V zimě může přistání probíhat v naprosté tmě polární noci, pod ranvejí leží permafrost a za letištním plotem začíná svět, ve kterém není setkání s ledním medvědem absurdní představou.
V roce 2006 musely úřady dospělého samce vážícího odhadem 350 až 400 kilogramů vyhnat od konce letištní dráhy výstražnými náložemi. O čtrnáct let později skončil jiný medvěd po tragickém útoku v nedalekém kempu až na letištním parkovišti.
Lední medvědi samozřejmě nejsou doslovnými zaměstnanci letiště a piloti před každým přistáním nečekají, až někdo odežene šelmu z dráhy. Právě možnost jejich výskytu ale dokonale vystihuje prostředí, ve kterém Svalbard Airport funguje. Jde o nejsevernější letiště světa s pravidelnými komerčními linkami a technickou infrastrukturu postavenou v místě, kde se běžná pravidla letectví střetávají s pravidly vysoké Arktidy.
Nejdřív se létalo jen tehdy, když země dostatečně zmrzla
Dnešní letiště působí navzdory své poloze poměrně civilizovaně. Má asfaltovou ranvej dlouhou 2477 metrů a širokou 45 metrů, terminál, navigační zařízení a pravidelné spojení s norskou pevninou. Jeho předchůdce však fungoval podle mnohem podivnějšího jízdního řádu: rozhodovala o něm samotná půda.
Od roku 1959 do roku 1974 se používala ranvej v Adventdalenu známá jako Tundrabanen nebo Braathenssletta. Nebyla celoročním letištěm v dnešním smyslu. Letadla ji mohla využívat především od pozdního podzimu do jara, dokud byl podklad dostatečně promrzlý, aby unesl jejich hmotnost. Jakmile přišlo teplejší období a zem začala povolovat, jedna z nejdůležitějších dopravních cest na Svalbard jednoduše přestala fungovat.
Historie leteckého spojení byla od počátku improvizací. V únoru 1959 bylo nutné evakuovat vážně nemocného obyvatele Longyearbyenu a místní připravili v Adventdalenu plochu pro přistání letadla. Později se objevily omezené zimní lety a v roce 1965 proběhlo první noční přistání. Ranvej tehdy neměla moderní světelný systém, takže k jejímu označení posloužily petrolejové lampy a světla automobilů postavených podél dráhy.
V místě, kde dnes přistávají proudová dopravní letadla, tak před několika desítkami let nebyl největší technologickou otázkou výkon motoru. Bylo jí, zda je zem dostatečně zmrzlá a zda lze ranvej ve tmě vůbec najít.
Nové letiště změnilo celý Svalbard
Stavba dnešního letiště na Hotellnesetu začala v roce 1973. První letadlo na nové dráze přistálo v září 1974 a 2. září 1975 bylo letiště oficiálně otevřeno králem Olafem V.
Nebylo to jen otevření dopravní stavby. Longyearbyen se do té doby řídil arktickými ročními obdobími způsobem, který je dnes těžké představit. Lodě představovaly hlavní spojení s pevninou a omezené zimní lety tento problém řešily pouze částečně. Po odjezdu posledních lodí mohl být Svalbard po dlouhé měsíce fakticky izolován. Celoroční letiště tuto izolaci rozbilo.
Začaly pravidelně přicházet čerstvé potraviny, pošta, návštěvy i noví obyvatelé. Cesta mezi Svalbardem a pevninským Norskem přestala být expedicí závislou na roční době. Longyearbyen se postupně měnil z hornického sídla, v němž dominovali pracovníci dolů, v mnohem běžnější město s rodinami, vědci, studenty, úřady a později také turistickým průmyslem. Historici dnes letiště považují za jeden z klíčových prvků této společenské proměny.
Avinor při padesátém výročí letiště v roce 2025 připomněl ještě praktičtější rozměr. V Longyearbyenu dnes žijí zhruba dva a půl tisíce lidí a bez letiště by jejich spojení s pevninou znamenalo přibližně dvoudenní cestu lodí. Pro zdravotní péči, zásobování, záchranné operace, výzkum i samotné udržení trvalého osídlení je pravidelné letecké spojení zásadní.
Polární noc nevypíná letiště
Zeměpisná šířka zde přidává další zvláštnost, kterou většina světových letišť nikdy řešit nemusí.
V Longyearbyenu trvá skutečná polární noc přibližně od 11. listopadu do 30. ledna. Slunce se týdny nedostane nad horizont a v nejtemnější části období nepřichází ani klasické denní světlo. Přesto letiště nezavírá dveře a nečeká na únor.
To je právě rozdíl oproti improvizované Tundrabanen. Moderní letiště má světelné přibližovací systémy a přístrojové navigační vybavení, takže pravidelný provoz není závislý na tom, zda pilot uvidí ranvej ve slunečním světle. Současná dokumentace Avinoru uvádí mimo jiné přibližovací světla a instrumentální navádění pro dráhu 09/27.
Tma však není jediným problémem. Vítr, sníh, led a teploty pohybující se kolem bodu mrazu mohou během krátké doby změnit podmínky na povrchu ranveje. A právě oteplující se Arktida přidává paradox: provozně nemusí být nejhorší stabilní silný mráz, ale stále častější střídání mrazu a tání.
Led, který jednou vznikne a zůstane zmrzlý, je totiž alespoň předvídatelný. Povrch, který opakovaně zamrzá, taje, pokrývá se vodou a znovu mrzne, je podstatně komplikovanější protivník.
A pak jsou tu lední medvědi
Svalbard je jedním z mála míst, kde může fráze „divoká zvěř v okolí letiště“ znamenat něco podstatně většího než hejno racků.
Úřad guvernéra Svalbardu považuje riziko setkání s ledním medvědem za natolik reálné, že při pohybu mimo osídlené oblasti vyžaduje vhodné prostředky k jeho odehnání a doporučuje také střelnou zbraň. Samotné letiště patří do vymezené obydlené oblasti Longyearbyenu, takže turista vystupující z terminálu samozřejmě nemusí okamžitě nabíjet pušku. Hranice mezi městem a arktickou divočinou je zde ale mimořádně tenká.
Dokumentovaný případ z července 2006 je téměř dokonalou ilustrací. Velký samec ledního medvěda si lehl těsně za plotem poblíž konce letištní dráhy. Nebyl agresivní, ale úřady nechtěly, aby si zvykl na přítomnost lidí, a proto ho pomocí výstražných náloží odehnaly směrem od Longyearbyenu.
Jiná událost z roku 2020 ukázala, že nejde jen o roztomilou arktickou historku. Lední medvěd tehdy v noci napadl muže v kempu ležícím nedaleko letiště. Muž zemřel a postřelený medvěd se následně přesunul směrem k letišti, kde byl nalezen mrtvý na parkovišti.
Lední medvěd na ranveji tedy není každodenní letištní rutina. Je to však typ události, s nímž se na tomto místě skutečně musí počítat. Na většině letišť končí oplocený areál před městem, silnicí nebo průmyslovou zónou. Tady za ním začíná Arktida.
Největší problém letiště ale leží pod asfaltem
Když byla současná ranvej v 70. letech projektována, jedna věc působila téměř jistě: permafrost pod ní zůstane zmrzlý. Na této jistotě byla její konstrukce založena.
Jenže Svalbard patří k oblastem planety, které se oteplují mimořádně rychle, a předpoklad stabilního permafrostu přestal platit. Avinor dnes ve své klimatické analýze přímo konstatuje, že ranvej byla vybudována s předpokladem, že permafrost zůstane stabilní, ale vývoj se pro dráhu ubírá nepříznivým směrem.
Když permafrost taje, není problémem pouze to, že je zem o něco měkčí. Led obsažený v půdě tvoří část její struktury. Pokud roztaje, může se měnit objem a únosnost podloží a jednotlivé části povrchu mohou klesat nebo se deformovat různým tempem.
Na domě vzniknou praskliny. Na ranveji, po které se pohybuje několikatunové letadlo vysokou rychlostí, představují i malé nepravidelnosti podstatně vážnější problém.
Avinor proto průběžně obnovuje části letištních pohybových ploch, provádí geotechnická měření a od roku 2025 sleduje pohyb ranveje pomocí soustavy 54 měřicích bodů s milimetrovou přesností. Klimatická zpráva upozorňuje, že tání permafrostu může ovlivnit nejen ranvej, ale také pojezdové plochy, budovy a podzemní infrastrukturu.
Letiště postavené na věčné půdě teď potřebuje nový plán
V březnu 2026 norské ministerstvo dopravy zadalo Avinoru rozsáhlé posouzení budoucnosti Svalbard Airport. Důvodem jsou současně klimatické změny, stárnutí infrastruktury a nové požadavky na její provoz. Stát tak začíná řešit, zda bude stačit postupná rekonstrukce, nebo bude nutné letiště v příštích desetiletích měnit mnohem zásadněji.
Ironie je téměř dokonalá. První letištní dráha u Longyearbyenu byla použitelná jen díky tomu, že zmrzlá zem unesla letadlo. Když přišlo jaro a půda rozmrzla, létání skončilo. Proto vzniklo moderní celoroční letiště postavené na permafrostu, který měl poskytovat stabilní základ bez ohledu na roční období.
O půl století později se stejná otázka vrací. Bude zem pod letadly dostatečně stabilní? Tentokrát však nejde o několik měsíců před příchodem jara. Jde o dlouhodobou proměnu celé Arktidy.
Tady letiště není jen místo, odkud se létá
Svalbard Airport může na mapě vypadat jako jeden malý dopravní bod na obrovském souostroví. Ve skutečnosti na něm závisí způsob, jakým lze moderní společnost tak daleko na severu vůbec provozovat.
Přiváží lidi, jídlo a vybavení. Umožňuje zdravotnické transporty a záchranné operace. Vozí vědce do jedné z nejvýznamnějších arktických laboratoří světa a turisty do krajiny, kterou ještě před několika generacemi navštěvovaly především expedice, lovci a horníci. Současně ale nikdy úplně nepřestalo být stavbou uprostřed divočiny.
V zimě nad ním týdny nevyjde slunce. Lední medvěd se může objevit několik metrů od letištního plotu. Ranvej leží na půdě, která byla při její výstavbě považována za trvale zmrzlou a dnes je sledována na milimetry, protože se začíná měnit.
Na většině letišť se příroda drží za plotem.
Na Svalbardu je spíš dalším členem letištního personálu – jen se nedá zařadit do směnného kalendáře.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Avinor – Flyplassen som endret alt: Svalbard lufthavn markerer 50 år [2], Avinor – AIP Norway: Svalbard/Longyear [3], Avinor – Climate Risk Report 2025 [4], Norwegian Ministry of Transport – Regjeringen starter arbeidet med å vurdere behov og alternativer for fremtidig utvikling av Svalbard lufthavn [5], Polar Geography – Hyperconnected remoteness: the Svalbard airport and community transitions in Longyearbyen [6], Governor of Svalbard – Firearms and polar bear protection [7], Aftenposten – Jaget vekk isbjørn fra flyplass [8], Visit Norway – Svalbard during the polar night [9]
