Jenže právě když se ji člověk pokusí popsat, začne se celá záhada rozpadat. Neexistuje jeden Bunyip. Pod stejným jménem se postupně smísily různé tradice australských First Nations, příběhy evropských kolonistů, pozorování neznámých zvířat, paleontologické nálezy i čistá novinová senzacechtivost.
To, co dnes známe jako australské vodní monstrum, může být ve skutečnosti několika velmi odlišnými příběhy navrstvenými přes sebe. A právě tím je Bunyip mnohem zajímavější než obyčejný kryptid.
Bunyip nezačal jako australská verze lochnesské příšery
Moderní obrázky Bunyipa často ukazují velké chlupaté zvíře vynořující se z bažiny. Člověka automaticky napadne Nessie, Bigfoot nebo yetti: záhadný druh, který se někde skrývá a na jehož tělo stále čekáme.
Jenže převést původní australské tradice rovnou do kryptozoologie znamená udělat přesně chybu, kterou podle odborníků začali dělat už evropští kolonisté.
Austrálie nebyla kulturně jednotným prostorem s jediným příběhem o jediném vodním netvorovi. First Nations tvoří mnoho národů s vlastními jazyky, tradicemi, krajinou a systémy předávání znalostí. Příběhy bytostí spojených s vodními místy proto neměly všude stejný význam ani podobu.
Samotné anglické slovo bunyip bylo převzato z jednoho z jazyků jihovýchodní Austrálie; jazykové zdroje jeho bezprostřední původ spojují zejména s Wathawurrung/Wathaurong nebo příbuznými viktoriánskými jazyky. Teprve kolonizační prostředí z něj postupně vytvořilo zastřešující název pro mnohem širší škálu vodních bytostí.
Výzkumník Mo A. Quirk popisuje tento proces jako transformaci bytosti z původních domorodých kosmologií do podoby západního „kryptida“ – tedy údajného neznámého zvířete, jehož existenci bychom měli být schopni zoologicky potvrdit nebo vyvrátit.
To je zásadní rozdíl. Pro člověka hledajícího kryptida zní otázka: Jaké zvíře Bunyip skutečně byl? V původním kulturním kontextu ale tato otázka vůbec nemusí být tou správnou.
U vody mohl být Bunyip také varováním
Jedním z dobře zdokumentovaných příkladů je tradice Ngarrindjeri v oblasti dolního toku Murray a okolních jezer v Jižní Austrálii. Zde existuje bytost známá jako Mulyawonk, spojovaná s vodou, nebezpečnými místy a konkrétní krajinou.
Výzkum Philipa Weinsteina a Marka Koolmatrieho, který vznikl ve spolupráci s Ngarrindjeri, ukazuje, že tyto tradice nejsou jednoduše fosilizovanou pohádkou z dávné minulosti. Mulyawonk zůstává součástí živého vztahu ke Country a jeho význam se v čase proměňoval spolu s krajinou, společností i kolonizací.
Vodní bytost mohla současně nést praktické poučení. Nebezpečná hluboká voda opravdu dokáže zabít dítě. Některá místa jsou spojena s proudy, propady, prudkými změnami hladiny nebo jinými riziky, která nejsou na první pohled vidět. Příběh o bytosti, která si vezme člověka přicházejícího příliš blízko, tak může fungovat jako mimořádně účinný způsob předávání znalosti.
To ovšem neznamená, že můžeme všechny podobné příběhy redukovat na vymyšlené strašidlo určené k bezpečnosti dětí. First Nations storytelling může současně nést informace o místě, právu, předcích, zdrojích, duchovním světě i správném chování. Oddělit jednu „praktickou funkci“ od ostatních může být samo o sobě produktem západního způsobu uvažování. Australian Museum upozorňuje, že příběhy tradičně předávají současně kulturní, duchovní i praktické znalosti. Pak přišli Evropané a začali hledat zvíře.
Kolonisté chtěli zjistit, co přesně v té vodě plave
Devatenácté století bylo pro australskou zoologii téměř nekonečnou sérií překvapení. Evropští přírodovědci se setkávali s ptakopyskem, klokany, vačnatci a dalšími tvory, kteří se evropské zkušenosti vzpírali natolik, že některé první exempláře vyvolávaly podezření z podvodu.
Představa, že hluboko ve vnitrozemí ještě žije velké neznámé zvíře, proto nebyla automaticky absurdní. A právě v tomto prostředí začaly zprávy o Bunyipovi fungovat úplně jinak. Místo duchovní či kulturní bytosti se z něj stal zoologický problém. Pokud domorodí lidé mluví o tvorovi ve vodě, usuzovali někteří kolonisté, pak jej lze najít, zastřelit, změřit, pojmenovat a vystavit v muzeu.
V roce 1846 byla poblíž řeky Murrumbidgee nalezena podivná lebka. Zpráva se rychle rozšířila a následujícího roku byla údajná „lebka Bunyipa“ dokonce vystavena v Australian Museum v Sydney. Senzace však nevydržela.
Anatomové dospěli k tomu, že nejde o lebku neznámého vodního netvora, nýbrž o deformovanou lebku velmi mladého kopytníka – pravděpodobně hříběte nebo podobného zvířete. Přesto krátká epizoda stačila k rozpoutání zájmu veřejnosti a následovala další hlášení o tajemných zvucích a tmavých objektech v řekách. Byl to téměř učebnicový efekt očekávání. Jakmile lidé věděli, že Bunyip „existuje“, začali ho vidět.
Někdy stačila velká želva
Dobová historie zachycuje až komické situace. Po zprávách o údajné lebce začali obyvatelé kolem Murrumbidgee mnohem častěji hlásit tajemné zvuky z lagun nebo černé předměty na hladině. Jeden z objektů považovaných za část Bunyipovy hlavy se nakonec ukázal být velkou odpočívající želvou. Je to důležitý detail, protože Bunyip neměl stabilní anatomii.
Popisy evropských svědků sahaly od zvířete připomínajícího tuleně nebo chlupatého psa přes tvora s dlouhým labutím krkem až po několikametrovou příšeru s koňskou hlavou.
Pokud deset svědků popíše zvíře deseti téměř neslučitelnými způsoby, jsou dvě možnosti. Buď máme před sebou mimořádně variabilního tvora. Nebo se jedním jménem označuje více různých věcí. Druhá možnost začíná dávat stále větší smysl.
Jeden Bunyip mohl být jednoduše tuleň
Jedno z nejstřízlivějších vysvětlení některých koloniálních pozorování navrhovalo skutečné zvíře, které by člověk v australském vnitrozemí příliš nečekal.
Tulení.
Historické záznamy ukazují, že tuleni dokázali pronikat proti proudu australských řek hluboko do vnitrozemí. Člověk, který tuleně nikdy neviděl, mohl z vody zahlédnout kulatou tmavou hlavu, vousy, lesklou srst a pohyb naprosto odlišný od známých suchozemských zvířat.
K tomu přidejme zvuk - velcí tuleni dokážou vydávat hluboké a velmi výrazné hlasové projevy. Pokud se takové zvíře objeví po setmění v řece stovky kilometrů od prostředí, kde by ho člověk očekával, není těžké pochopit, proč vznikne příběh o monstru.
Tato hypotéza ovšem může vysvětlovat pouze část pozdějších pozorování. Nemůže jednoduše vysvětlit původ a význam všech starších First Nations tradic. Právě směšování těchto dvou otázek je jedním z problémů starších pokusů „vyřešit Bunyipa“. A máme nádherný příklad toho, jak podobný proces fungoval ještě ve 20. století.
V roce 1941 Austrálie znovu propadla Bunyipovi
Po silných deštích v roce 1941 se kolem Dynevor Lakes nedaleko Thargomindahu v Queenslandu začaly objevovat zprávy o záhadném zvířeti. Poštovní inspektor J. G. Utz popsal černou hlavu vystupující přibližně 30 až 45 centimetrů nad vodní hladinu. Sám měl za to, že by mohlo jít o tuleně.
Další vysvětlení byla podstatně kreativnější. V novinách se diskutovalo o wombatovi, obřím ptakopyskovi, vodním ptákovi, plovoucím dingovi, želvě, utopeném kusu dobytka nebo plovoucím kusu dřeva.
A pak přišel kandidát, který si zaslouží vlastní čestnou zmínku: divoké prase, které si vytvořilo obojživelný způsob života. Plánovala se dokonce výprava za Bunyipem. Místní úředník ji však musel odložit kvůli volbám a údajně poznamenal, že Bunyipy lze hledat kdykoli, kdežto volby jsou jen jednou za tři roky.
Příběh se dostal natolik daleko, že dvěma místním obyvatelům byla svěřena role ochránců fauny v oblasti, aby případný tajemný tvor neskončil zastřelený některým ze zvědavců. Pak zprávy postupně ustaly. Bunyip se opět rozpustil ve vodě.
A co když byl mnohem starší než všechny tyto příběhy?
Nejfascinovanější hypotéza spojuje část bunyipovské tradice s australskou megafaunou. Austrálie kdysi hostila tvory, vedle nichž dnešní klokani působí téměř nenápadně. Žili zde obří klokani, obrovští varani, mohutní nelétaví ptáci a také Diprotodon, největší známý vačnatec.
Připomínal gigantického příbuzného wombata a mohl vážit několik tun. A to nejdůležitější: první lidé v Austrálii se s některými z těchto tvorů časově překrývali.
Už v 19. století proto vznikla hypotéza, že příběhy o Bunyipovi mohou obsahovat kulturní vzpomínku na vyhynulou megafaunu. Později se objevila znovu v paleontologických i folkloristických diskusích.
Myšlenka je svůdná. Představme si ústní tradici předávanou stovky generací. Původní reálné zvíře dávno zmizí, ale jeho obraz se postupně spojí s krajinou, duchovním významem a novými zkušenostmi. O desítky tisíc let později zůstane příběh, jehož biologický začátek už nikdo nepozná.
Takové případy kulturní paměti dlouhodobých environmentálních událostí skutečně známe. U Bunyipa ale chybí řetězec důkazů, který by nám dovoloval říct: tato konkrétní tradice vznikla z pozorování Diprotodona. Je to hypotéza, nikoli odhalené řešení.
Fosilie přesto mohly monstrum živit
Existuje ještě střízlivější varianta. Lidé nemuseli živého Diprotodona vůbec potkat, aby jeho pozůstatky ovlivnily příběhy pozdějších generací. Australská půda vydávala obrovské fosilní kosti dlouho před vznikem moderní paleontologie. Když byly ve Wellington Caves ve 30. letech 19. století nalezeny obří kosti, ukázalo se později, že patří právě vyhynulým velkým vačnatcům.
Evropští kolonisté podobné nálezy téměř okamžitě začali spojovat s Bunyipem. To ale opět vypovídá především o koloniální představivosti. Obří kost + místní příběh o neznámé bytosti = velmi lákavé monstrum.
Moderní výzkum proto varuje před příliš snadnou představou, že jsme našli paleontologický klíč ke všem původním příběhům. Bunyip mohl vstřebávat fosilie stejně snadno jako tuleně, černé siluety v řece a špatně identifikované želvy.
Možná je chyba hledat jedno zvíře
Kryptozoologie obvykle hledá odpověď ve tvaru: Bunyip = X. Tuleň. Diprotodon. Obří ptakopysk. Neznámý vačnatec. Jenže současný folkloristický výzkum nabízí mnohem zajímavější možnost. Bunyip není neúspěšně identifikované jedno zvíře. Je to monstrum, které se samo vyvíjelo.
Weinstein a Koolmatrie používají dokonce analogii s evoluční radiací. Z původních vodních tradic se pod vlivem kolonizace oddělilo několik různých podob: živé First Nations tradice, evropský kryptid hledaný přírodovědci a později kulturní symbol, který se objevuje v dětských knihách, turistice nebo ochraně přírody. Nezměnilo se tedy pouze to, jak Bunyip vypadal. Změnilo se to, co Bunyip vůbec byl.
Evropané možná monstrum neobjevili. Možná ho vytvořili podruhé
To neznamená, že si kolonisté celý příběh vymysleli. Setkali se s existujícími tradicemi a převzali jejich části. Jen je začali překládat vlastním jazykem. Duchovní bytost se stala neznámým druhem. Příběh spojený s konkrétním místem se stal zprávou o pozorování. Fosilie se změnila v zoologický důkaz.
A když někdo zahlédl tmavou hlavu ve vodě, nebyla to už pouze neidentifikovaná hlava. Byl to Bunyip.
Tak vznikla smyčka, která mohla sama sebe posilovat. Čím více se o monstru psalo, tím více lidí vědělo, co mají hledat. Čím více ho hledali, tím více nejasných pozorování se dalo pod jeho jméno zařadit.
Není náhodou, že po senzaci kolem údajné lebky v roce 1847 následovala vlna hlášení. Bunyip byl najednou všude.
A přesto ho není úplně fér prohlásit za neexistujícího
Z čistě zoologického hlediska nemáme přesvědčivý důkaz, že australské řeky ukrývají velkého neznámého chlupatého vodního predátora. Žádné tělo. Žádnou konzistentní anatomii. Žádnou populaci. Žádný důvěryhodný biologický materiál, který by vyžadoval nový velký druh.
Jenže věta „Bunyip neexistuje“ je současně problematičtější, než se zdá. Pro kryptozoologa může znamenat, že neexistuje neznámý savec. Pro některé First Nations tradice ale Bunyip či příbuzná vodní bytost není hypotézou zoologa, která čeká na potvrzení DNA. Je součástí kulturního a duchovního vztahu ke krajině.
Moderní antropologie proto nemůže jednoduše vzít západní kategorii „reálné zvíře versus vymyšlená pohádka“ a předpokládat, že tím celý problém vyřešila. Bunyip může být současně kulturně skutečný, historicky proměnlivý a zoologicky nedoložený. Tyto věty si nemusí odporovat.
Největší záhada tedy možná neleží pod hladinou
Můžeme si představovat tuleně plujícího stovky kilometrů proti proudu. Můžeme přemýšlet o obřím Diprotodonovi, kterého možná kdysi zahlédli dávní obyvatelé kontinentu. Můžeme vidět noc, černou vodu a hlavu neznámého zvířete, která se na několik sekund objeví mezi rákosím.
Každá z těchto věcí mohla některému Bunyipovi něco propůjčit. Ale pravděpodobně žádná z nich nevysvětluje všechno. Právě proto přežil.
Kdyby existoval jeden přesný popis, jedno místo a jedna série pozorování, stačil by dobrý zoologický průzkum. Jenže Bunyip se během více než dvou století evropských záznamů neustále mění.
Má mnoho hlav, mnoho těl a především mnoho významů. Možná tedy nejde o monstrum, které se nám už dvě stě let úspěšně schovává v australských bažinách.
Možná sledujeme mnohem podivnější tvor: příběh, který dokáže spolknout skutečná zvířata, fosilie, strach, kolonizaci i celou krajinu – a pokaždé se z vody vynořit v trochu jiné podobě.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Folklore – From Banib to Bunyip: Tracking Bricolage and Knowledge Systems in Colonized Aboriginal Spirituality [2], Folklore – Monster Radiation in Changing Times and Environments: A Case Study of the Australian Bunyip [3], State Library of Queensland – The Thargomindah Bunyip (1941) [4], State Library of Queensland – Aboriginal words in English [5], Australian Museum – Indigenous Australians: Australia’s First Peoples exhibition [6], National Library of Australia – Bunyips, archived online exhibition collection [7]
