Jakmile do rozhodování začne vstupovat konformita, úplná jednomyslnost může být paradoxně méně důvěryhodná než situace, kdy se malá část skupiny od většiny odchýlí.
Autoři studie publikované v Journal of the Royal Society Interface pracovali s bayesovským modelem, v němž jednotlivci kombinují vlastní informace s tím, co vidí u ostatních. Když konformní zkreslení chybí, výsledek odpovídá zdravému rozumu: čím větší shoda, tím pravděpodobnější správná odpověď.
Pokud ale lidé přikládají příliš velkou váhu předchozím rozhodnutím skupiny, nejvyšší důvěryhodnost už neleží u stoprocentního konsenzu. Objevuje se o něco dřív, tam, kde je shoda vysoká, ale ještě přežívá určitý nesouhlas.
Sto hlasů může být ve skutečnosti jen několik hlasů zopakovaných stokrát
Důvod je jednoduchý. Představme si sto lidí, kteří nezávisle prozkoumají stejný soubor důkazů a devadesát devět z nich dojde ke stejnému závěru. Takový výsledek má velkou informační hodnotu, protože obsahuje mnoho relativně nezávislých úsudků.
Teď si představme jinou skupinu. Prvních několik lidí se přikloní k určité odpovědi a každý další začne při svém rozhodování stále více sledovat už vznikající většinu. Nakonec může vzniknout úplná shoda, ale její informační obsah je mnohem menší. Posledních padesát členů totiž nepřidalo padesát nezávislých potvrzení. Částečně jen zopakovali sociální signál vytvořený před nimi.
Matematický model neříká, že jednomyslná skupina musí být špatně. Ukazuje, že samotné číslo „100 procent" nestačí k posouzení spolehlivosti. Musíme vědět, jakým procesem k němu skupina došla. A právě tady se moderní matematika velmi nepříjemně potkává s historií.
Čarodějnice nebyly pouze pověrou lidí na okraji společnosti
Čarodějnické procesy raného novověku si dnes snadno představíme jako dobu, kdy iracionální dav pronásledoval nevinné lidi. Jenže systém byl často podstatně organizovanější. Obvinění vstupovala do právního procesu, soudci vyslýchali svědky, existovaly učebnice démonologie, právní normy a představy o tom, jak se má údajná čarodějnice poznat a usvědčit.
Lidé zapojení do procesů přitom nemuseli mít pocit, že opustili rozum. Fungovali uvnitř světa, v němž byla existence škodlivé magie a démonických sil pro velkou část společnosti reálnou možností. Pokud se sousedé, duchovní autorita, soud a již získaná přiznání navzájem potvrzovaly, vznikal systém, v němž každý další případ mohl posilovat důvěru v případy předchozí.
Tortura navíc dokázala produkovat přesně ty výpovědi, které systém očekával. Přiznání jedné osoby mohlo přivést podezření na další, čímž vznikal řetězec zdánlivě vzájemně potvrzujících se důkazů. Zvenčí dnes snadno vidíme, jak málo nezávislé jednotlivé části tohoto řetězce byly. Uvnitř systému to tak zřetelné být nemuselo.
Lékaři mohli nemocného oslabovat právě proto, že chtěli pomoci
Podobné mechanismy nemusí mít podobu náboženského nebo právního pronásledování. Po dlouhá staletí byla významnou součástí evropské medicíny například léčba pouštěním žilou. Vycházela ze starších představ o rovnováze tělesných šťáv a používala se proti celé řadě nemocí.
To neznamená, že každý lékař slepě kopíroval ostatní nebo že všechny historické aplikace byly stejně škodlivé. Důležité je něco jiného: léčebný postup se může dlouho udržovat uvnitř odborného systému i tehdy, když neexistuje experimentální infrastruktura schopná jeho účinnost dobře porovnat s alternativou.
Pokud se pacient uzdravil, léčba mohla získat zásluhu. Pokud zemřel, nemoc mohla být označena za příliš těžkou nebo zásah za příliš pozdní. Bez kontrolovaných studií je velmi snadné vytvořit praxi, která sama sebe potvrzuje.
Podobný příběh vidíme u miasmatické teorie nemocí. Představa, že epidemie vznikají ze zkaženého vzduchu a škodlivých výparů, byla dlouho velmi přesvědčivá mimo jiné proto, že nemoc skutečně často řádila na místech plných odpadu, kanalizačních problémů a zápachu. Část opatření motivovaných špatnou teorií navíc zlepšovala hygienu a skutečně snižovala nemocnost. Pozorování tak mohla vypadat jako potvrzení mechanismu, který byl ve skutečnosti chybný.
Lysenko ukázal, co se stane, když nesouhlas začne být nebezpečný
Ještě extrémnější případ nabízí Sovětský svaz. Trofim Lysenko odmítal zásadní části moderní genetiky a jeho představy získaly silnou politickou podporu. Kritika oficiální linie mohla znamenat ztrátu pozice, zákaz výzkumu, pronásledování nebo ještě vážnější následky.
Výsledná shoda sovětské biologie proto nebyla produktem svobodné soutěže nezávislých vysvětlení. Část nesouhlasu byla jednoduše odstraněna z prostoru, v němž mohl zaznít.
To je přesně situace, kdy jednomyslnost ztrácí velkou část své informační hodnoty. Není podstatné pouze to, kolik lidí veřejně souhlasí. Důležité je, kolik různých odpovědí mělo skutečně možnost přežít proces ověřování.
Eugenika nebyla okrajovou fantazií několika extremistů
Podobně nepříjemný je příběh eugeniky. Na přelomu 19. a 20. století ji podporovali někteří vědci, lékaři, politici i reformátoři v řadě zemí. Eugenické argumenty byly používány při tvorbě zákonů, nucených sterilizacích a při kategorizování lidí podle údajné biologické hodnoty.
Dnes je eugenika vědecky zdiskreditovaná a její historie je úzce spojená s rasismem, ableismem a systematickým porušováním lidských práv. Je ale důležité nepřepsat minulost tak, jako by všichni lidé už tehdy přesně věděli to, co víme dnes, a pouze několik zlých jednotlivců se rozhodlo jinak.
Právě její někdejší akademická legitimita dělá z eugeniky tak varovný příklad. Myšlenka může získat institucionální autoritu, vlastní terminologii, odborné zastánce i politické nástroje a přesto být hluboce chybná.
Z toho ale opravdu neplyne, že menšina má automaticky pravdu
Tady přichází nejdůležitější pojistka celého tématu. Historické omyly se velmi snadno zneužívají k argumentu: „Všichni odborníci říkají X, takže já, který tvrdím opak, jsem nový Galileo." Jenže taková logika nefunguje.
Dějiny jsou plné osamělých odpůrců, kteří se také mýlili. Být v menšině není důkaz odvahy ani pravdy. Stejně tak existence odborného konsenzu není sama o sobě podezřelá. Konsenzus, který vzniká z opakovaných nezávislých měření, transparentních metod a možnosti otevřeně zpochybňovat výsledky, může být mimořádně spolehlivý.
Rozdíl neleží mezi většinou a menšinou. Leží mezi nezávislým ověřováním a sociálním kopírováním.
Právě proto může být malý nesouhlas někdy dobrým znamením. Ukazuje, že systém ještě dovoluje alternativní závěr, že různí lidé mohou pracovat s důkazy jinak a že výsledek nevznikl jen tím, že každý sledoval člověka před sebou.
Nejhorší otázka přichází až na konci
Dnes se na čarodějnické procesy, některé historické léčebné postupy, Lysenkoismus nebo eugeniku díváme s bezpečným odstupem. Víme, jak jejich příběh dopadl. Zpětně se proto může zdát téměř nepochopitelné, že jim někdo důvěřoval.
Jenže lidé v těchto systémech nevstávali ráno s vědomím, že právě žijí v učebnicovém historickém omylu. Jejich názory byly zasazené do tehdejších znalostí, autorit, institucí a zkušeností. Mnozí měli stejně silný pocit rozumnosti a samozřejmosti, jaký máme při pohledu na dnešní svět my.
A právě tady přestává být nový matematický model jen zajímavou teorií skupinového rozhodování.
Protože pokud lidské společnosti dokážou některé chyby sdílet natolik široce, že přestanou působit jako chyby, potom zůstává otázka, na kterou nemáme pohodlnou odpověď:
Která z našich současných samozřejmostí bude lidem za sto let připadat stejně nepochopitelná?
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Journal of the Royal Society Interface – Dissent enhances the credibility of groups of Bayesian conformist decision-makers [2], Library of Congress – Hunting for Witchcraft in the French Provinces [3], PubMed – From miasmas to germs: a historical approach to theories of infectious disease transmission [4], Nature – The New Genetics in the Soviet Union [5], National Human Genome Research Institute – Eugenics [6]
