Přesto patří právě negativní zkreslení vzpomínek, opakované vracení se k bolestným zkušenostem a obtížnější oddělování podobných situací mezi typické kognitivní projevy velké depresivní poruchy.
Nová studie publikovaná 21. srpna 2026 v Nature Medicine nabízí možnost podívat se na tento problém doslova na úrovni jednotlivých buněk. Vědci analyzovali téměř 500 000 buněčných jader z lidského hippocampu a našli molekulární důkazy, že i dospělý lidský mozek vytváří novou linii neuronů.
U lidí s velkou depresivní poruchou však tato vývojová dráha vypadala jinak: proces, při němž se nervová kmenová buňka postupně mění v nový zralý neuron, se podle autorů v určité fázi zadrhával nebo zastavoval. Současně se objevily známky buněčného stresu, zánětlivé signalizace, poruch metabolismu, synaptické plasticity i rovnováhy mezi excitačními a inhibičními neurony.
Je to lákavá cesta k vysvětlení některých zvláštností depresivního myšlení. Nové neurony v části hippocampu zvané dentate gyrus jsou totiž v pokusech na zvířatech úzce spojeny s takzvanou pattern separation – schopností vytvořit oddělené paměťové reprezentace dvou velmi podobných zkušeností. Existují už i první lidská data naznačující, že omezení tohoto procesu zhoršuje právě schopnost rozlišovat podobné vzpomínky.
Z nové studie ale zatím nelze říci, že nedostatek nových neuronů způsobuje depresi, ani že jsme našli jednoduchý biologický mechanismus negativního myšlení. Šlo o posmrtné mozkové tkáně poměrně malého počtu lidí a mezi molekulární změnou a konkrétní lidskou myšlenkou vede dlouhá cesta.
Výsledek je přesto pozoruhodný. Nejen proto, že ukazuje jednu z možných biologických vrstev deprese. Řeší zároveň spor, který neurovědce zaměstnává celé čtvrtstoletí: rodí se v dospělém lidském mozku vůbec nové neurony?
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Dlouho jsme se učili, že dospělý mozek nové neurony nevyrábí
Jedno ze starých dogmat neurovědy znělo jednoduše. Člověk se narodí s určitým počtem neuronů a během života už o ně může pouze přicházet. Nervové buňky se mohou učit, vytvářet nové synapse a měnit svou aktivitu, ale nové neurony v dospělém mozku nevznikají.
U zvířat se tato představa začala rozpadat už ve druhé polovině 20. století. V několika oblastech mozku, především v dentate gyrus hippocampu, vědci nalezli kmenové a progenitorové buňky schopné dělit se a postupně dozrávat v nové neurony. U hlodavců je dnes tento proces dobře doložený a víme, že nové buňky mohou vstupovat do existujících neuronálních okruhů a ovlivňovat učení, paměť i reakce na stres.
U člověka byl příběh mnohem komplikovanější. První významné důkazy o neurogenezi v dospělém lidském hippocampu přišly koncem 90. let, ale pozdější studie přinesly rozporné výsledky. Některé nacházely nové neurony i u starších lidí, jiné tvrdily, že po dětství jejich počet prudce klesne téměř k nule. Spor se postupně přesunul od otázky „existuje, nebo neexistuje?“ k metodám: záleží na způsobu uchování tkáně, délce posmrtného intervalu, použitých buněčných markerech i na tom, jak přesně se jednotlivé buňky identifikují.
Rok 2026 přinesl do této debaty dvě mimořádně silné práce. V únoru publikoval Nature analýzu více než 355 000 buněčných jader z lidského hippocampu. Vědci identifikovali nervové kmenové buňky, neuroblasty i nezralé granulární neurony a rekonstruovali jejich vývojovou trajektorii od kmenové buňky k dospělému neuronu. Studie zahrnovala mladé dospělé, běžně stárnoucí lidi, takzvané SuperAgery s mimořádně dobrou pamětí a pacienty s Alzheimerovou chorobou.
Nová srpnová práce používá podobně rozsáhlý soubor moderních molekulárních metod, ale klade jinou otázku: co se s tímto procesem děje při depresi?
Půl milionu buněk vytvořilo mapu, kterou ještě před několika lety nebylo možné nakreslit
Základem studie byly posmrtné hippocampy lidí s diagnostikovanou velkou depresivní poruchou a lidí bez psychiatrického onemocnění. Autoři záměrně vybírali pacienty, kteří v době smrti neužívali antidepresiva, aby co nejvíce omezili možnost, že molekulární rozdíly způsobila samotná léčba.
Pro nejrozsáhlejší část experimentu prošla kontrolou kvality tkáň 11 lidí s depresí a 19 kontrol. Výzkumníci z ní izolovali 495 037 buněčných jader a současně měřili dvě různé vrstvy buněčné informace: aktivitu genů pomocí single-nucleus RNA sekvenování a přístupnost chromatinu pomocí ATAC sekvenování. Druhá metoda ukazuje, které oblasti DNA jsou v konkrétní buňce „otevřené“ a připravené k použití. Výsledky potom spojili s prostorovou transkriptomikou, proteinovými analýzami a klasickými histologickými metodami na dalších vzorcích. Celý projekt zahrnoval tkáně od 123 dárců, i když jednotlivé části analýzy pracovaly s různými podskupinami.
Tak detailní mapa umožnila vědcům rozlišit desítky buněčných stavů a rekonstruovat postupnou cestu vzniku neuronu. Začíná nervovou kmenovou buňkou, pokračuje přes mezistupně progenitorových buněk a neuroblastů, potom vzniká nezralý granulární neuron a nakonec zralá buňka schopná začlenit se do okruhu dentate gyrus.
Nejde přitom jen o to, že jedna skupina buněk obsahovala protein typický pro kmenovou buňku a druhá protein nezralého neuronu. Autoři sledovali souvislou změnu stovek genů, regulačních faktorů i otevřenosti chromatinu, tedy biologickou cestu, která odpovídala dozrávání buněk. Prostorové metody navíc umístily tyto buněčné stavy do subgranulární zóny dentate gyrus – přesně tam, kde neurogeneze probíhá u jiných savců.
Pak porovnali stejnou cestu u zdravých lidí a u lidí s depresí.
A rozdíl nebyl jen v počtu buněk.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
U deprese se vývojová linka jako by zasekla uprostřed
V hippocampech lidí s velkou depresivní poruchou našli výzkumníci méně buněk nesoucích některé známky proliferace a rané neurogeneze. Histologická měření například ukázala snížené množství buněk exprimujících Ki67, marker aktivního buněčného dělení, a nestin, protein typický pro nervové kmenové a progenitorové buňky.
Ještě důležitější ale bylo chování celé vývojové dráhy. V kontrolních tkáních se molekulární profily buněk postupně posouvaly od kmenového stavu přes neuroblast až k nezralému a zralému neuronu. U deprese byly některé vývojové programy opožděné nebo nedokončené. Autoři proto používají formulaci stalled neurogenesis – zadrhnutá či zastavená neurogeneze.
Neznamená to, že se v depresivním mozku „nevytvoří žádný nový neuron“. Výzkumníci našli buňky z různých fází neurogenní linie také u lidí s depresí. Rozdíl spočíval v jejich zastoupení a molekulárním stavu. Některé buňky se podle rekonstrukce nedostávaly vývojovou cestou dál stejně efektivně jako v kontrolní skupině.
A zároveň se v jejich okolí odehrávalo ještě něco dalšího. V neurogenní linii se objevily změny regulačních programů spojené s chronickým buněčným stresem a interferonovou signalizací, tedy jednou z větví imunitní komunikace. V dalších buňkách hippocampu autoři našli známky neurozánětu, narušeného transportu uvnitř buněk, snížené metabolické kapacity a poruch signalizace glutamátu i serotoninu.
Deprese tedy podle této mapy nevypadá jako jedna „porucha serotoninu“ ani jako jediný vadný buněčný typ. Spíš připomíná síť drobných změn v prostředí, v němž mají nové neurony vzniknout, dozrát a zapojit se do fungujícího paměťového okruhu.
Nové neurony mohou mozku pomáhat poznat, že podobné ještě neznamená stejné
Tady se dostáváme od buněk k tomu, proč by nás neurogeneze měla vůbec zajímat. Hippocampus není pouze archivem vzpomínek. Pomáhá je také organizovat, rozlišovat a spojovat s kontextem. Jednou z jeho důležitých funkcí je pattern separation, česky přibližně rozlišování podobných vzorců.
Představme si dva téměř stejné pokoje. V jednom jsme včera zažili nepříjemný rozhovor a do druhého vstoupíme dnes. Vizuálně jsou si velmi podobné, ale jde o dvě různé události. Mozek potřebuje uložit dnešní zkušenost tak, aby se nepřekrývala s včerejší natolik, že je začne považovat za jednu a tutéž.
Dentate gyrus funguje zjednodušeně jako systém, který podobné vstupy od sebe vzdaluje. Nově vzniklé neurony jsou během určité fáze svého zrání mimořádně plastické a v experimentech na hlodavcích se ukazuje, že právě ony pomáhají vytvářet nové, dostatečně odlišné reprezentace podobných situací. Když vědci neurogenezi v těchto modelech potlačí, zvířata mají větší problém rozlišovat prostředí, která se navzájem podobají. Když ji naopak zvýší, pattern separation se může zlepšit.
Přímý důkaz u lidí je pochopitelně mnohem obtížnější, protože neurogenezi nelze zdravému člověku experimentálně vypnout. V roce 2025 však přišla neobvyklá příležitost. Výzkumníci sledovali pacienty léčené stereotaktickým ozářením benigních meningeomů ležících těsně u hippocampu. Záření zasáhlo i část hippocampální tkáně a pravděpodobně poškodilo rychle se dělící progenitorové buňky. Přibližně rok po léčbě se u pacientů s ozářením pravého hippocampu objevily dočasné poruchy právě v úlohách rozlišujících velmi podobné vzpomínky; po dvou letech se výkon opět zlepšil. Autoři upozorňují, že jde o nepřímý důkaz, ale časový průběh odpovídá pomalému zrání nových lidských neuronů.
To otevírá mimořádně zajímavou možnost pro depresi.
Možná není problém jen v tom, že si člověk pamatuje něco špatného. Mozek může hůř oddělovat nové od podobného starého
Lidé s depresí často nevykazují jednoduchou celkovou poruchu paměti. Typičtější je negativní paměťové zkreslení: negativní informace se vybavují snadněji, neutrální situace mohou být interpretovány pesimističtěji a podobné události se mohou spojovat s předchozími nepříjemnými zkušenostmi. Právě proto neurovědce dlouho zajímá možnost, že narušená pattern separation může být jednou z kognitivních vrstev deprese. Už starší lidské experimenty ukázaly, že lidé s vyšším skóre depresivních příznaků měli specificky horší výkon při rozlišování podobných obrazových podnětů, i když jejich běžná schopnost poznat nové a opakované obrázky zůstávala zachovaná.
Tady ale musíme být velmi přesní. Nová studie z Nature Medicine neměřila vzpomínky ani myšlenky dárců a nedokazuje, že jejich negativní kognitivní symptomy vznikly kvůli snížené neurogenezi. Spojení mezi oběma je zatím biologicky uvěřitelná hypotéza podporovaná zvířecími experimenty, kognitivními studiemi a novými lidskými buněčnými daty.
Pokud by se však postupně potvrdila, mohla by vysvětlit část jevu, který je subjektivně velmi známý. Při dobré pattern separation dokáže mozek říci: „Tahle situace mi sice připomíná minulou, ale není to ona.“ Pokud se tento proces zhorší, podobnost mezi současným a starým zážitkem může získat větší váhu a stará negativní reakce se snáze přenese do nového kontextu.
Nejde tedy o představu, že by se v hippocampu nacházel jakýsi „neuron optimismu“. Jde o mnohem základnější funkci: schopnost vytvářet dostatečně odlišné reprezentace nových zkušeností. A pokud tato schopnost oslabne, minulost může mít větší šanci přepisovat interpretaci přítomnosti.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Studie zároveň nabourává jednoduchý příběh o „chemické nerovnováze“
Deprese byla po desetiletí často populárně vysvětlována jako nedostatek serotoninu nebo „chemická nerovnováha“ v mozku. Moderní psychiatrie je ale podstatně opatrnější. Neurotransmitery jako serotonin nepochybně hrají důležitou roli a antidepresiva ovlivňující jejich signalizaci mohou být účinná, samotná velká depresivní porucha je však biologicky mnohem komplexnější.
Nová práce tuto složitost ukazuje na úrovni jednotlivých buněk. Změny se netýkaly pouze neurogenní linie. V excitatorních i inhibičních neuronech vědci našli narušené transkripční regulační sítě, které ovlivňují stav buněk, a v celém hippocampálním okruhu se objevovala nerovnováha mezi excitační a inhibiční aktivitou, snížená synaptická plasticita, metabolické poruchy, buněčný stres a imunitní aktivace.
Zajímavé je i to, že změny nejsou nezávislé. Chronický stres může ovlivnit zánětlivou signalizaci a hormonální prostředí mozku. Ty mohou měnit funkci kmenových buněk a synapsí. Zhoršená plasticita může následně ovlivnit paměťové a emoční okruhy, které zase mění reakci organismu na stres. Deprese tak může být méně podobná jedné rozbité součástce a více stavu celé sítě, která se postupně stabilizovala v méně adaptivním režimu.
Právě proto je nebezpečné převést novou studii do titulku „deprese vzniká, protože mozek přestal vyrábět neurony“. Data nic takového neukazují. Nevíme, co je příčina a co následek. Dlouhodobý stres nebo jiné procesy spojené s depresí mohou neurogenezi tlumit; narušená neurogeneze zase může některé symptomy zhoršovat. Je možné, že obojí vzniká paralelně v důsledku jiné změny.
Výzkum zatím především ukazuje, že tvorba nových neuronů je jedním z biologických procesů, které jsou při depresi měřitelně narušené.
Znamená to, že budoucí antidepresiva budou „pěstovat nové neurony“?
Možná. Ale cesta od buněčné mapy k léčbě bude dlouhá.
U zvířat existují už roky důkazy, že některé zásahy spojené se zlepšením nálady – například chronické podávání některých antidepresiv nebo fyzická aktivita – mohou hippocampální neurogenezi zvyšovat. V některých experimentálních modelech je dokonce určitá míra neurogeneze nutná pro část behaviorálních účinků antidepresiv. U člověka je však situace podstatně méně jasná a nová práce netestovala léčbu.
Autoři nyní mají něco, co dříve chybělo: podrobný seznam buněčných regulačních programů, které jsou v depresivním hippocampu změněné. Některé se týkají stresových drah, jiné interferonové signalizace, regulace chromatinu, buněčného metabolismu nebo faktorů ovládajících přechod kmenové buňky do neuroblastu. Takové mapy mohou časem ukázat nové terapeutické cíle. Nejdříve ale bude potřeba zjistit, které z těchto změn jsou skutečným hybatelem onemocnění a které pouze jeho následkem.
Je také zásadní zjistit, zda lze stejný biologický podpis zachytit u živého člověka. Posmrtná tkáň umožňuje neuvěřitelně detailní molekulární analýzu, ale není vhodná pro diagnostiku ani pro sledování změny během léčby. Budoucí výzkum proto bude potřebovat nepřímé biomarkery, zobrazovací metody nebo jiné způsoby, jak sledovat stav hippocampální plasticity v čase.
A ještě jedna věc je důležitá: ani kdyby se neurogeneze jednou stala terapeutickým cílem, neznamenalo by to, že „čím více nových neuronů, tím lépe“. Mozek je přesně regulovaný systém. Nové buňky musejí vzniknout ve správném počtu, ve správném místě, dozrát a správně se zapojit do existujících okruhů. Nekontrolovaná tvorba neuronů by nebyla léčbou.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Největším omezením studie je počet mozků, nikoli počet buněk
Číslo téměř 500 000 analyzovaných buněčných jader působí enormně a technicky skutečně enormní je. Statistickou jednotkou ale není každý jednotlivý neuron. Buňky pocházely od omezeného počtu lidí a pro hlavní multiomickou analýzu šlo o 11 dárců s depresí a 19 kontrol. Miliony měření ze stejného mozku nemohou nahradit stovky nezávislých pacientů.
Autoři tento problém částečně řešili tím, že hlavní výsledky ověřovali dalšími metodami a na větších sadách tkání. Celkem pracovali s materiálem od 123 lidí a například některé histologické markery neurogeneze byly měřeny u desítek dalších dárců. Přesto zůstává studie hlavně hlubokou biologickou mapou, nikoli populačním důkazem použitelným přímo v klinické praxi.
Další omezení vyplývá z posmrtného designu. Vědci vidí konečný stav mozku, ale nikoli cestu, která k němu vedla. Nemohou tedy říci, zda se neurogeneze zhoršila před první depresivní epizodou, během ní, nebo až po letech onemocnění. Nemohou ani sledovat, zda by se po úspěšné léčbě obnovila.
A konečně zůstává otevřená samotná otázka rozsahu dospělé lidské neurogeneze. Dvě velké multiomické práce z roku 2026 poskytují velmi silné nové důkazy, že neurogenní linie v hippocampu skutečně přetrvává i v dospělosti, ale přesná rychlost vzniku nových neuronů, její pokles s věkem a funkční význam jsou stále aktivní oblastí výzkumu.
Právě proto je nový výsledek zajímavý: nevychází z představy, že už všechno o lidské neurogenezi víme. Naopak ukazuje, jak rychle se celý obor právě mění.
Možná jsme dlouho hledali depresi hlavně v tom, jak neurony komunikují. Teď se ptáme i na to, jak vznikají
Mozek dospělého člověka není dokončená stavba, kterou po narození už jen udržujeme. Neustále mění sílu spojení mezi neurony, vytváří a odstraňuje synapse, upravuje genovou aktivitu a – jak stále silnější data naznačují – v určité části hippocampu také vytváří malé množství nových neuronů.
To je důležité právě proto, že hippocampus musí celý život dělat něco mimořádně obtížného: ukládat nové zkušenosti do systému už zaplněného obrovským množstvím starších vzpomínek. Nová tvář se podobá jiné tváři. Nové místo známému místu. Dnešní neúspěch připomíná minulý neúspěch. Přesto musí mozek vědět, že jde o jinou událost.
Nové neurony mohou být jedním ze způsobů, jak si hippocampus udržuje prostor pro novost.
Pokud se jejich vznik při depresi skutečně zadrhává, mohlo by to vysvětlovat část problému, který zvenčí vypadá čistě psychologicky: proč je někdy tak obtížné přesvědčit mozek, že dnešní situace nemusí dopadnout stejně jako ta včerejší.
Zatím je to hypotéza, nikoli diagnóza ani hotové vysvětlení deprese. Studie neprokázala, že zastavená neurogeneze vytváří negativní myšlenky, a už vůbec neříká, že by duševní poruchu bylo možné redukovat na jedinou buněčnou dráhu.
Ukazuje ale něco, co je možná důležitější. Ve stejném mozkovém okruhu, který pomáhá rozlišovat minulost od přítomnosti, našli vědci u lidí s depresí měřitelný problém s jeho schopností vytvářet nové buňky a přestavovat vlastní strukturu.
Deprese tak možná neovlivňuje pouze to, co si mozek myslí.
Může zasahovat i jednu z biologických schopností, díky nimž dokáže poznat, že nová zkušenost opravdu může být nová.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nature Medicine – Peng et al., „Dysregulated adult hippocampal neurogenesis in major depressive disorders“ [2], Nature – „The brain struggles to make new neurons in people with depression“ [3], Nature – Disouky et al., „Human hippocampal neurogenesis in adulthood, ageing and Alzheimer’s disease“ [4], Scientific Reports – „Delayed, transient, lateralized deficits in pattern separation and pattern completion after focal hippocampal irradiation in humans“ [5], Frontiers in Neuroscience – „Pattern Separation: A Potential Marker of Impaired Hippocampal Adult Neurogenesis in Major Depressive Disorder“ [6], Nature Reviews Neuroscience – „Formation and integration of new neurons in the adult hippocampus“ [7], img AI generated
