Pak se podle jejich vyprávění otevřel.
Ven měla vystoupit asi metr vysoká bytost s dlouhými pažemi, tmavou vrásčitou hlavou a třemi nápadnými zuby. Jeden z chlapců později tvrdil, že k němu tvor přišel tak blízko, až mu položil ruku na rameno.
Příběh Masata Kawana a Katsuhiro Yamahaty má všechny ingredience klasické ufologické legendy. Jenže je tu detail, který ho od mnoha podobných historek odlišuje. Nevznikl dvacet nebo třicet let po události. Místní noviny o něm psaly už 25. února 1975, pouhé dva dny po údajném setkání. Základní podoba příběhu – dva školáci, podivný objekt, malá postava a dotyk na rameno – tedy existovala téměř okamžitě.
Nejdřív viděli dvě oranžová světla
Kōfu je hlavním městem prefektury Jamanaši, ležící v kotlině sevřené horami západně od Tokia. V sedmdesátých letech se v jeho okrajových čtvrtích stále rozkládaly rozsáhlé vinice. Právě poblíž jedné z nich si měli 23. února 1975 hrát Kawano a Yamahata, oba žáci druhé třídy základní školy.
Jejich výpověď začínala poměrně obyčejným pozorováním světel na obloze. Chlapci popsali dva oranžové zářící objekty. Jeden se měl vzdálit směrem k hoře Atago, druhý sestoupil níže a nakonec zmizel v prostoru vinic.
Mohli utéct domů. Místo toho se za světlem vydali.
Když přišli blíž, oranžová záře se podle nich proměnila ve stříbřitý kovový objekt. Dětské kresby pořízené krátce po události ukazují široké těleso s kupolí nahoře a několika výstupky nebo podpěrami pod ním. Na jeho boku si chlapci vybavovali také neznámé znaky. Rozměry udávané v pozdějších pramenech se mírně liší, ale obecně šlo podle jejich odhadu o objekt několik metrů široký a přibližně lidské výšky.
Právě tady je dobré být opatrný. Neexistuje fotografie objektu. Neexistuje jeho fragment ani měření, které by potvrdilo jeho rozměry. Máme dětskou výpověď a kresby.
A pak přichází část, která z obyčejného pozorování UFO udělala jeden z nejslavnějších japonských případů údajného setkání třetího druhu.
DALŠÍ NEVYSVĚTLENÉ ZÁHADY
Z objektu měla vystoupit malá vrásčitá postava
Chlapci popsali bytost vysokou přibližně 1,2 až 1,3 metru. Měla mít neobvykle dlouhé paže, tmavě hnědou pokožku nebo hlavu pokrytou silnými vráskami a výrazné výčnělky po stranách. Z úst měly vyčnívat tři nápadné zuby či tesáky. Tělo zakrýval stříbřitý nebo lesklý oděv.
Kresby vytvořené v době, kdy byl případ ještě čerstvý, skutečně zachycují postavu s velkou vrásčitou hlavou a výraznými zuby. Nejde tedy o detail, který by se do příběhu přidal až pozdějšími televizními dokumenty.
Ještě podivnější je další část výpovědi.
Yamahata tvrdil, že se bytost přiblížila zezadu a dvakrát jej poklepala na pravé rameno. Současně měla vydávat podivné zvuky, které děti později přirovnávaly k nesrozumitelnému nebo obráceně přehrávanému hlasu. Chlapec údajně ztuhl strachem a sesunul se k zemi. Jeho kamarád jej odvedl pryč.
Uvnitř objektu měli navíc zahlédnout ještě druhou, menší postavu.
Z pohledu dokazování je právě tento okamžik zároveň nejsilnější i nejslabší částí celého případu. Pokud děti mluvily pravdu, šlo o mimořádně blízké setkání. Jenže jedinými svědky bytostí i samotného objektu z několika metrů byli právě oni dva.
Rodiny dorazily až později
Chlapci běželi domů a přivedli dospělé. Pozdější převyprávění někdy vytvářejí dojem, že rodiče UFO spatřili přímo na zemi a tím dětskou výpověď potvrdili. Doložené výpovědi jsou skromnější.
Rodinní příslušníci měli v oblasti vinice pozorovat výraznou oranžovou nebo pulzující záři. Samotnou malou bytost ani stříbrný objekt zblízka ale neviděli.
Současná Yamahatova vzpomínka popisuje, že jeho matka se chtěla k světlu přiblížit a on ji ze strachu zadržoval. Krátce před příchodem dalších dospělých měla záře zmizet ve velmi jasném bílém světle. Yamahata dnes tvrdí, že v té chvíli ještě zahlédl postavy vracející se dovnitř objektu. To už je ale jeho pozdější vzpomínka, nikoli nezávisle potvrzené pozorování.
Ve stejné oblasti měl v podvečer spatřit podivné světlo také další školák cestující autem se svými rodiči. Ani on však neviděl přistání ani tvora.
Je proto zavádějící říkat, že případ měl řadu nezávislých svědků mimozemšťanů. Nezávislá svědectví se týkají především světel na obloze. Jádro příběhu stojí na dvou dětech.
O dva dny později už o případu četlo celé město
Právě rychlost, s jakou se příběh dostal do médií, patří k nejzajímavějším vlastnostem Kōfu.
Yamanashi Nichinichi Shimbun informoval o údajném setkání už 25. února. Dobový článek zachycoval řadu detailů, které se opakují dodnes. To významně omezuje jednu skeptickou možnost: nelze jednoduše říct, že si oba muži během desítek let postupně vytvořili komplikovanou falešnou vzpomínku a původní příběh byl mnohem obyčejnější.
V základní podobě byl bizarní už v roce 1975.
Děti také kreslily objekt i postavu a případ začali zkoumat učitelé, novináři a později ufologové. Díky tomu máme poměrně bohatou dokumentaci toho, co chlapci tvrdili, což ale stále není totéž jako dokumentace toho, co se skutečně odehrálo.
Konzistence výpovědi může zvýšit její zajímavost. Sama o sobě ji ale nemění v důkaz.
DALŠÍ NEVYSVĚTLENÉ ZÁHADY
Ve vinici skutečně něco našli. Otázkou je, co to dokazuje
Případ dostal další vrstvu ve chvíli, kdy se lidé vydali na údajné místo přistání.
Byly tam zaznamenány stopy a prohlubně v půdě a také poškozené či vychýlené betonové sloupky používané ve vinici. Pozdější ufologické texty je začaly označovat jako „stopy po přistání“.
Jenže přesnější formulace zní: na místě existovaly fyzické stopy, o jejichž původu nic jistého nevíme.
Chybí spolehlivý záznam stavu místa před incidentem. Nevíme tedy, zda byly sloupky poškozené už dříve, zda mohly být posunuty zemědělskou technikou nebo jiným běžným způsobem a kdy přesně vznikly otisky v půdě. Současný UFO Japan Archive právě interpretaci těchto fyzických stop označuje za jeden z hlavních nevyřešených problémů případu.
Ještě komplikovanější je údajná radioaktivita.
V pozdější ufologické literatuře se objevuje tvrzení, že půda z místa přistání vykazovala zvýšenou úroveň radiace, která následně klesala. Podrobnosti měření, kontrolní vzorky, způsob odběru a laboratorní dokumentace ale nejsou dostatečně kvalitní, aby bylo možné mluvit o potvrzeném radioaktivním důkazu neznámého objektu.
Je to zajímavá součást historie případu. Nikoli kus mimozemské forenzní laboratoře.
Úřady nabídly mnohem obyčejnější vysvětlení: letadlo
Japonské úřady upozorňovaly na provoz turbovrtulových letadel NAMC YS-11, která mohla oblastí procházet relativně nízko. Jejich navigační a přistávací světla mohla za určitých podmínek vytvořit jasný oranžový či blikající objekt na obloze.
Takové vysvětlení dává smysl pro první část pozorování a možná také pro některá další hlášení z okolí.
Nevysvětluje ale stříbrný objekt stojící ve vinici a vrásčitou bytost, kterou měl jeden z chlapců cítit na vlastním rameni.
To ovšem automaticky neznamená, že šlo o mimozemšťany. Znamená to pouze, že pokud přijmeme celou dětskou výpověď doslova, vysvětlení letadlem nestačí. A právě tady se často dopouštíme logické chyby: nevysvětlené není totéž co mimozemské.
Mohly dvě děti vytvořit stejný příběh?
Dva svědci působí na první pohled výrazně přesvědčivěji než jeden. Psychologie paměti ale ukazuje, že dva lidé zažívající stejnou událost nejsou dvě nezávislé videokamery.
Děti mohou během společného zážitku přebírat interpretace jedna od druhé. Po události spolu mluví, reagují na otázky rodičů, učitelů a novinářů, sledují reakce okolí a postupně opakují stále stabilnější verzi příběhu. Vzpomínka přitom není neměnný záznam. Při každém vybavení se znovu rekonstruuje.
To neznamená, že Kawano a Yamahata lhali.
Mohli skutečně spatřit něco neobvyklého, vyděsit se a společně si nejasný podnět interpretovat způsobem, který jim v dané chvíli dával smysl. Mohli vidět člověka v neobvyklém oblečení, stroj, zemědělské zařízení nebo několik různých věcí, které se později spojily do jednoho souvislého příběhu.
Mohli si také celý incident vymyslet.
Jenže právě tady skeptické vysvětlení ztrácí svou elegantní jednoduchost. Pokud šlo o dětský žert, velmi rychle získal množství neobvyklých detailů a oba chlapci jeho základní podobu drželi navzdory opakovanému vyptávání.
Není to nemožné. Jen to není možné prokázat.
DALŠÍ NEVYSVĚTLENÉ ZÁHADY
Hypnóza po letech nic nepotvrdila
V některých převyprávěních se jako argument pro pravdivost případu objevuje také fakt, že oba svědci měli při pozdější televizní rekonstrukci podstoupit hypnózu a znovu popsat stejné události.
Takový postup ale nepředstavuje spolehlivou kontrolu vzpomínky.
Hypnóza nezvyšuje schopnost rozlišovat skutečné vzpomínky od představ, sugescí nebo později doplněných detailů. Člověk navíc může pod hypnózou s velkou jistotou reprodukovat příběh, který už desítky let považuje za vlastní autentickou vzpomínku.
Pokud tedy oba muži znovu popsali totéž, ukazuje to především, že svému příběhu byli stále konzistentní. Neříká to nic jistého o původu toho, co v roce 1975 zažili.
Jeden z chlapců po půl století pořád říká: viděl jsem to
Katsuhiro Yamahata se případu v dospělosti úplně nevyhnul. Naopak se při padesátém výročí v roce 2025 znovu objevil před veřejností a svou dětskou výpověď neodvolal.
Tvrdil, že si stále pamatuje tmavou vrásčitou tvář, stříbřitý objekt i okamžik, kdy se jej bytost dotkla. Některé scény podle něj zůstaly v jeho paměti mimořádně živé i po pěti desetiletích.
To je lidsky působivé. Důkazní hodnotu to má podstatně menší.
Dlouhodobá jistota svědka totiž sama o sobě neříká, zda jeho původní interpretace byla správná. Člověk může po celý život upřímně věřit přesné vzpomínce na něco, co ve skutečnosti interpretoval jinak, než se odehrálo.
Podstatnější je, že Yamahata netvrdí, že si dnes uvědomil, že šlo o dětskou fantazii. Pro něj se to stalo.
Z „mimozemšťana“ se mezitím stala součást Kōfu
Příběh mezitím získal ještě jeden pozoruhodný život, který už nemá nic společného s dokazováním návštěvy mimozemské civilizace.
Organizace UFOKOFU1975 začala událost využívat jako součást místní kultury a turismu. Sama ji popisuje jako romantiku, kulturu a prostředek k oživení regionu, nikoli jako vědecky potvrzenou návštěvu mimozemšťanů. V únoru 2025 se v Kōfu konaly rozsáhlé oslavy padesátého výročí zahrnující výstavy, přednášky, fanouškovskou tvorbu i speciální akce. Vzniklo dokonce místo označované jako „svatyně“ incidentu a 23. únor byl místně propagován jako den Kōfu UFO.
V roce 2026 pokračovaly akce už pod označením „51. rok Kōfu UFO incidentu“ a Yamahata se jich znovu účastnil.
Z údajně děsivého setkání dvou dětí se tak během půl století stal místní folklor.
Možná je to vlastně nejpřirozenější osud nevysvětlené události, která už nemá šanci získat nové rozhodující důkazy.
Nevíme, co viděli. A to je přesnější než říct, že neviděli nic
Případ Kōfu nemá fotografii přistávajícího stroje, biologický vzorek, spolehlivě zdokumentovanou anomálii ani nezávislého dospělého svědka bytosti. Nemáme tedy důvod tvrdit, že v únoru 1975 v japonské vinici přistáli návštěvníci z jiné planety.
Zároveň ale není úplně fér případ smést ze stolu větou, že si „dvě děti něco vymyslely“.
Víme, že příběh existoval prakticky okamžitě. Víme, že děti vytvořily kresby a poskytly konkrétní výpovědi. Víme, že další lidé v oblasti zaznamenali podivná světla, přestože ta mohla mít obyčejné vysvětlení. Víme také, že jeden z hlavních svědků svůj zážitek ani po půl století nepovažuje za fantazii.
A potom zbývá velká prázdná oblast mezi tím, co lze doložit, a tím, co oba chlapci tvrdili, že viděli.
Právě tam Kōfu přežívá.
Ne jako důkaz mimozemského života, ale jako jedna z těch vzácných záhad, u nichž může být nejpoctivější odpověď zároveň nejméně uspokojivá: něco se dvěma sedmiletým dětem 23. února 1975 stalo. Co přesně to bylo, už možná nikdy nezjistíme.
DALŠÍ NEVYSVĚTLENÉ ZÁHADY
Zdroje: Kód Enigma [1], UFO Japan Archive – 甲府事件 / Kofu UFO Incident [2], Livedoor News / President Online – ドラマ「ホットスポット」の元ネタ・甲府事件だけじゃない…昭和50年次々に目撃されたUFOの意外にリアルな正体 [3], UFOKOFU1975 – 甲府UFO事件50周年 [4], UFOKOFU1975 – About / 甲府UFO事件とは [5], UFOKOFU1975 – 51年目の甲府UFO事件 [6], Historic Mysteries – The Terrifying Aliens of Japan’s Kōfu Incident [7], img AI generated
