Přitom současná medicína říká něco překvapivě jednoduchého: neexistuje vyšetření, které by dokázalo určit, zda žena měla pohlavní styk. „Panenství“ není lékařská diagnóza. Je to kulturní kategorie, jejíž význam lidé vytvářeli a měnili podle potřeb své společnosti.
A právě proto jsou jeho dějiny tak zajímavé. Představa neposkvrněné dívky totiž nevznikla v jediném okamžiku ani z jediného náboženství. Ve starověku mohla sexuální nedostupnost symbolizovat nezávislost a zvláštní moc. Jindy šlo především o jistotu otcovství a převod majetku. Křesťanství přidalo mocný duchovní ideál panenské čistoty. Pozdější společnosti se pak pokusily něco tak abstraktního přeměnit v údajně viditelný anatomický důkaz. Výsledek přežívá dodnes.
První problém: tělo žádné „razítko panenství“ nemá
Začněme na opačném konci dějin – současnou anatomií.
Panenská blána neboli hymen není zapečetěná membrána, která při prvním pohlavním styku praskne a tím navždy zaznamená sexuální minulost. Je to variabilní lem či záhyb tkáně kolem poševního vchodu. Jeho tvar, pružnost a množství tkáně se mezi jednotlivými lidmi značně liší.
Může se během života natahovat a měnit. Jeho stav ovlivňují i činnosti nesouvisející se sexem a především neexistuje jeden vzhled „panny“ a druhý vzhled „sexuálně aktivní ženy“. Americká gynekologická společnost ACOG výslovně uvádí, že přítomnost ani nepřítomnost hymenu panenství neurčuje.
Stejně neplatí, že první vaginální pohlavní styk musí způsobit krvácení.
Některé ženy krvácet mohou, jiné ne. Záleží mimo jiné na anatomii, pružnosti tkáně, lubrikaci či průběhu samotného styku. Chybějící krev tedy není důkazem předchozí sexuální zkušenosti.
Z medicínského hlediska je proto situace pozoruhodná: společnosti vytvořily mimořádně významnou kategorii a následně začaly na těle hledat fyzický znak, který by ji potvrzoval.
Jenže takový znak neexistuje.
Ve starověku nemusela panna znamenat slabou a poslušnou dívku
Dnešní asociace panenství s nevinností, křehkostí a pasivitou se špatně přenáší do antického světa.
Řecké slovo parthenos označovalo mladou neprovdanou ženu a spojovalo se také s Athénou a Artemis. Právě Athéně byl zasvěcen athénský Parthenón. Obě bohyně odmítaly manželství a sexuální vztah, ale sotva je lze považovat za model bezmocnosti.
Athéna byla bohyní moudrosti, válečné strategie a politického řádu. Artemis lovila, pohybovala se mimo lidské domácnosti a trestala muže, kteří překročili hranice jejího prostoru. Jejich „panenství“ neznamenalo čekání na správného manžela.
Znamenalo také nepříslušnost žádnému muži.
Ještě podivuhodněji z dnešního pohledu působí římské Vestálky. Kněžky bohyně Vesty skládaly dlouhodobý závazek sexuální zdrženlivosti a udržovaly posvátný oheň, jehož bezpečí Římané spojovali s bezpečím samotného státu.
Za porušení slibu jim hrozil strašlivý trest. Současně však disponovaly výsadami, které většina římských žen neměla. Mohly například samostatně vyřizovat vlastní hospodářské záležitosti bez obvyklého mužského poručníka. Metropolitan Museum of Art právě Vestálky uvádí jako výjimečnou skupinu žen, které měly tuto ekonomickou samostatnost vždy.
Sexuální zdrženlivost zde tedy nebyla pouze omezením. Byla také cenou za mimořádné postavení.
Pak do hry vstoupila otázka, kterou dobře znala každá dědičná společnost: čí je to dítě?
Pro pochopení posedlosti ženskou sexuální minulostí není nutné hledat jen morálku.
Stačí majetek.
Ve společnostech, v nichž půda, titul, jméno nebo politické postavení přecházely mezi generacemi prostřednictvím pokrevní linie, měla biologická příbuznost zásadní význam. Matka dítěte byla obvykle zřejmá. U otcovství před vznikem moderních genetických testů taková jistota neexistovala.
Jedním z možných způsobů, jak ji společnost zvýšila, byla kontrola sexuálního chování žen.
Nevěsta, která před uzavřením manželství údajně neměla sexuálního partnera a poté měla být věrná jedinému muži, poskytovala rodině alespoň sociální záruku, že děti patří manželovi.
Nešlo samozřejmě o dokonalý systém a ne všechny společnosti jej organizovaly stejně. Ani sexuální zdrženlivost nebyla hodnotou pouze u žen. Historicky však byla ženská sexualita často spojena s otázkou legitimity potomků mnohem těsněji než mužská.
V Římě měl samotný sňatek výrazný majetkový rozměr. Věno převádělo majetek a společenské postavení mezi rodinami a jeho poskytnutí bylo mezi majetnějšími vrstvami natolik očekávané, že mohlo zásadně ovlivnit schopnost ženy uzavřít vhodný sňatek.
Z ženského sexuálního chování se proto mohl stát problém celé rodiny. A něco, co je majetkovým problémem rodiny, má výjimečnou tendenci stát se také morální otázkou.
Marie a jeden z nejslavnějších překladů dějin
Pak přišel příběh, který ovlivnil evropské představy o panenství způsobem, jenž lze jen obtížně přecenit.
Panna Maria.
Právě zde ale populární historie často používá zkratku, podle níž celé křesťanské učení o panenském početí vzniklo „chybou v překladu“.
Skutečný příběh je podstatně zajímavější.
Hebrejský text Izajáše 7:14 používá výraz almah, který znamená mladou ženu a sám o sobě jednoznačně nepopisuje její sexuální zkušenost. Jenže hebrejská Bible byla už několik století před vznikem Matoušova evangelia překládána do řečtiny. Řecká Septuaginta použila slovo parthenos. To mohlo v různých starších kontextech označovat mladou dívku, ale postupně získávalo stále silnější význam „panna“. Matouš tedy nevytvořil nový překlad hebrejského slova. Pracoval s řeckou biblickou tradicí, která existovala dávno před ním.
Křesťanská víra v panenské početí navíc nestojí jen na jedné slovníkové položce. Stala se součástí širší teologie Kristova narození a mariánské tradice.
Pro naše dějiny panenství je důležitější něco jiného. Marie vytvořila nesmírně mocný kulturní obraz ženy, která současně spojuje mateřství s panenskou čistotou. Dvě role, jež jsou biologicky běžně neslučitelné, se v jediné postavě spojily v ideál.
Křesťanství udělalo z panenství také duchovní kariéru
Raní křesťané nevynalezli sexuální zdrženlivost. Asketické tradice existovaly dávno před nimi.
Křesťanství však vytvořilo prostředí, v němž se dobrovolné panenství mohlo stát zvláštní duchovní hodnotou a někdy dokonce cestou stojící výše než manželství.
Ve třetím století se například začala objevovat představa zasvěcených panen jako „nevěst Kristových“. Ve středověké křesťanské kultuře pak existovala dobře známá hierarchie, která vyzdvihovala panenství a chaste widowhood nad manželský život. Cambridge Companion to Medieval Women's Writing připomíná patristickou tradici, která obrazně připisovala nejvyšší duchovní odměnu pannám, nižší vdovám zachovávajícím cudnost a ještě nižší vdaným ženám.
Jenže tady vzniká důležitý paradox.
Panenství mohlo ženy omezovat, ale některým také umožňovalo uniknout roli manželky a opakovaného mateřství. Klášterní život mohl nabídnout vzdělání, správu majetku, duchovní autoritu a komunitu žen mimo běžnou manželskou domácnost.
Stejný ideál tedy v různých situacích fungoval jako nástroj kontroly i cesta k určité autonomii. Dějiny panenství nejsou jedním příběhem o mužích, kteří ženám něco zakázali. Jsou příběhem instituce, kterou lidé používali k nejrůznějším účelům.
Z abstraktní ctnosti se postupně stal údajně měřitelný stav těla
Problém nastal ve chvíli, kdy společnost nechtěla pouze věřit, že žena je sexuálně nezkušená.
Chtěla důkaz.
A anatomie nabídla dokonale svůdného kandidáta: hymen.
Vznikla představa panenské blány jako jakési pečeti, která zůstává neporušená do prvního pohlavního styku a následně se „protrhne“. Tento model je intuitivně jednoduchý, dobře se hodí k představám o čistotě a poškození – a biologicky je zavádějící.
Hymen nemá jednotný tvar. U některých lidí je výraznější, u jiných sotva patrný, může být velmi pružný a jeho vzhled se během života mění. Ani odborník z něj nemůže spolehlivě vyčíst, zda člověk někdy měl vaginální styk.
WHO jde ještě dál: neexistuje žádné známé vyšetření, které by dokázalo prokázat historii vaginálního pohlavního styku.
To je možná největší ironie celého příběhu. Společnosti po staletí hledaly fyzický důkaz sociálního statusu, který na lidském těle jednoduše není napsán.
Přesto se „testy panenství“ používají i v moderním světě
Mohlo by se zdát, že takový omyl patří do středověku.
Nepatří.
WHO, UN Women a Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva v roce 2018 vydaly společnou výzvu k úplnému odstranění takzvaných testů panenství. V době vydání byly dokumentovány nejméně ve dvaceti zemích napříč různými regiony světa. Mohou být vyžadovány rodinami či budoucími manžely, v některých případech zaměstnavateli a objevovaly se dokonce při vyšetřování obětí sexuálního násilí.
Nejčastěji jde o prohlížení hymenu nebo takzvaný „test dvěma prsty“.
Ani jeden nemá vědeckou validitu.
Pro oběť znásilnění navíc může podobné vyšetření znamenat další traumatizaci a jeho údajný výsledek může být chybně použit proti ní. WHO proto říká, že jej zdravotníci nemají provádět za žádných okolností.
Je mimořádně výmluvné, že v takových situacích už panenství dávno není otázkou soukromého sexuálního života. Stává se dokumentem společenské hodnoty.
„Čistá“ žena a zkušený muž: dvojí metr nebyl náhoda
Kontrola sexuálního chování navíc nikdy nedopadala na obě pohlaví stejně.
V mnoha společnostech mohl mužský sexuální zážitek před svatbou zvyšovat společenskou prestiž nebo byl alespoň tolerován, zatímco u ženy stejný čin snižoval její „hodnotu“ jako nevěsty.
Tento dvojí metr má vlastní historickou logiku.
Pokud byla cílem jistota legitimního potomstva, právě ženská sexualita představovala z pohledu patriarchální rodové linie riziko. Pokud se panenství současně propojilo s ideálem čistoty, získalo navíc morální náboj.
Ze sexuální zkušenosti se tak nestalo pouze něco, co člověk udělal.
Mělo to určovat, jakým člověkem je. A tato představa přežila déle než ekonomický systém, který ji pomáhal vytvářet.
Moderní společnost starou posedlost nepohřbila. Jen změnila její jazyk
Dnešní západní kultura většinou nepoužívá panenství jako právní podmínku sňatku. Přesto jeho symbolika zdaleka nezmizela.
Část nábožensky konzervativních komunit stále zdůrazňuje předmanželskou abstinenci a vznikly například americké „purity“ programy, v nichž mladí lidé slibují sexuální zdrženlivost do manželství.
Samotná sexuální zdrženlivost samozřejmě není problém. Člověk může z náboženských, osobních či jakýchkoli jiných důvodů svobodně rozhodnout, že sex mít nechce.
Otázka vzniká tehdy, když společnost zamění osobní rozhodnutí za měřítko lidské hodnoty nebo když mladým lidem zatají informace potřebné k bezpečnému rozhodování.
Současné stanovisko WHO k sexuální výchově uvádí, že programy kombinující informace o odkládání sexu i antikoncepci fungují lépe než programy založené pouze na abstinenci. Kvalitní sexuální vzdělávání přitom podle dostupných důkazů nevede k dřívějšímu zahájení sexuálního života.
Zvláštní dvojznačnost přežívá také v populární kultuře.
Žena má být atraktivní, ale ne příliš sexuálně zkušená. Má být žádoucí, ale nesmí vypadat, že sama příliš touží. Starý ideál neposkvrněné nevěsty tak může přežívat i ve společnosti, která samu sebe považuje za sexuálně osvobozenou.
Jen jeho kostým vypadá jinak.
Tak kdy vlastně posedlost panenstvím vznikla?
Neexistuje jeden den, jeden zákon ani jedno náboženství, které by ji vytvořilo. A právě to je nejzajímavější odpověď.
Panenství se stalo důležitým pokaždé z trochu jiného důvodu. Někdy vyjadřovalo nezávislost na manželství, jako u některých antických božských postav. Jindy zajišťovalo rituální čistotu a zvláštní privilegium, jako u Vestálek.
V rodových společnostech pomáhalo vytvářet jistotu kolem dědictví a legitimity potomků. V křesťanství získalo mimořádnou duchovní hodnotu. V pozdějších společnostech se spojilo s rodinnou ctí, vhodností pro manželství a představou ženské čistoty.
A nakonec jsme začali chtít, aby tento kulturní příběh potvrdila medicína. Ta nám dnes odpovídá: nemůže.
Sexuální zkušenost existuje. „Panenství“ v těle nenajdeme
To neznamená, že první sexuální zkušenost nemůže být pro člověka důležitá.
Může být zásadním intimním, emocionálním, náboženským nebo osobním mezníkem. Každý člověk jí může přikládat přesně takový význam, jaký považuje za správný. Rozdíl spočívá mezi osobním významem a biologickým faktem.
Medicína dokáže zjistit těhotenství, infekci, hormonální stav nebo poranění. Nedokáže však vyšetřit „čistotu“, „nevinnost“ ani sexuální minulost jako jednoduchou anatomickou vlastnost.
A možná právě tady celý historický příběh končí největším paradoxem.
Lidé po tisíciletí vytvářeli pravidla, tresty, rituály, manželské strategie a někdy i násilí kolem něčeho, co chtěli chápat jako viditelný stav ženského těla.
Ve skutečnosti však celou dobu měřili především sami sebe. Své představy o rodině. O majetku. O náboženství. O mužích a ženách. A o tom, kdo má právo rozhodovat o lidském těle.
Věděli jste, že...
...ani neporušený hymen nedokazuje, že žena neměla pohlavní styk – a změněný hymen nedokazuje opak? WHO právě proto odmítá samotný koncept „testování panenství“ jako vědecky neplatný.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], WHO – Eliminating virginity testing: an interagency statement [2], WHO, UN Women, UN Human Rights – United Nations agencies call for ban on virginity testing [3], American College of Obstetricians and Gynecologists – Vulvovaginal Health [4], ACOG – Virginity Testing [5], TheTorah.com – The Jewish Origins of the Christmas Story [6], Cambridge University Press – Marriage, The Cambridge Companion to Medieval Women’s Writing [7], Cambridge University Press – Virgins as Brides of Christ in the Writings of Tertullian [8], Metropolitan Museum of Art – Roman Art: A Resource for Educators [9], Cambridge University Press – Dowries and daughters in Rome [10], WHO – Comprehensive sexuality education [11], img ai generated
