Hlas, který patřil i vašemu zaměstnavateli
Tajný hlas vznikl jako ochrana před světem, v němž volební právo ještě neznamenalo svobodnou volbu. Volební právo a svobodné hlasování nejsou totéž. Člověk může mít zákonné právo rozhodnout, komu dá svůj hlas, a přesto dobře vědět, že jeho rozhodnutí uvidí někdo, kdo mu pronajímá dům, zaměstnává ho, půjčuje mu peníze nebo rozhoduje o jeho postavení v místní komunitě. Právě tak vypadal problém, který v 19. století řešila řada zemí. Samotné rozšiřování počtu voličů totiž nestačilo. Bylo nutné zařídit, aby jejich hlas nebyl možné kontrolovat.
V Británii se před zavedením tajného hlasování výsledky voleb potýkaly s otevřeným uplácením, zastrašováním i takzvaným „treatingem“, tedy poskytováním jídla, alkoholu nebo jiné výhody s úmyslem ovlivnit voliče. Absence tajného hlasování znamenala, že nešlo pouze o podezření, koho člověk podporuje. Jeho volba mohla být zjistitelná a v některých obdobích se jména voličů a jejich hlasy zapisovaly do veřejných volebních knih. Zaměstnanec mohl riskovat místo, nájemník bydlení a člověk závislý na místní elitě další formy odvety. Britský parlament dnes ve svých historických materiálech připomíná, že právě propouštění z práce nebo vystěhování patřilo mezi reálné prostředky politického nátlaku.
Takový systém měl ještě jednu podstatnou vlastnost: výrazně usnadňoval obchod s hlasy. Koupit hlas je totiž mnohem jednodušší, když lze ověřit, zda prodávající splnil svou část dohody. Tajnost později tento mechanismus narušila. Úplatkář mohl peníze nabídnout, ale už neměl jistotu, co volič za plentou skutečně udělá.
Tajnost nebyla všem sympatická
Z dnešní perspektivy působí požadavek na soukromé hlasování téměř samozřejmě, v 19. století však dlouho samozřejmý nebyl. Kritici namítali, že hlas občana je veřejnou odpovědností a člověk by měl být připraven za svůj politický názor stát před ostatními. Tajná volba podle nich mohla podporovat zbabělost, neupřímnost nebo odtržení politického rozhodnutí od veřejné debaty.
Britské parlamentní diskuse z té doby ukazují, jak hluboký byl odpor k představě, že by občan měl svůj hlas skrývat. V debatách zaznívaly dokonce argumenty, že tajné hlasování odporuje britskému charakteru a že voliči stejně budou chtít veřejně dát najevo, na čí straně stojí. Spor tedy nebyl pouze technický. Týkal se otázky, co vlastně hlas znamená: zda jde o veřejný politický čin, nebo o individuální rozhodnutí, které musí být chráněno před ostatními.
Zastánci tajné volby odpovídali jednoduchým protiargumentem. Člověk může své politické názory říkat veřejně, účastnit se mítinků a podporovat kandidáta, aniž by kdokoli získal právo kontrolovat jeho skutečný hlas. Britský politik George Grote při debatě v Dolní sněmovně už v roce 1836 upozorňoval, že veřejnost hlasu není nutná k veřejnosti politických názorů. Tajné mělo být samotné rozhodnutí u urny, nikoli politika jako taková.
Přichází „australský ballot“
Jedna z nejvlivnějších podob moderního tajného hlasování se zrodila v australských koloniích v polovině 19. století. Je třeba dodat důležitou věc: lidé se pokoušeli hlasovat tajně i dříve a různé formy hlasovacích lístků existovaly na jiných místech. Australská inovace ale spojila několik prvků do systému, který je dnešnímu voliči nápadně povědomý.
Volič přišel do volební místnosti, jeho jméno bylo zkontrolováno v seznamu, dostal oficiální lístek vytištěný veřejnou autoritou se jmény kandidátů, odešel do odděleného prostoru, tam jej bez cizích očí označil a následně vhodil do zabezpečené urny. Victoria a Jižní Austrálie přijaly tento princip v roce 1856; právě viktoriánská podoba, s níž je spojován Henry Samuel Chapman, získala později mezinárodní pověst. Australský parlament uvádí, že první volba podle nového systému ve Victorii začala 23. září 1856.
Podstatný nebyl pouze kus papíru nebo dřevěná přepážka. Stát převzal kontrolu nad podobou hlasovacího lístku. To řešilo problém systémů, v nichž si voliči přinášeli lístky vytištěné politickými stranami nebo kandidáty. Barevný papír, symbol či jiný rozpoznatelný znak mohl okolí prozradit, jaký lístek člověk odevzdává, i když samotný obsah nikdo nečetl. Australský ballot se snažil odstranit právě takové stopy: každý dostával stejný úřední dokument a rozhodoval se mimo dohled ostatních.
Británie se ke kabince dopracovala až v roce 1872
Australský experiment nezůstal místní zvláštností. V Británii pokračoval spor o tajné hlasování ještě řadu let, než parlament přijal Ballot Act 1872. Zákon zavedl tajné hlasování při parlamentních a komunálních volbách a jeho smyslem bylo mimo jiné omezit zastrašování a ztížit kontrolu koupených hlasů.
Detaily tehdejší parlamentní debaty jsou překvapivě moderní. Zákon počítal s tím, že volič označí úřední lístek uvnitř volební místnosti, v odděleném prostoru, a složený jej vloží do uzavřené urny. Když se projednávalo, zda by člověk nemohl s lístkem odejít jinam, vláda argumentovala právě rizikem, že by jej mimo chráněný prostor mohl někdo ovlivnit. Kabinka tedy nebyla dekorací volební místnosti. Byla fyzickou bariérou mezi voličem a člověkem, který chtěl jeho rozhodnutí vidět.
Nový systém přitom nesliboval, že odstraní korupci z politiky. Kandidáti mohli dál slibovat, přesvědčovat, manipulovat nebo se pokoušet voliče koupit. Změnila se však jedna zásadní věc: přestali mít spolehlivý způsob, jak v samotné volební místnosti zkontrolovat splnění příkazu. Tajnost tak neřešila lidskou poctivost. Měnila poměr sil mezi voličem a tím, kdo na něj tlačil.
Kabinka chrání i právo lhát
Na tajném hlasování je nakonec něco téměř paradoxního. Demokratický stát chrání nejen právo člověka volit podle svého přesvědčení, ale také jeho právo neříct ostatním pravdu o tom, jak volil. Zaměstnavateli může slíbit jedno, sousedům tvrdit druhé, průzkumníkovi odmítnout odpovědět a za plentou udělat něco úplně jiného. Dokud sám nechce svůj hlas zveřejnit, nikdo by neměl mít prostředek, jak jeho tvrzení ověřit.
Právě tato neověřitelnost je základní bezpečnostní vlastností tajné volby. Kabinka sama nikoho neudělá svobodným občanem a volební lístek nezaručí dobrou vládu. Společně však vytvářejí krátký okamžik, během něhož má být člověk odříznut od přímého dohledu těch, kteří nad ním mají ekonomickou, společenskou nebo politickou moc.
Proto je dřevěná či látková přepážka ve volební místnosti mnohem významnější, než vypadá. Není tam proto, aby ostatní nevěděli, jaké máte názory. Je tam proto, aby nikdy nemohli s jistotou vědět, zda jste je poslechli.
KDYŽ JEDEN HLAS MĚNÍ HISTORII
Volby bereme jako samozřejmou součást demokracie. Jenže tajné hlasování, volební právo, kandidátky, průzkumy i samotné sčítání hlasů mají překvapivě dramatickou historii. Speciál Kódu Enigma ukazuje volby bez stranických hesel a aktuální agitace – jako příběh moci, pravidel, manipulací, omylů i okamžiků, kdy skutečně rozhodl jediný hlas.
Žádné výsledky
Zdroje: Kód Enigma [1], Australian Electoral Commission – Australian voting history in action [2], Parliament of Australia – Inventing the Nation Through the Ballot Box [3], UK Parliament – Elections and Voting in the 19th Century [4], UK Parliament – Ballot Act, 1872 [5], UK Parliament – Hansard, The Ballot, 23 June 1836 [6], Parliament of Australia – House of Representatives Practice, secret ballot [7]
