Kyborg nezačíná tam, kde člověku nahradíme půl těla kovem
Brýle opravují zrak. Naslouchadlo zesiluje zvuk. Kardiostimulátor hlídá srdeční rytmus a moderní protéza může nahradit část funkce chybějící končetiny. S podobnými technologiemi žijeme tak dlouho, že je za kyborgizaci běžně nepovažujeme.
Jenže co se stane ve chvíli, kdy zařízení nezačne pouze napravovat něco, co člověk ztratil, ale přidá schopnost, kterou lidské tělo nikdy nemělo? Tady se hranice rozmazává.
Slovo kyborg vzniklo spojením výrazů cybernetic organism a původně označovalo organismus, jehož schopnosti jsou technologicky upravené tak, aby lépe fungoval v určitém prostředí. Nemusí tedy jít o člověka s kovovou lebkou a červeným okem. V širším smyslu stačí, když se biologické tělo a technický systém začnou chovat jako jeden funkční celek. A právě takových systémů přibývá.
Některé si oblékneme. Jiné se mozek během několika dnů naučí ovládat téměř jako další část těla. A ty nejradikálnější už vůbec nepotřebují, aby se náš záměr nejprve proměnil v pohyb svalů.
První krok je jednoduchý: dejte člověku schopnost létat
Gravity Jet Suit působí jako něco, co by ještě před několika desetiletími patřilo do bondovky. Ve skutečnosti jde o funkční systém s pěti malými proudovými turbínami, který člověku umožňuje vzlétnout, vznášet se a manévrovat ve vzduchu.
Hlavní tah vytváří zařízení na těle, další motory jsou umístěné na pažích a pilot jejich směrováním řídí pohyb podobně, jako kdyby vlastní ruce používal jako vektorovatelné trysky. Gravity uvádí výkon kolem 1 050 koňských sil a běžné rychlosti přes 60 kilometrů za hodinu. Systém už nebyl předváděn jen na technologických akcích; testovaly se také možnosti využití při záchranných a vojenských operacích. Je člověk v takovém obleku kyborg?
Nic mu nebylo implantováno. Jakmile stroj sundá, schopnost létat okamžitě zmizí. Přesto se během letu jeho tělo a technologie musí chovat jako jeden celek. Rovnováhu, polohu rukou, reakci motorů a pohyb ve vzduchu není možné oddělit tak jednoduše jako řidiče od automobilu. Technologie v tomto případě nerozšiřuje jen výkon nějakého nástroje. Rozšiřuje přímo pohybové možnosti lidského těla.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Další technologie přidává smysl, který nám evoluce nedala
Lidské oko zachytí pouze úzký výsek elektromagnetického spektra. Infračervené záření kolem nás existuje neustále, ale naše fotoreceptory na něj jednoduše nereagují.
V roce 2025 však tým čínských a amerických vědců publikoval v časopise Cell kontaktní čočky obsahující upkonverzní nanočástice. Ty pohltí fotony blízkého infračerveného záření a znovu je vyzáří jako světlo ve viditelné části spektra.
Čočka tedy neupravuje oko geneticky a nevkládá do něj elektronickou kameru. Jen převede část světla, kterou člověk normálně nevidí, do podoby, kterou sítnice zpracovat dokáže.
Při experimentech lidé s čočkami rozpoznávali infračervené světelné signály a v pokročilejší verzi dokázali rozlišovat různé infračervené vlnové délky jako odlišné barvy. A pak přišel jeden nádherně podivný detail. Některé infračervené signály viděli účastníci lépe se zavřenýma očima.
Oční víčka totiž velkou část běžného viditelného světla odfiltrují, zatímco blízké infračervené záření jimi může částečně pronikat. Méně viditelného světla tak znamenalo méně rušení pro signál vytvořený nanočásticemi.
Nejde ještě o filmové noční vidění. Čočky samy signál nezesilují, takže potřebují poměrně intenzivní infračervený zdroj. Princip je však zásadní. Tady technologie neopravuje lidský smysl. Přidává mu informační kanál, který evoluce vůbec nevytvořila.
Exoskeleton ukazuje, že „moje síla“ už nemusí končit u svalů
Robotické exoskeletony posouvají hranici zase jiným směrem. Senzory sledují pohyb člověka, aktivitu svalů nebo polohu kloubů a motory následně přidávají sílu přesně ve chvíli, kdy ji uživatel potřebuje. Nejde jen o prototypy.
Komerční exoskeletony se používají v rehabilitaci lidí po poranění míchy nebo mozkové mrtvici a další systémy vznikají pro průmysl, logistiku a podporu starších lidí při chůzi. Moderní zařízení se nesnaží člověka pouze mechanicky vést. Čím dál víc reagují na jeho vlastní záměr a dávkují pomoc podle toho, co tělo zvládá samo.
To vytváří zajímavou situaci. Když člověk s exoskeletonem zvedne břemeno, kdo ho vlastně zvedl? Svaly zahájily pohyb, senzory jej zachytily, software odhadl potřebnou podporu a motor dodal zbývající sílu. Biologie a stroj se rozdělily o jeden úkon natolik těsně, že hledat přesnou hranici mezi nimi začíná být skoro filozofická disciplína. A pořád jsme ještě nic nepřipojili přímo k mozku.
Mozek se dokáže naučit, že má další palec
Projekt Third Thumb jde dál právě proto, že nepomáhá existující části těla. Přidává novou.
Robotický palec se upevňuje na opačnou stranu ruky než přirozený palec, tedy poblíž malíčku. Uživatel ho ovládá tlakovými senzory umístěnými pod palci nohou. Jeden řídí jeden směr pohybu a druhý další. Na papíře to zní strašně nepřirozeně. Noha ovládá šestý prst na ruce. Mozek s tím má překvapivě malý problém.
Ve studii University College London trénovali účastníci s robotickým palcem pět dnů. Dokázali s jednou rukou zvedat několik předmětů najednou, manipulovat s nimi při řešení jiné úlohy a používat zařízení dokonce se zavázanýma očima. Ještě zajímavější byly snímky mozku.
Po tréninku se mírně změnil způsob, jakým senzorimotorická kůra reprezentovala jednotlivé prsty biologické ruky. Mozkové vzorce odpovídající různým prstům si byly o něco podobnější než před používáním zařízení. Změny nebyly obrovské a při pozdější kontrole částečně ustoupily. Přesto ukázaly něco fascinujícího. Mozek nemá zcela pevný seznam částí těla, se kterým se narodíme a který už nelze upravit. Dokáže se přizpůsobit zařízení, pro které evoluce žádnou kolonku nepřipravila.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Tady už se otázka mění: je robotický palec pořád jen nástroj?
Kladivo držíme v ruce a během používání můžeme mít pocit, že jeho délku nebo hmotnost intuitivně zahrnujeme do pohybu. Pak ho položíme a je zase jasně oddělené od těla. U augmentačních zařízení se ale tato hranice začíná posouvat.
Účastníci studie s Third Thumb postupně uváděli, že zařízení vnímají více jako součást vlastního těla. To neznamená, že by zapomněli, že jde o robotický prst. Znamená to, že jeho ovládání přestalo vyžadovat stejnou vědomou pozornost jako na začátku.
To je pro budoucnost augmentace možná důležitější než samotný mechanismus palce. Vyrobit další motorickou končetinu je inženýrský problém. Přesvědčit nervový systém, aby ji začal intuitivně používat, je problém biologický. A ukazuje se, že mozek je v tomto směru mimořádně flexibilní.
Pak už nemusíme pohyb těla použít vůbec
Nejradikálnější technologie z celého tohoto spektra jsou rozhraní mozek–počítač, BCI. Jejich základní princip zní téměř absurdně jednoduše: zachytit aktivitu neuronů spojenou s úmyslem provést pohyb a převést ji na příkaz pro externí zařízení.
Člověk například myslí na pohyb ochrnutou rukou. Ruka se nepohne, protože signál kvůli poranění míchy nedorazí ke svalům. Aktivita v motorické kůře však přesto vznikne. Implantované elektrody ji mohou zaznamenat. Počítač se naučí rozpoznat její vzorce. A místo ochrnuté ruky pohne kurzorem nebo robotickou končetinou.
Už před dvěma desetiletími dokázali lidé s těžkým ochrnutím pomocí systému BrainGate ovládat počítačový kurzor nebo jednoduchou robotickou ruku pouze představou pohybu. Novější výzkum přidává přesnější řízení, bezdrátové systémy a také něco, co prvním generacím zásadně chybělo. Dotek.
Robotická ruka už dokáže poslat informaci zpátky do mozku
Přirozený pohyb není jednosměrný. Když vezmeme do ruky sklenici, mozek neposílá pouze příkaz svalům. Současně dostává informace o tlaku, poloze prstů, klouzání předmětu a síle úchopu. Bez této zpětné vazby se i jednoduchý pohyb stává mnohem obtížnějším. Moderní neuroprotézy proto vytvářejí obousměrné spojení.
Elektrody v motorické kůře mohou dekódovat záměr pohnout robotickou rukou, zatímco senzory na jejích prstech posílají informace zpět do elektrod v somatosenzorické kůře. Výsledkem je uměle vyvolaný pocit doteku. Účastníci podobných experimentů dokázali rozlišovat, kterého robotického prstu se experimentátor dotkl, nebo upravovat sílu sevření podle senzorické zpětné vazby.
Tady už stroj není jen něco, co tělo ovládá. Začíná se zapojovat do smyčky, kterou náš nervový systém běžně používá pro vlastní končetiny.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Kyborgizace možná začala medicínou, ale nemusí u ní skončit
Většina nejpokročilejších neurotechnologií vzniká z velmi dobrého důvodu: má lidem vracet schopnosti ztracené po úrazu nebo v důsledku nemoci. Stejný technologický princip ale nemusí navždy zůstat omezený na obnovu.
Jakmile dokážeme mozku přidat robotickou končetinu, vyvstane otázka, proč by zařízení muselo mít tvar ruky. Jakmile dokážeme převést infračervené světlo do smyslové informace, není fyzikálně nutné skončit právě u spektra, které příroda vybrala pro člověka. Exoskeleton nemusí pouze vracet normální chůzi; může zvýšit výkon zdravého člověka.
Tady se rozdíl mezi léčbou a augmentací začne rozmazávat. Člověk s protézou, která nahradí amputovanou ruku, obnovuje ztracenou funkci. Člověk se třetím palcem už dostává něco navíc. Oba přitom mohou používat velmi podobné principy robotiky, senzoriky a adaptace mozku.
Evoluce nám dala tělo. Technologie začíná nabízet doplňky
Lidské tělo je výsledkem kompromisů, které nevznikly proto, aby vytvořily dokonalého člověka. Evoluce řešila především přežití a rozmnožování v konkrétních podmínkách.
Nemáme oči pro infračervené světlo, protože je naši předkové nepotřebovali natolik, aby vznikl vhodný biologický mechanismus. Nemáme šestý prst, protože pět fungovalo dostatečně dobře. Nemáme vlastní trysky ani sílu zvednout několik set kilogramů.
Technologie ale není vázána stejným historickým procesem. Nemusí čekat milion generací. Může přidat novou schopnost během jednoho technického vývoje – a nervový systém se jí někdy dokáže přizpůsobit během několika dnů.
Možná proto nebude největší změnou budoucnosti chvíle, kdy se objeví první „skutečný kyborg“. Takovou hranici možná nikdy nenajdeme. Člověk totiž nemusí jednoho dne vstoupit do laboratoře jako biologický organismus a vyjít z ní jako napůl stroj.
Může si nejdřív obléknout zařízení, které mu přidá sílu. Potom čočky, které mu ukážou světlo, jež nikdy neviděl. Pak další prst, který se mozek naučí ovládat jako vlastní. A nakonec rozhraní, které obejde svaly a propojí nervovou aktivitu přímo se strojem.
Kyborgizace proto možná nevypadá jako okamžik. Vypadá jako řada malých kroků, při nichž pokaždé posuneme hranici toho, co ještě považujeme za člověka samotného. A když se jednou ohlédneme, možná zjistíme, že sci-fi nepřišlo ve chvíli, kdy jsme si implantovali první kovovou ruku.
Přišlo mnohem tišeji. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že lidské tělo nemusíme pouze opravovat. Můžeme ho začít rozšiřovat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Cell – Near-infrared spatiotemporal color vision in humans enabled by upconversion contact lenses [2], University College London – Robotic ‘Third Thumb’ use can alter brain representation of the hand [3], Science Robotics – Robotic hand augmentation drives changes in neural body representation, DOI 10.1126/scirobotics.abd7935 [4], Nature Communications – Wearable technologies for assisted mobility in the real world [5], Gravity Industries – Jet Suit [6], UChicago Medicine – Brain-computer link lets paralyzed patients convert thoughts into actions [7], UChicago Medicine – Researchers help paralyzed man regain sense of touch through a robotic arm [8]. img ai generated
