Výzkum mravenců Cataglyphis nigra ale ukazuje něco možná zajímavějšího. Rozdíl mezi „záchranářkami“ a dělnicemi, které nepomohly, byl patrný v aktivitě jejich genů – a nejsilněji právě v částech nervové soustavy spojených se zpracováním informací a řízením chování.
Mravenec uvázaný nití vytvořil jednoduchý test
Výzkumníci vytvořili experimentální situaci, v níž byla jedna dělnice fyzicky zadržena. Ostatní mohly reagovat několika způsoby. Některé se ke kolegyni rychle přiblížily, tahaly ji za končetiny nebo se pokoušely manipulovat s vláknem, které ji drželo. Jiné podobnou záchrannou sekvenci nezahájily.
Nešlo přitom jen o obecně aktivnější jedince. Záchranářky a nezáchranářky se například nelišily v celkové vzdálenosti, kterou během experimentu urazily, ani v průměrné rychlosti. Záchranářky však rychleji přicházely do bezprostředního okolí uvězněné dělnice a měnily tam své chování.
Potom vědci rozebrali mravenčí nervovou soustavu
Pro RNA sekvenování vybrali mozky a tykadla 28 dělnic a odděleně sledovali několik tkání: tykadla, optické laloky, centrální část mozku a mushroom bodies, česky často označované jako houbovitá tělíska.
Právě mushroom bodies patří u hmyzu mezi klíčová centra integrace smyslových informací, učení a behaviorálního rozhodování. A právě tam byla mezi záchranářkami a ostatními dělnicemi transkripční odlišnost nejsilnější.
Napříč sledovanými tkáněmi bylo u záchranářek zvýšeně exprimováno devět genů. Patřily mezi ně geny související s metabolismem, imunitními funkcemi a dalšími regulačními procesy. V mushroom bodies se navíc výrazněji objevovaly dráhy spojené například s juvenilním hormonem, metabolismem polyaminů a imunitní regulací.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
To ale není devět genů soucitu
Výsledek neznamená, že vědci našli genetický přepínač altruismu. Genová exprese je výsledkem celého fyziologického stavu organismu a jeden sociální projev obvykle vzniká interakcí mnoha nervových, hormonálních a smyslových procesů. Navíc z takového experimentu nelze jednoduše určit směr příčiny.
Je možné, že určitý transkripční stav zvyšuje pravděpodobnost, že dělnice zareaguje na signály uvězněné kolegyně. Část změn ale může zároveň souviset s tím, co se právě během sociální interakce odehrálo. Autoři proto mluví o transkripčních prediktorech záchranného chování, ne o genech, které by mravenci nařizovaly být hrdinou.
Mravenec nepotřebuje lidskou empatii, aby provedl záchranu
To otevírá mnohem širší evoluční otázku. U člověka si pomoc často spojujeme se schopností představit si utrpení druhého. Jenže podobný funkční výsledek může evoluce vytvořit úplně jinou cestou. U sociálního hmyzu je rozhodující kolonie.
Dělnice jsou příbuzné a jejich spolupráce zvyšuje přežití celého společenství. Mechanismus, který jedince přiměje správně reagovat na signál ohrožené kolegyně, proto může být evolučně výhodný i bez psychologického prožitku, který bychom u člověka nazvali soucitem.
Mravenec nemusí přemýšlet: „Ona trpí a já jí chci pomoci.“ Může mít nervovou soustavu, která při určité kombinaci pachových a dalších signálů jednoduše spustí cílenou záchrannou sekvenci. Výsledek zvenčí vypadá překvapivě podobně.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
A mravenčí záchrana není jen chaotické tahání
Předchozí výzkumy jiných druhů rodu Cataglyphis ukázaly, že záchranné chování může být překvapivě strukturované.
Dělnice například nejprve odstraňují materiál kolem uvězněného jedince a potom přecházejí k pokusům o jeho vytažení. Sekvence se upravuje podle toho, co už bylo provedeno, a některé experimenty naznačují využití krátkodobé paměti předchozích kroků.
Záchrana tedy nemusí být reflex typu „ucítím pach a náhodně začnu kopat“. Jde o komplexní sociální chování. Jen k jeho vysvětlení zatím nepotřebujeme lidskou emoci.
Možná je právě to na mravencích nejzajímavější
Zvířecí chování nás často svádí ke dvěma extrémům. Buď zvíře polidštíme a každému jeho činu přiřadíme lidský motiv. Nebo jej naopak redukujeme na jednoduchý automat.
Mravenčí záchranářky ukazují, že mezi oběma póly existuje obrovský prostor. Jejich mozek je malý. Jejich sociální systém může být založen na mechanismech velmi vzdálených našemu subjektivnímu prožívání. A přesto dokážou rozpoznat krizovou situaci člena své skupiny a provést sérii kroků, která jej může vysvobodit.
Výzkum genové aktivity teď začíná ukazovat, jak hluboko je tato rozdílnost mezi jednotlivými dělnicemi zabudovaná do fungování jejich nervové soustavy.
Soucit tedy zatím mravenci dokazovat nemusíme.
Záchranářky mezi nimi ale prokazatelně existují
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Journal of Experimental Biology – Transcriptional predictors of rescue behaviour in ants [2], Behavioural Processes – Organization of rescue behaviour sequences in ants, Cataglyphis cursor, reflects goal-directedness, plasticity and memory [3]
