Nová studie z americké Iowy zjistila, že dnešní výskyt rozmnožujících se populací cikád lépe odpovídá mapě lesů z roku 1930 než současnému množství stromů. Některé oblasti byly mezitím znovu zalesněny a na pohled vypadají jako vhodné stanoviště, cikády se do nich však nevrátily. Dokonce ani experimentální přesun více než dvaceti tisíc dospělých jedinců nedokázal založit novou stabilní populaci.
Sedmnáctiletý životní cyklus mění význam jednoho pokáceného lesa
Periodické cikády tráví většinu života pod zemí. Jejich nymfy se po třináct nebo sedmnáct let živí tekutinami z kořenů stromů a teprve poté se synchronně vynoří na povrch. Dospělá fáze je naopak velmi krátká: během několika týdnů se cikády páří, samice nakladou vajíčka do větví a nová generace po vylíhnutí zamíří zpět do půdy.
Takový životní cyklus vytváří mimořádnou závislost na dlouhodobé kontinuitě stanoviště. Pokud les zmizí v době, kdy je pod zemí jedna nebo několik generací nymf, nestačí později jednoduše vysadit nové stromy. Lokální populace může být ztracená a její návrat je velmi pomalý, protože dospělé cikády se běžně šíří jen na relativně krátké vzdálenosti.
Právě Johnson County v Iowě poskytlo výzkumníkům vhodný dlouhodobý experiment. Oblast prošla během 19. a 20. století výrazným odlesněním, část stromového pokryvu se však později vrátila. Díky historickým mapám, leteckým snímkům a současným datům bylo možné sledovat nejen to, kolik lesa v krajině je, ale také jak dlouho konkrétní lesní plocha nepřetržitě existuje.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Dnešní cikády kopírují stoletou mapu
Při terénním výzkumu v roce 2024 vědci zaznamenávali místa, kde se ozývaly sbory dospělých samců. Sbor je důležitým znakem, protože ukazuje na dostatečně početnou populaci schopnou reprodukce.
Když současné rozmístění cikád porovnali s různými historickými mapami stromového pokryvu, vyšel překvapivý výsledek. Na větších prostorových škálách byl lesní pokryv roku 1930 lepším prediktorem dnešního výskytu než les roku 2023.
Nejde přitom jen o prostou ztrátu celkového množství stromů. V některých částech krajiny se plocha lesa během století obnovila, ale staré porosty byly nahrazeny novými na jiných místech. Z lidského pohledu se mohou oba hektary jevit rovnocenně. Pro druh, jehož jedna generace čeká pod zemí sedmnáct let a který se šíří jen velmi pomalu, je však nepřerušené trvání stanoviště zásadní.
Ani dvacet tisíc cikád nestačilo založit novou populaci
Výzkumníci se pokusili jeden z důsledků omezeného šíření obejít. Do vhodně vypadajícího lesa v lokalitě Pappy Dickens Preserve přesunuli 20 126 dospělých cikád z existující populace. Pokud bylo hlavním problémem pouze to, že nový les leží příliš daleko, mohl lidský zásah vytvořit nový začátek.
Experiment však selhal. Přenesené cikády se sice po vypuštění rozptýlily po vegetaci, ale velmi rychle se na ně soustředili ptáci a další predátoři. Nevznikl stabilní reprodukční sbor a výzkumníci později nenašli důkaz, že by se podařilo založit životaschopnou populaci.
Právě zde se projevila další zvláštnost periodických cikád. Jejich obranou není rychlost ani jedovatost, ale masovost. Když se v přírodě synchronně objeví miliony jedinců, predátoři se nasytí a značná část cikád přežije dost dlouho na rozmnožení. Dvacet tisíc kusů je z lidského hlediska obrovské množství, v biologii tohoto druhu však může představovat příliš malou skupinu, která se stane snadno dostupnou hostinou.
Návrat může být pomalejší než samotný růst lesa
Nejbližší stabilní populace ležela od experimentální lokality několik kilometrů. Podle odhadované rychlosti přirozeného šíření by cikádám mohlo trvat stovky let, než by vhodné území samy znovu obsadily. Studie uvádí odhad sahající v závislosti na předpokladech až do období mezi roky 2466 a 3316.
Právě tento časový rozdíl je ekologicky zásadní. Člověk může během několika desetiletí obnovit stromový porost a právem jej označit za les. Některé vztahy uvnitř původního ekosystému však vznikají mnohem pomaleji nebo potřebují nepřerušenou kontinuitu, kterou nelze později snadno nahradit.
Modely dalšího vývoje navíc ukazují, že u sledovaných populací může při pokračujícím narušování krajiny docházet k dalšímu ústupu. Neznamená to, že jsou periodické cikády jako celek odsouzeny k vyhynutí. Studie ale ukazuje, že dlouhodobá ochrana starších souvislých porostů může být pro jejich přežití významnější než pouhé nahrazování ztraceného lesa novými plochami.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Obnova krajiny není totéž jako návrat její historie
Ekologové podobné dlouhodobé důsledky označují jako legacy effects, tedy efekty minulých událostí, které přetrvávají dávno poté, co jejich bezprostřední příčina zmizela.
U cikád je tento mechanismus neobvykle snadno viditelný právě díky jejich dlouhému životnímu cyklu. Současná mapa jejich výskytu nevypovídá jen o tom, kde dnes stojí stromy. Částečně zachycuje také to, kde stromy dokázaly přežít řadu předchozích generací bez zásadního přerušení.
Les tak může být z lidského pohledu dávno obnovený, zatímco jeden z jeho někdejších obyvatel stále nese důsledek kácení, které proběhlo za života prarodičů nebo praprarodičů dnešních lidí.
A právě to je na výsledku nejpodivnější: krajina se může změnit k nepoznání a potom znovu zezelenat, ale biologická minulost v ní nemusí zmizet zároveň s pařezy.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Ecology – Periodical cicadas suffer legacy effects of century-old forest removal [2], Dryad – Data from Periodical cicadas suffer legacy effects of century-old forest removal [3], img ai generated
