Dva životy jednoho respektovaného muže
Veřejnost znala Anthonyho Blunta jako muže s vytříbeným vkusem, mimořádnými znalostmi klasického malířství a výjimečnými kontakty. Působil jako ředitel prestižního Courtauld Institute of Art a od roku 1945 zastával funkci správce královských obrazů, nejprve u Jiřího VI. a později u Alžběty II. V roce 1956 byl povýšen do rytířského stavu. Jeho odborná pověst nebyla pouhým převlekem: v dějinách umění skutečně vykonal respektovanou práci.
Jenže vedle tohoto života existoval další. Blunt byl součástí okruhu britských intelektuálů, které ve třicátých letech získávala sovětská rozvědka. Ve válečných letech se dostal přímo do britské bezpečnostní služby MI5 a tajné informace předával Sovětům. Jeho případ ukazuje, jak zásadní problém vznikne, když instituce považuje vzdělání, původ a společenské vystupování za důkaz loajality.
Dne 15. listopadu 1979 premiérka Margaret Thatcherová veřejně oznámila, že Blunt své působení pro sovětskou rozvědku přiznal už roku 1964. Patnáct let tak žil s vědomím, že jeho tajemství není pro britský stát žádným tajemstvím. Pro mnoho Britů nebyla největším překvapením existence špiona v elitních kruzích, ale rozhodnutí nepostavit ho před soud a nechat tuto věc dlouho mimo veřejnou debatu.
Cambridge jako místo, kde se formovala loajalita k Moskvě
Blunt pocházel ze vzdělaného prostředí a studoval na Trinity College v Cambridgi. Právě tam se pohyboval mezi mladými muži, kteří odmítali část dobového britského uspořádání a ve třicátých letech hledali alternativu v levicové politice. Z dnešního pohledu je snadné všechny jejich motivy shrnout do jednoduché věty o ideologickém poblouznění. Jejich tehdejší svět však zásadně formovala hospodářská krize, nástup fašismu i přesvědčení, že západní elity nejsou schopné odpovědět na blížící se evropskou katastrofu.
Blunt navázal vztah s Guyem Burgessem, jednou z klíčových postav skupiny známé později jako Cambridge Five. K tomuto okruhu patřili také Donald Maclean, Kim Philby a John Cairncross. Jejich příběhy se lišily, společné však bylo působení ve prospěch sovětských zájmů uvnitř britských institucí. Blunt se podílel také na vyhledávání dalších vhodných lidí pro sovětskou rozvědku.
To, že se člověk s takovou minulostí dostal roku 1940 do MI5, dnes působí absurdně. Vojenská a bezpečnostní mašinerie však tehdy rychle rostla a rozhodování o důvěryhodnosti lidí se často opíralo o doporučení, pověst a sociální vazby. Blunt měl přístup k materiálům, které patřily k britskému bezpečnostnímu aparátu, a podle pozdějšího přiznání informace předával do Moskvy. Přesto po válce neskončil jako zrádce, nýbrž jako uznávaný odborník s kariérou v uměleckém světě.
Královské obrazy a síť starých přátel
Bluntova funkce u královské obrazové sbírky zní dnes jako hotový scénář špionážního filmu. Ve skutečnosti je nutné odolat pokušení udělat z každého obrazu schránku na tajné dokumenty a z každé návštěvy paláce špionážní operaci. Historicky doloženým jádrem jeho zrady byla především činnost ve třicátých letech a za války; samotná pozdější odborná práce pro královskou rodinu neznamená, že měl v paláci přístup k novým státním tajemstvím.
Staré kontakty ho přesto neopustily. V roce 1951 pomáhal Guyi Burgessovi a Donaldu Macleanovi v souvislosti s jejich útěkem z Británie do Sovětského svazu. Právě útěk těchto dvou mužů rozpoutal velkou vlnu podezření a postupně obrátil pozornost vyšetřovatelů k dalším členům cambridgeského okruhu. Blunt však dlouho dokázal udržet svou veřejnou identitu nedotčenou.
Vyšetřovací průlom přineslo svědectví Američana Michaela Straighta, který sám prošel prostředím prosovětské studentské sítě. Jeho informace přiměly britské úřady Blunta znovu vyslechnout. Roku 1964 se Blunt přiznal, ale výměnou za příslib, že nebude stíhán. Úřady chtěly získat jeho spolupráci a další informace o sovětských operacích. Byla to pragmatická volba, jejíž cena se naplno ukázala až o patnáct let později.
Proč špion nezmizel z veřejného života
Podle dokumentů britského Národního archivu byly o Bluntově přiznání informovány příslušné špičky státního aparátu a sekretariát královny. Přesto nebyl okamžitě zbaven svých odborných funkcí. Britské úřady argumentovaly tím, že již nepředstavuje aktuální bezpečnostní riziko a že jeho další spolupráce může přinést důležité poznatky. To může vysvětlovat motiv jejich rozhodnutí, ale neodstraňuje otázku, zda kvůli tomu neměl být případ zveřejněn.
Rozhodnutí přiznat a následně utajit Bluntovu vinu v sobě neslo ještě jeden paradox: stát, který se pokoušel chránit své bezpečnostní zájmy, současně vytvářel dojem, že pro příslušníky elit platí jiná pravidla. Blunt totiž nemusel po přiznání nést stejné veřejné důsledky, jaké by čekaly člověka bez podobného společenského postavení. Podle britských úřadů bránil jeho stíhání slíbený závazek imunity a povaha dostupných důkazů.
V roce 1979 už tajemství nešlo dál udržet. Dotazy v parlamentu přinutily premiérku Margaret Thatcherovou odpovědět. Veřejné potvrzení Bluntova dvojího života vyvolalo rozruch a jeho rytířský titul byl zrušen. Muž, který desítky let patřil k vrcholu britského kulturního světa, se během několika hodin stal symbolem bezpečnostního selhání a nepříjemných kompromisů státu.
Zrada, která pokračovala i po skončení špionáže
Anthony Blunt zemřel roku 1983. Jeho případ přesto zůstává živý z jiného důvodu než jen kvůli fascinaci špiony. Ukazuje, že problém kontrarozvědky nekončí ve chvíli, kdy je agent odhalen. Někdy teprve tehdy začíná nejtěžší rozhodování: zveřejnit selhání a nést jeho politickou cenu, nebo pokračovat v utajení výměnou za informace, které mohou zabránit dalším škodám?
Odpověď nemusí být ve všech případech stejná. U Blunta však jedno víme jistě. Jeho minulost se roku 1979 nestala skutečností poprvé; pouze poprvé veřejně vyšlo najevo, že ji britské instituce patnáct let znaly. Právě v tomto rozdílu leží nejtemnější část celého příběhu.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], The National Archives – Anthony Blunt's Confession [2], UK Parliament / Hansard – Sir Anthony Blunt, 15 November 1979 [3]. img ai generated
