pohled mají tyto příběhy společného jen málo. Jeden patří do světa starověkých bohů, druhý do antické mytologie a třetí do éry umělé inteligence. Všechny však vycházejí z lidské potřeby dát smrti nějaký smysl a zachovat spojení s těmi, kteří odešli.

Historie ukazuje, že lidé nikdy neměli jedinou představu o tom, co po smrti následuje. Některé kultury věřily v další existenci, jiné zdůrazňovaly památku předků nebo pomíjivost všeho živého. Přesto se napříč staletími opakuje překvapivě podobná otázka: co z člověka zůstává, když skončí jeho život?

Když smrt nebyla jen koncem, ale přechodem

Už nejstarší známé pohřební zvyky naznačují, že zacházení s mrtvými mělo pro lidské skupiny zvláštní význam. Archeologové nacházejí pečlivě uložená těla, předměty v hrobech, ozdoby i barevné pigmenty, které mohly souviset s pohřebními rituály.

Z těchto nálezů ale nelze jednoduše vyvodit, že všichni pravěcí lidé věřili v nesmrtelnou duši nebo znovuzrození. Červený okr uložený do hrobu mohl mít symbolický význam, jeho přesný smysl však často neznáme. Podobně ani poloha těla automaticky nedokazuje konkrétní představu o posmrtném životě.

Pohřby přesto odhalují něco důležitého. Mrtvý člověk nebyl vždy vnímán pouze jako tělo, kterého bylo potřeba se zbavit. V řadě společností se stal součástí složitého systému vztahů, vzpomínek a obřadů.

Některé tradiční kultury chápaly život a smrt jako součást opakujícího se přírodního nebo duchovního cyklu. Jinde hrála zásadní roli představa pokračující existence předků, kteří mohli ovlivňovat život svých potomků.

Příkladem složitých pohřebních tradic jsou Dogoni v Mali. Jejich maskové rituály zahrnují obřady spojené se smrtí, připomínáním zemřelých a uspořádáním vztahů mezi živými a předky. Masky kanaga, známé svým charakteristickým geometrickým tvarem, jsou součástí širšího systému náboženských a společenských představ.

Není však správné pokládat tyto obřady za pozůstatek nějaké jednotné pravěké víry. Jednotlivé společnosti si vytvářely své vlastní tradice a ty se navíc v průběhu času proměňovaly.

Společným motivem mnoha pohřebních kultur tak není nutně víra ve znovuzrození, ale potřeba určit, jaký vztah mají živí udržovat k těm, kteří zemřeli.

Amulety, masky a hrobky: Jak připravit člověka na věčnost

Starověký Egypt rozvinul jednu z nejpropracovanějších známých představ o posmrtné existenci. Zachování těla, pohřební rituály i správně vykonané náboženské úkony měly zemřelému umožnit pokračovat v životě za hranicí smrti.

Mumifikace pomáhala uchovat tělesnou podobu, která měla význam pro posmrtnou existenci. Pohřební masky, amulety a předměty ukládané do hrobek zase souvisely s ochranou zesnulého a jeho vybavením pro další život.

Zvláštní místo mezi těmito předměty zaujímala Kniha mrtvých. Navzdory názvu nešlo o jedinou pevně stanovenou knihu. Byl to soubor pohřebních textů a zaklínadel, jejichž výběr a uspořádání se mohly lišit.

Jednou z nejznámějších scén je vážení srdce. Podle egyptských představ se srdce zesnulého porovnávalo s perem bohyně Maat, symbolem pravdy a spravedlivého řádu. Nad vážením dohlížel bůh Anup a výsledek zaznamenával Thovt.

Pokud srdce při soudu neobstálo, hrozilo jeho pohlcení bytostí Ammut, která spojovala znaky krokodýla, lva a hrocha.

Tento motiv můžeme sledovat na konkrétním historickém předmětu: papyru písaře Hunefera z období 19. dynastie, který dnes uchovává Britské muzeum. Vyobrazuje nejen vážení srdce, ale také přijetí zesnulého před boha Usira.

Smrt tedy v egyptském náboženství neznamenala automatickou vstupenku do blaženého života. Posmrtný osud byl spojen také s představami o morálce, osobní identitě a správném uspořádání světa.

Mezopotámie, Mayové a Čína: Když mrtví zůstávají součástí společnosti

Jiné starověké civilizace si posmrtnou existenci představovaly velmi odlišně.

V Mezopotámii nebylo podsvětí zpravidla místem radostného pokračování života. Starověké texty ho často popisovaly jako temnou říši, v níž zesnulí existují jako stíny nebo duchové.

Přesto na nich živým záleželo. Potomci měli povinnost přinášet mrtvým obětiny, především jídlo a nápoje. Podle některých mezopotamských představ mohli zanedbávaní duchové narušovat svět živých.

Posmrtná existence tak nebyla pouze záležitostí jednotlivce. Závisela také na tom, zda na něj jeho rodina nezapomněla.

Ve světě Mayů sehrávalo významnou roli podsvětí označované jako Xibalba, známé zejména z posvátného vyprávění Popol Vuh. Nebyl to jeden bůh smrti, jak se někdy nepřesně uvádí, ale mytologický podsvětní prostor spojený se zkouškami, nebezpečím a nadpřirozenými bytostmi.

Mayské představy o smrti se zároveň nedají zredukovat na jediný příběh. Lišily se podle doby, oblasti i společenského postavení. Významnou roli hrály také dynastické tradice, vztah k předkům a představy o obnově života.

V Číně se úcta k předkům stala důležitou součástí rodinného i náboženského života. V různých historických obdobích zahrnovala obětiny, rodinné oltáře a rituály připomínající zemřelé členy rodu.

Předkové nebyli prostě vymazáni z rodinného příběhu. V mnoha tradicích zůstávali součástí širšího uspořádání rodiny a její kontinuity.

Pohřební zvyky těchto civilizací proto ukazují několik různých odpovědí na stejný problém. Někde bylo nejdůležitější zajistit zemřelému bezpečný přechod do jiného světa. Jinde hrála hlavní roli povinnost živých udržovat jeho památku a příslušnost k rodině.

Krása pomíjivosti: Japonsko, antické Řecko a středověká Evropa

Ne všechny kultury hledaly odpověď na smrt především v představě věčného pokračování života. Někdy se pozornost obracela k samotné konečnosti a k tomu, jak ovlivňuje lidské vnímání krásy, povinnosti nebo cti.

V japonské literární tradici se rozvinula citlivost k pomíjivosti, kterou dnes často označujeme výrazem mono no aware. Pojem bývá překládán jako dojetí nad věcmi nebo citlivost k jejich pomíjivosti.

Jeho kořeny sahají k literatuře období Heian, zejména k příběhům o lásce, ztrátě a proměnlivosti lidského života. Významnou interpretaci této estetické tradice později rozvinul učenec Motoori Norinaga v 18. století.

Květy sakur, které po krátkém rozkvětu opadávají, se staly známým symbolem této citlivosti. Jejich krása nespočívá v trvalosti, ale také ve vědomí, že rychle pomine.

samurai-1-400478Zdroj: Picryl

Jinou podobu vztahu ke smrti představovala samurajská kultura. Smrt, čest, povinnost a loajalita v ní byly důležitými motivy, nelze však tvrdit, že každý samuraj považoval smrt za vítanou nebo že rituální sebevražda seppuku byla vždy dobrovolným a vznešeným činem.

V historické praxi mohlo být seppuku součástí trestu, politického nátlaku i přísně regulovaných společenských pravidel. Romantizovaná představa samuraje, který bez váhání přijímá smrt, proto nevystihuje celou skutečnost.

Ve starověkém Řecku byla smrt spojena s představami o podsvětí, jehož vládcem byl Hádes. V mytologických vyprávěních vystupoval také převozník Charón, který dopravoval mrtvé přes podsvětní vody.

Právě s touto představou souvisí známý pohřební zvyk ukládání mince k zesnulému, někdy označované jako Charónův obolos. Nešlo však o jednotnou praxi všech řeckých pohřbů ani o pravidlo dodržované ve všech obdobích.

Římské pohřební tradice pak zdůrazňovaly mimo jiné paměť rodiny, veřejnou pověst a připomínání předků. Pro významné rody mohla být vzpomínka na zemřelého důležitou součástí společenského postavení.

Ve středověké křesťanské Evropě získala smrt další rozměr. Představy o posledním soudu, spáse a věčném životě ovlivňovaly náboženské obřady i každodenní chování.

Rozvíjela se tradice ars moriendi, tedy umění dobrého umírání. Texty tohoto druhu poskytovaly věřícím návod na duchovní přípravu před smrtí.

Ve výtvarném umění se objevoval také motiv danse macabre, tance smrti. Kostlivá postava odváděla krále, duchovní, měšťany i prosté lidi. Připomínala, že společenské rozdíly nemohou nikoho ochránit před konečností.

Tyto tradice se lišily náboženským obsahem, ale shodovaly se v jedné věci: smrt nebyla pouze biologickou událostí. Byla také zdrojem pravidel, obrazů a představ, jimiž společnosti vysvětlovaly, jak má člověk žít.

Z domácností do nemocnic: Jak moderní společnost změnila umírání

S rozvojem moderní medicíny, urbanizace a zdravotnických institucí se začnily měnit také okolnosti, za kterých lidé umírali.

V minulosti bylo v mnoha evropských společnostech běžnější, že umírající zůstával v domácím prostředí a jeho poslední období života sdílela rodina nebo širší komunita. Postupně rostl význam nemocnic, odborné zdravotní péče a institucí, které převzaly část činností dříve zajišťovaných příbuznými.

Francouzský historik Philippe Ariès popsal proměny západních postojů ke smrti a upozornil na rostoucí snahu moderní společnosti umírání organizovat a oddělovat od každodenního života.

Jeho práce významně ovlivnily historický výzkum smrti, ale jednotlivé závěry jsou předmětem odborných diskusí. Ani minulost totiž nebyla obdobím, kdy všichni lidé umírali pokojně obklopeni blízkými. Nemoci, epidemie, chudoba a vysoká dětská úmrtnost znamenaly pro mnoho rodin mimořádně těžkou zkušenost.

Moderní medicína přinesla obrovské možnosti léčby a zmírnění utrpení. Současně však vytvořila nové otázky: kdy další léčba ještě prospívá pacientovi, jak respektovat jeho přání a jak zajistit důstojné umírání.

Právě těmito problémy se zabývá paliativní péče.

Světová zdravotnická organizace ji definuje jako přístup zaměřený na zlepšení kvality života lidí se závažným onemocněním a jejich rodin. Nejde pouze o léčbu bolesti, ale také o psychologickou, sociální a duchovní podporu.

Paliativní péče se přitom neomezuje na poslední hodiny života. Může začít už v průběhu závažného onemocnění, souběžně s další léčbou.

V tomto ohledu se moderní vztah ke smrti částečně vrací k něčemu velmi starému: k potřebě, aby umírající nebyl pouze pacientem, ale především člověkem, jehož poslední životní období má svou vlastní hodnotu.

Nová spiritualita umírání: Proč se lidé scházejí u kávy, aby mluvili o smrti

Vedle proměny zdravotní péče se v posledních desetiletích rozvíjejí také iniciativy, které chtějí otevřeněji mluvit o umírání, truchlení a konečnosti života.

Jedním z nejznámějších příkladů jsou Death Cafés. Na těchto setkáních se lidé scházejí u čaje, kávy a často i zákusku, aby společně diskutovali o smrti.

Nejde o terapii ani o skupinové poradenství. Organizátoři zdůrazňují, že setkání nemají účastníky vést k předem stanovenému závěru. Smyslem je vytvořit bezpečný prostor pro rozhovor o tématu, které bývá v běžném životě obtížné otevřít.

Moderní model Death Café vznikl ve Velké Británii roku 2011 díky Jonu Underwoodovi a Sue Barsky Reid, kteří navázali na inspiraci švýcarského sociologa Bernarda Crettaze.

Od té doby se podobná setkání rozšířila do řady zemí. Návštěvníci mohou mluvit o vlastních zkušenostech, obavách, představách o pohřbu nebo o tom, co pro ně znamená konečnost života.

S tím souvisí také širší přístup označovaný jako death positivity. Nejde o oslavu smrti ani o přesvědčení, že umírání musí být krásné. Jeho zastánci se spíše snaží omezovat tabu, podporovat informovaná rozhodnutí a umožnit lidem otevřeněji mluvit o posledních přáních.

Vedle zdravotníků a pracovníků hospicové péče se v některých zemích objevují také průvodci umíráním, někdy označovaní jako death doulas.

Mohou poskytovat neklinickou emocionální a praktickou podporu umírajícím i jejich rodinám. Je však důležité odlišovat tuto roli od práce lékařů, zdravotních sester, psychologů a dalších kvalifikovaných odborníků. Označení death doula navíc není všude jednotně regulováno.

Dnešní zájem o umírání tak nepředstavuje návrat k jediné tradiční víře. Spíše ukazuje, že i v technologicky vyspělé společnosti lidé hledají osobní způsoby, jak se vyrovnat se ztrátou a mluvit o ní.

Zelené pohřby: Může se i poslední rozloučení stát součástí přírody?

Proměňuje se také samotné pohřbívání. Vedle tradičního uložení těla do rakve nebo kremace roste v některých zemích zájem o postupy, které se snaží omezit environmentální dopady pohřbu.

Jedním z nich je přírodní neboli zelené pohřbívání.

Organizace Green Burial Council, která se zabývá standardy ekologického pohřebnictví v Severní Americe, mezi jeho základní principy řadí omezení toxického balzamování, používání biologicky rozložitelných materiálů a vynechání nepropustných betonových či plastových hrobových vložek.

Přírodní hřbitovy se mohou zaměřovat také na ochranu krajiny, obnovu původní vegetace a šetrnou údržbu pohřebních míst.

Zelený pohřeb však není jediná přesně vymezená metoda. Pod tímto označením se mohou skrývat různé postupy, jejichž environmentální přínosy závisí na konkrétním provedení.

V některých oblastech světa se diskutuje také o takzvané přirozené organické redukci lidských ostatků, někdy označované jako lidské kompostování. Jde o regulovaný proces, při němž se za kontrolovaných podmínek rozkládají organické materiály.

Tento postup ale není všude legální ani dostupný a nelze ho jednoduše zaměňovat za běžný přírodní pohřeb.

Podobně marketingová představa, že se zesnulý člověk přímo promění ve strom, zjednodušuje skutečné biologické procesy. Strom lze vysadit na památku zemřelého nebo využít vhodné prostředí pro rozklad organických materiálů. Zesnulý se však doslovně nepřemění v konkrétní rostlinu.

Důležitý je i symbolický význam těchto změn. Pro některé rodiny představuje přírodní pohřeb způsob, jak spojit poslední rozloučení s hodnotami, které byly zesnulému blízké během života.

Pohřební rituály tak i dnes plní starou funkci: umožňují společnosti vyjádřit, co považuje za důležité.

Z nemocnice do cloudu: Co po člověku zůstane v digitálním světě

Zatímco ekologické pohřbívání obrací pozornost k návratu lidského těla do přírodních procesů, digitální technologie otevírají opačnou otázku: jak dlouho může pokračovat veřejná nebo soukromá podoba člověka, jehož biologický život už skončil?

Dříve po zesnulých zůstávaly především osobní předměty, dopisy, fotografie či nahrávky. Dnes po sobě zanecháváme rozsáhlé digitální archivy.

Patří do nich zprávy, videa, hlasové záznamy, příspěvky na sociálních sítích a někdy i dlouholeté soukromé konverzace.

Tyto údaje umožňují uchovávat vzpomínky způsobem, který byl pro předchozí generace nedostupný. Zároveň však vytvářejí nové problémy spojené s přístupem k účtům, ochranou soukromí a rozhodováním o digitálním dědictví.

Významným posunem je rozvoj umělé inteligence. Některé systémy dokážou pomocí nahrávek a osobních dat napodobovat hlas, způsob vyjadřování či typické odpovědi konkrétního člověka.

Vzniká tím digitální reprezentace, se kterou může uživatel komunikovat.

Je však nezbytné rozlišovat mezi napodobováním osobnosti a skutečným pokračováním vědomí. Ani velmi přesvědčivý chatbot není důkazem, že zemřelý člověk znovu myslí, cítí nebo si uvědomuje vlastní existenci.

Jde o systém, který na základě dat vytváří nové výstupy. Jeho odpovědi navíc nemusejí odpovídat skutečným názorům zesnulého. Mohou obsahovat chyby, domněnky nebo formulace, které by daný člověk nikdy nepoužil.

Právě tento rozdíl mezi vzpomínkou a digitální napodobeninou se stává jedním z nejdůležitějších témat současné debaty o smrti.

Digitální nesmrtelnost má problém: Kdo dá souhlas za mrtvého?

V roce 2024 publikovali Tomasz Hollanek a Katarzyna Nowaczyk-Basińska z University of Cambridge odbornou práci v časopise Philosophy & Technology. Zaměřili se v ní na etické otázky spojené s vytvářením digitálních napodobenin zesnulých pomocí generativní umělé inteligence.

Autoři analyzovali několik hypotetických scénářů, na kterých ukázali, jaké problémy by podobné služby mohly vyvolávat.

Prvním je souhlas. Může rodina vytvořit digitální kopii člověka, který s ničím takovým za života nesouhlasil? A pokud souhlas dal, znamená to, že jeho podoba může být využívána bez časového omezení?

Druhým problémem je postavení pozůstalých.

Představme si člověka, který po smrti svého partnera začne komunikovat s jeho digitální podobou. Program může působit důvěrně a připomínat společné vzpomínky. Postupně se však může stát součástí komerční služby, která začne vyžadovat placené předplatné nebo nabízet reklamu.

Třetí otázkou je samotné ukončení takového vztahu. Co se stane, když se uživatel rozhodne digitální napodobeninu vypnout? Nebo když její provozovatel zanikne a služba přestane fungovat?

Autoři studie upozorňují, že ochranu potřebují nejen lidé, jejichž data se používají, ale také ti, kteří s digitálními napodobeninami komunikují.

Doporučují proto transparentní pravidla, promyšlené získávání souhlasu a možnost důstojného ukončení digitální služby.

Tento výzkum představuje skutečně novou vrstvu diskuse o posmrtné identitě. Po tisíciletí lidé rozhodovali o tom, jak uchovají tělo, jméno nebo vzpomínku na zesnulého. Dnes se poprvé ve větším měřítku objevuje možnost vytvořit systém, který za něj bude dál mluvit.

A s tím přichází problém, na který tradiční pohřební rituály připravené nebyly: jak zajistit, aby digitální obraz člověka nepřestal odpovídat jeho důstojnosti a přáním?

Proč se znovu učíme mluvit o smrti

Když se podíváme na tisíce let pohřebních tradic, zjistíme, že lidské společnosti si se smrtí nikdy neporadily jediným způsobem.

Egypťané vypracovali složitý systém posmrtného soudu. Mezopotámci přinášeli obětiny předkům. Řekové vyprávěli o převozníkovi mrtvých, Japonci nacházeli v pomíjivosti zvláštní druh krásy a středověká Evropa připomínala všem společenským vrstvám, že konec života nikoho nemine.

Dnes využíváme nemocnice, hospice, ekologické hřbitovy, internetové památníky a umělou inteligenci. Některé staré představy jsme opustili, jiné přežívají ve změněné podobě.

Přesto se náš základní problém nezměnil. Smrt ukončuje možnost dalšího společného života, ale lidské vztahy se s ní nemusí okamžitě vytratit. Pokračují ve vzpomínkách, rodinných příbězích, společenských rituálech a nyní také v digitálních záznamech.

Právě proto je důležité o smrti mluvit ještě během života. Nejen kvůli filozofickým otázkám, ale také kvůli praktickým rozhodnutím: jak chceme být léčeni, kdo má rozhodovat v případě vážné nemoci, jaké rozloučení si přejeme a co se má stát s našimi digitálními stopami.

Současné technologie nám umožňují uchovávat více informací než kdykoli předtím. Nemohou však odstranit skutečnost, že živý vztah s druhým člověkem je nenahraditelný.

Možná právě v tom spočívá nejdůležitější poznání, které nám dějiny vztahu ke smrti nabízejí. Neexistuje jediný správný způsob, jak se vyrovnat s konečností. Existuje však možnost rozhodovat o ní vědoměji, s větší úctou k druhým i k vlastnímu životu.

MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT

V Ostravě měli vyvolávači duchů vlastní centrum. Jejich hnutí soupeřilo s Prahou a nakonec ho zastavili komunisté

Jak vzniká víra v osud: proč lidé věří, že jejich život má předem daný směr

Papež za války věděl o pronásledování Židů. Nově zpřístupněné archivy ukazují, jak složitá byla jeho role


Zdroje: Kód Enigma [1], British Museum – Page from the Book of the Dead of Hunefer [2], The Metropolitan Museum of Art – The Art of the Ancient Near East: The Afterlife [3], World Health Organization – Palliative Care [4], Death Café – What Is Death Café? [5], Green Burial Council – Green Burial Defined [6], Hollanek, T. & Nowaczyk-Basińska, K. – Griefbots, Deadbots, Postmortem Avatars: On Responsible Applications of Generative AI in the Digital Afterlife Industry, Philosophy & Technology (2024), DOI 10.1007/s13347-024-00744-w [7]. img ai generated

Nejnovější články

Kdo postřelil J. R.? Jediná otázka přitáhla k televizi 83 milionů Američanů

První senátorkou USA byla pouhých 24 hodin. Její život ale skrývá nepříjemný rozpor

Čapek nechal ženu žít tři sta let. Jeho otázka je dnes pro vědce nepříjemně aktuální

Einstein napsal třístránkový článek. Ukázal, že i malý kousek hmoty ukrývá ohromnou energii

Titanic se potápěl přes dvě hodiny. Jeho větší sestra zmizela v moři za necelou hodinu

Nejčtenější články

Zmenšuje se penis s věkem? Medicínský pohled do trenýrek, který rozptýlí všechny pochybnosti lépe než kamarádi v hospodě

Montauk Project: opuštěná základna, mind control a legenda, která inspirovala Stranger Things

Naprosto vědecký pohled na zcela lidskou potřebu: Proč prdíme – a co s tím má společného obyčejná chůze

První senátorkou USA byla pouhých 24 hodin. Její život ale skrývá nepříjemný rozpor

ANATOMIE MOCI #7: Belgie má tři regiony a tři jazyková společenství. Kdo tam vlastně rozhoduje?

Víra a náboženství

Když se volí papež, císař nebo král: Volby existovaly dávno před moderní demokracií

Na počátku… Marduk rozpůlil bohyni Tiámat a z jejího těla postavil svět

Minulé životy: co o nich říká věda, která nevěří na duši

Proč lidé věří špatným teoriím, i když mají důkazy

Proč lidé odpouštějí proroctvím chyby: psychologie víry, která přežije i selhání

Intro

Home
Blog
O nás
Podmínky používání
FAQ