Upozornění redakce: Články ze série Lidské bestie mohou obsahovat popisy násilí, vražd, mučení, genocidy a pronásledování civilního obyvatelstva. Tyto informace jsou proto nevhodné pro osoby mladší 18 let a pro čtenáře citlivější povahy.
Jeho režim téměř okamžitě začal vytvářet vlastní rasové zákony, věznice a koncentrační tábory. Židy a Romy označil za rasově nežádoucí, proti početné srbské populaci rozpoutal kombinaci vraždění, deportací a nuceného náboženského přizpůsobování.
Pavelić nebyl samostatným hráčem stojícím mimo nacistickou Evropu. Jeho stát existoval díky vítězství mocností Osy a bez německé a italské podpory by pravděpodobně nevznikl. Přesto by bylo stejně zavádějící považovat ustašovské vraždění jen za chorvatskou pobočku Hitlerova genocidního programu.
Ustašovci měli vlastní ideologii, vlastní nepřátele, vlastní bezpečnostní aparát i vlastní tábory. A některé projevy jejich násilí byly natolik extrémní, že si na ně stěžovali dokonce představitelé německé armády, která sama ve stejné válce páchala masové zločiny po celé Evropě.
Ante Pavelić, foto picryl
Než dostal stát, měl teroristickou organizaci
Pavelić nebyl produktem nacistické invaze. Jeho radikalizace začala mnohem dříve v prostředí meziválečné Jugoslávie, státu zmítaného vážnými národnostními a politickými konflikty. Chorvatská nespokojenost se silně centralizovaným systémem měla skutečné příčiny a po atentátu na chorvatské poslance přímo v jugoslávském parlamentu roku 1928 se situace ještě vyhrotila.
Většina chorvatských politiků však nehledala řešení prostřednictvím terorismu. Pavelić ano. Po vyhlášení královské diktatury v lednu 1929 utekl ze země a kolem sebe vytvořil hnutí, které později přijalo název Ustaša. Chorvatská encyklopedie jej charakterizuje jako separatistickou, nacionalistickou a teroristickou organizaci a připomíná, že její program výslovně připouštěl násilí jako prostředek k vytvoření samostatného chorvatského státu.
Pavelić našel mimořádně ochotného spojence v Benito Mussolinim. Fašistická Itálie měla vlastní územní zájmy na Jadranu a rozklad Jugoslávie jí vyhovoval. Ustašovci proto získali zázemí a výcvikové tábory v zahraničí a spolupracovali také s makedonskou revoluční organizací VMRO.
Pavelić a Mussolini v roce 1941 v Římě, foto picryl
Nejznámějším výsledkem této spolupráce byl atentát 9. října 1934 v Marseille. Útočník Vlado Černozemski zastřelil jugoslávského krále Alexandra I.; během události zahynul také francouzský ministr zahraničí Louis Barthou. Pavelić byl ve Francii v nepřítomnosti odsouzen k smrti, Mussolini jej ale nevydal.
V době, kdy Hitler začínal válku o Evropu, tak Pavelić nebyl bezvýznamným právníkem čekajícím na svou politickou šanci. Měl za sebou více než desetiletí radikálního separatismu, teroristickou organizaci a zahraniční patrony ochotné využít jej proti Jugoslávii.
Hitler původně Paveliće ani nechtěl
Německo napadlo Jugoslávii 6. dubna 1941. Stát se zhroutil během několika dní a mocnosti Osy si jeho území začaly dělit.
Zajímavé je, že Pavelić nebyl první německou volbou pro vedení Chorvatska. Berlín se pokoušel získat Vladka Mačeka, vůdce mnohem populárnější Chorvatské rolnické strany. Ten spolupráci odmítl. Teprve poté Němci vsadili na ustašovce.
Pavelić v rozhovoru s Hitlerem a Goeringem v roce 1941 v Bavorsku, foto picryl
Dne 10. dubna 1941 vyhlásil Slavko Kvaternik v Záhřebu jménem Paveliće Nezávislý stát Chorvatsko, známý pod zkratkou NDH. Sám Pavelić byl ještě v Itálii a do země dorazil až následně.
Slovo „nezávislý" je třeba brát s rezervou. Německo a Itálie rozdělily území NDH do svých zájmových oblastí, na jeho území byly jejich jednotky a Pavelić musel Mussolinimu přenechat významnou část dalmatského pobřeží. Nový stát byl závislým spojencem mocností Osy.
Uvnitř svých hranic však získal Pavelić značný prostor k uskutečnění vlastní politiky. A využil ho velmi rychle.
K rasovým zákonům potřebovali ustašovci jen několik týdnů
Už během dubna 1941 začal nový režim vytvářet právní základ represí. Zakázal cyrilici, odstraňoval nežádoucí osoby ze státní správy a 30. dubna přijal předpisy o rasové příslušnosti a „ochraně árijské krve a cti chorvatského národa", které otevřeně vycházely z nacistických rasových zákonů.
Židé přišli o občanská práva, majetek a možnost normálně fungovat ve společnosti. Museli se registrovat a nosit označení. Romové byli rovněž definováni rasově a systematicky pronásledováni. Podle United States Holocaust Memorial Museum ustašovský režim zavraždil prakticky celou romskou populaci NDH – přibližně 25 000 mužů, žen a dětí.
Pavelić při projevu v chorvatském parlamentu v roce 1942, foto picryl
U Srbů byla situace jiná. Šlo přibližně o třetinu obyvatel státu, který si ustašovská ideologie představovala jako chorvatský národní prostor. Režim proto kombinoval několik metod: vyhánění, masové vraždění a nucené přechody od pravoslaví ke katolicismu. V prvních měsících vlády docházelo k masakrům celých srbských vesnic a právě rozsah násilí přispěl k rychlému růstu ozbrojeného odporu.
Když se někdy celý program shrnuje populární formulí, podle níž měla být třetina Srbů zabita, třetina vyhnána a třetina obrácena na katolickou víru, je dobré dodat, že není doložena jako Pavelićův osobní rozkaz. Podobné výroky ale skutečně pronášeli vysocí představitelé ustašovského režimu a jejich politika odpovídala snaze srbskou pravoslavnou populaci jako svébytnou skupinu z nového státu odstranit.
Pavelić přitom nebyl jen symbolickou hlavou systému. Podepisoval klíčovou legislativu a stál v čele autoritářského režimu, jehož bezpečnostní aparát pronásledování organizoval.
Jasenovac nebyl německý tábor
Tahle skutečnost je pro pochopení Pavelićova režimu zásadní. Jasenovac nevytvořily ani neprovozovaly německé SS.
Táborový komplex vznikl od srpna 1941 rozhodnutím úřadů NDH. Spravovala jej chorvatská politická policie a ustašovská milice. Postupně se stal největším koncentračním a vražedným komplexem Pavelićova režimu.
Vězňové trpěli hladem, nemocemi, nucenou prací, mučením a svévolným zabíjením. Ustašovci zde vraždili Srby, Židy, Romy, ale také Chorvaty a muslimy považované za politické odpůrce režimu. Nešlo o průmyslový vyhlazovací systém s plynovými komorami po vzoru Auschwitz-Birkenau. Velká část vražd probíhala střelbou nebo manuálními způsoby, což přispělo k mimořádně brutální pověsti tábora.
O počtech obětí Jasenovace se po desetiletí vedly politicky vyhrocené spory. Socialistická Jugoslávie pracovala s velmi vysokými odhady, zatímco pozdější nacionalističtí revizionisté se je naopak pokoušeli drasticky snižovat. Dnes United States Holocaust Memorial Museum odhaduje počet zavražděných v komplexu na přibližně 77 000 až 99 000 lidí. Památník Jasenovac má ve svém jmenném seznamu přes 83 000 identifikovaných obětí.
Pavelićův teror byl ale mnohem širší než jeden tábor. USHMM odhaduje, že chorvatské úřady za ustašovské vlády zavraždily přibližně 320 000 až 340 000 Srbů na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Více než 30 000 chorvatských Židů zahynulo buď přímo v NDH, nebo po deportaci do Auschwitz-Birkenau.
Za těmito čísly nestojí pouze Jasenovac, ale masakry v terénu, další tábory, deportace a rozsáhlé represivní operace.
Ano, některým nacistům připadala ustašovská brutalita příliš krutá
Tahle věta potřebuje vysvětlení, protože bez něj by snadno vytvořila úplně falešný obraz.
Nacistické Německo nebylo humanitární protiváhou ustašovského režimu. Německé jednotky vraždily na území Jugoslávie civilisty, prováděly odvetné popravy rukojmích, podílely se na Holocaustu a podporovaly Pavelićův stát. Hitlerův režim tedy neměl morální problém s genocidou jako takovou.
Přesto existují velmi dobře doložené případy, kdy němečtí vojenští představitelé reagovali na ustašovské násilí s odporem.
Významnou postavou byl německý generál Edmund Glaise von Horstenau, Hitlerův vojenský zmocněnec v Chorvatsku. Ve svých hlášeních a pamětech popisoval strašlivé podmínky v ustašovských táborech, mrtvé a umírající děti a samotný Jasenovac označoval za nejhorší z těchto míst. Nebyl přitom žádným protinacistickým humanistou zvenčí – sloužil německému režimu a nějakou dobu měl dokonce hodnost SS-Brigadeführer.
Německé vojenské záznamy zachycují opakované stížnosti na ustašovské masakry také z velmi pragmatického důvodu. Vraždění srbských civilistů vhánělo další lidi do povstaleckých řad a komplikovalo německou kontrolu oblasti.
Jeden případ je zvlášť výmluvný. V roce 1942 německá jednotka odzbrojila skupinu ustašovců po masakru civilistů a chtěla jejich činy vyšetřit před vojenským soudem. Z norimberských dokumentů vyplývá, že další postup zastavil Hitler, protože nechtěl oslabovat ustašovské hnutí, o něž se Pavelićův stát opíral.
To vystihuje celou absurditu vztahu lépe než jednoduché tvrzení, že „nacisté byli zděšeni". Někteří skutečně byli. Nacistický režim přesto Paveliće potřeboval.
Ustašovci nebyli „Chorvati" a jejich oběti nebyli pouze Srbové
Při podobném tématu je snadné udělat ještě jednu nebezpečnou historickou zkratku: zaměnit ustašovský režim za chorvatský národ.
To by bylo stejně nesprávné jako zaměnit nacistickou stranu za všechny Němce.
Ustaša byla před válkou relativně malá extremistická organizace. Řada Chorvatů Pavelićův režim odmítala a mnoho jich bojovalo v partyzánském hnutí Josipa Broze Tita proti mocnostem Osy i ustašovcům. Mezi oběťmi Jasenovace byli také Chorvati a bosenskohercegovští muslimové pronásledovaní jako političtí odpůrci.
Stejně tak není možné násilí druhé světové války v Jugoslávii zredukovat na jedinou skupinu pachatelů. Německé okupační jednotky, ustašovci, některé četnické formace a další ozbrojené síly se dopouštěly zločinů na civilním obyvatelstvu v prostředí občanské, etnické a okupační války.
Nic z toho ovšem nerozpouští odpovědnost Pavelićova státu. Ustašovská genocidní politika byla jeho vlastní.
Když se režim zhroutil, Poglavnik zmizel
Na jaře 1945 bylo jasné, že je Pavelićův stát odsouzen k zániku. Německo kapitulovalo a jugoslávští partyzáni postupovali zemí. Pavelić utekl. Jeho cesta po válce je jedním z nejpozoruhodnějších příběhů evropských válečných zločinců.
Přes Rakousko se dostal do Itálie a nakonec unikl do Argentiny, kde tehdy vládl Juan Perón a kde našla útočiště řada evropských fašistů a nacistických zločinců. Pavelić tam žil pod ochranou exilového ustašovského prostředí a dál se pokoušel působit v chorvatské emigrantské politice.
V dubnu 1957 na něj v Buenos Aires někdo několikrát vystřelil. Pavelić atentát přežil, ale byl vážně zraněn. Identita střelce a přesné pozadí útoku jsou dodnes předmětem sporů, a proto je bezpečnější nepřipisovat atentát bez výhrad jedné konkrétní službě nebo organizaci.
Argentina pro něj poté přestala být bezpečná. Přesunul se nakonec do Španělska diktátora Francisca Franca.
Dne 28. prosince 1959 v Madridu zemřel. United States Holocaust Memorial Museum uvádí, že smrt souvisela se zraněními z atentátu o dva roky dříve. Před soudem za vládu nad NDH nikdy nestál.
Pavelićův příběh není o monstru, které se náhle objevilo v roce 1941
To je možná nejdůležitější část jeho životopisu.
Ante Pavelić nebyl člověk, kterého válka zničehonic proměnila v radikála. Když v dubnu 1941 získal státní moc, měl za sebou dlouhé roky politického extremismu, teroristickou organizaci, zahraniční výcvikové tábory a přesvědčení, že násilí je legitimním prostředkem k dosažení etnicky definovaného státu.
Válka mu nedala ideologii. Dala mu úřady, policii, armádu, zákony a věznice. A to vytvořilo rozdíl mezi extremistou schopným organizovat atentát a diktátorem schopným pronásledovat celé skupiny obyvatel.
Právě proto je Pavelićův příběh důležitější než seznam nejhorších zvěrstev Jasenovace. Ukazuje okamžik, kdy ideologie, která mohla léta existovat na okraji společnosti, získala díky kolapsu státu a podpoře mocnějších spojenců možnost stát se zákonem.
Německo a Itálie Pavelićovi otevřely dveře. On už přesně věděl, co chce udělat, až jimi projde.
Věděli jste, že památník Jasenovac postupně sestavil jmennou databázi 83.145 doložených obětí tábora? Nejde jen o anonymní statistiku: databáze obsahuje jména 39.570 mužů, 23.474 žen a také 20.101 dětí mladších čtrnácti let. Seznam přitom památník nepovažuje za definitivně uzavřený a jednotlivé údaje průběžně porovnává s archivními prameny a svědectvími.
Lidské bestie jsou edukativní historickou sérií věnovanou těm, kteří pro vlastní prospěch či uspokojení proměnili moc, vědu, víru nebo ideologii v nástroj utrpení, ponížení a likvidace druhých. Jednotlivé díly nepřipomínají jejich zločiny proto, aby pachatele oslavovaly nebo z lidské krutosti vytvářely podívanou, ale aby ukázaly, jak takové činy vznikaly a proč jim společnost nedokázala zabránit. Věříme, že jen ten, kdo pozná i temné kapitoly historie, má šanci rozpoznat okamžik, kdy se začínají opakovat.
POZNETE PŘÍBĚHY I DALŠÍCH LIDSKÝCH BESTIÍ
Zdroje: Kód Enigma [1], United States Holocaust Memorial Museum – Jasenovac [2], United States Holocaust Memorial Museum – Axis Invasion of Yugoslavia [3], United States Holocaust Memorial Museum – Croatian fascist leader Ante Pavelic [4], Hrvatska enciklopedija – Ustaše [5], Jasenovac Memorial Site – List of individual victims [6], Harvard Law School – Nuremberg Trials Project, Hostage Case, dokumentace vztahu německé armády a ustašovských jednotek [7], Council of Europe – Factsheet on the Roma Genocide in Croatia [8], Cambridge University Press – The Roman Catholic Church and Genocide in Croatia, 1941–1945 [9], Encyclopedia of Modern Europe – Ante Pavelić [10], img ai generated
