Jsou historické epizody, které působí tak zvláštně, že se jim člověk nejprve brání uvěřit. Ne proto, že by byly nadpřirozené, ale protože odhalují logiku světa, který už není náš. Světa, v němž se právo, víra, strach ze smrti a představa věčného zatracení propletly tak nešťastně, že vytvořily jednu z nejtemnějších pastí evropských dějin.
V 17. a 18. století se v některých částech Evropy objevovaly případy lidí, kteří vraždili nikoli proto, aby se obohatili, pomstili nebo unikli nepříteli. Vraždili proto, aby byli popraveni.
Tento fenomén dnes historici označují jako suicide by proxy, tedy jakousi „sebevraždu prostřednictvím někoho jiného“, případně jako suicide murder. Výraz zní chladně akademicky, ale za ním se skrývá děsivá lidská realita. Někteří zoufalí lidé chtěli zemřít, ale zároveň věřili, že sebevražda by je připravila o spásu. Vrah naproti tomu mohl být před popravou duchovně veden, vyzpovídat se, litovat svých hříchů a doufat, že zemře smířený s Bohem.
V této pokřivené logice se poprava nemusela jevit jako trest. Mohla se jevit jako cesta ven.
Nejtemnější mezera v systému
Abychom ten fenomén pochopili, musíme na chvíli opustit moderní uvažování. Dnes vnímáme sebevražedné myšlenky primárně jako signál extrémní psychické krize, která vyžaduje pomoc. Raně novověká společnost je ale často chápala v jiném rámu: jako hřích, vzpouru proti Bohu, morální selhání a porušení řádu.
Sebevrah neměl v tehdejší náboženské představivosti jistotu posledního pokání. Smrt přicházela vlastní rukou a okamžitě. Nebyl čas na zpověď, veřejné pokání, duchovní přípravu ani rituál návratu k Bohu. Právě to bylo pro hluboce věřícího člověka děsivé. Nešlo jen o konec života. Šlo o strach z věčnosti.
Vrah na tom paradoxně mohl být v této logice jinak. Spáchal strašný zločin, ale pokud byl dopaden, odsouzen a čekal na popravu, měl čas. Mohli k němu přijít duchovní. Mohl litovat. Mohl se připravovat na smrt jako kajícník. Veřejná poprava byla krutá, ponižující a děsivá, ale zároveň byla zasazena do náboženského rituálu, v němž odsouzenec mohl být předveden jako hříšník, který ještě na poslední chvíli našel cestu ke spáse.
Tam vznikla smrtící mezera: sebevražda mohla znamenat zatracení, vražda s následnou popravou mohla v očích zoufalého člověka nabízet poslední naději.
Když trest přestal odstrašovat
Státy a soudy chtěly popravou odstrašovat. Veřejné tresty měly ukázat moc zákona, obnovit řád a varovat ostatní. Jenže u lidí, kteří o smrt stáli, se odstrašující účinek mohl obrátit naruby. Trest smrti se pro ně nestal hrozbou, ale cílem.
To je na celém fenoménu nejmrazivější. Systém vytvořený k potírání vražd začal v některých případech fungovat jako jejich motivace. Ne proto, že by to někdo plánoval. Právě naopak. Byla to nezamýšlená důsledková past: právo a náboženství vysílaly dvě zprávy, které se u zoufalých lidí spojily do jedné děsivé rovnice.
Nezabíjej se sám, protože tím ztratíš duši.
Když ale spácháš vraždu, můžeš být popraven a před smrtí činit pokání.
Pro většinu lidí byla taková logika nepřijatelná. Pro člověka v krajní nouzi, v depresi, v náboženské úzkosti nebo sociálním zoufalství však mohla působit jako šíleně přesvědčivá. A právě proto se historici k těmto případům nevracejí jen jako ke kuriozitám. Jsou to okna do světa, v němž se psychická bolest neuměla pojmenovat, náboženský strach byl existenční realitou a právní systém mohl nechtěně podporovat to, co chtěl trestat.
Proč byly oběťmi často děti
Nejtěžší část tohoto tématu se týká obětí. Historické studie ukazují, že oběťmi „suicide by proxy“ bývaly často děti. Důvod nebyl náhodný a zároveň je hluboce znepokojivý. Děti byly dostupné, fyzicky slabší a v dobové představě byly mnohdy vnímány jako nevinné duše.
Někteří pachatelé podle dochovaných případů věřili, že dítěti vlastně „neublíží“ ve věčném smyslu, protože nevinné dítě půjde do nebe. Sami sebe pak viděli jako ty, kdo se po vraždě přiznají, budou odsouzeni, projdou pokáním a zemřou také s nadějí na spásu. To samozřejmě nezmenšuje hrůzu činu. Naopak ji to ještě prohlubuje. Ukazuje to, jak daleko se může lidské uvažování posunout, když je vedené zoufalstvím a uzavřené v náboženské logice, která dnešnímu čtenáři připadá téměř nepředstavitelná.
V moderním jazyce bychom řekli, že mnozí pachatelé mohli být lidé v hluboké psychické krizi. Jenže dobové soudy a duchovní autority neměly naši slovní zásobu ani náš model duševního zdraví. Nečetly tyto případy primárně jako deprese, trauma, psychózu nebo sebevražednou krizi. Četly je jako hřích, zločin, posedlost, pokušení nebo morální rozklad.
A přesto už tehdy úřady postupně pochopily, že něco nefunguje.
Dánsko, Švédsko, Německo: mapa zoufalé logiky
Nešlo o jednu izolovanou historku. Tyto případy se objevovaly v různých částech Evropy, výrazně v luteránském prostředí severní Evropy, ale odborná literatura je sleduje také v německých zemích a v katolické Vídni. Právě to je důležité: fenomén nelze vysvětlit jen jednou církví, jedním zákonem nebo jednou zemí. V každém prostředí dostával trochu jinou podobu, ale základní mechanismus zůstával podobný.
Dánský historik Tyge Krogh ve své práci o „murdering to die“ ukazuje, že v 18. století se tento problém stal v Dánsku natolik závažný, že donutil stát přemýšlet o samotném smyslu trestu smrti. V německém prostředí se mu dlouhodobě věnovala historička Kathy Stuart, která ukazuje, že šlo o fenomén na pomezí kriminality, náboženství, sociální disciplíny a zoufalství.
V soudních spisech se objevují lidé, kteří své motivy neskrývali. Neříkali vždy, že vraždili z nenávisti. Někdy naopak otevřeně přiznávali, že chtěli zemřít. V tom je rozdíl oproti běžné vraždě: pachatelé se často nesnažili uniknout následkům. Následky byly součástí plánu.
Právě tato otevřenost musela být pro dobové úřady šokující. Jak odstrašit někoho, kdo se trestu nebojí? Jak zabránit zločinu, pokud je soud, rozsudek a poprava přesně tím, čeho chce pachatel dosáhnout?
Krutější tresty nepomáhaly
První reakce státu byla předvídatelná: trestat tvrději. Pokud poprava přitahovala zoufalé lidi, bylo třeba ji učinit děsivější. V některých místech se proto přidávalo veřejné zostuzení, tělesné tresty a zostřené rituály před smrtí. Účelem bylo jasné varování: cesta k popravě nebude duchovní vítězství, ale hrůza.
Jenže právě tady se systém znovu dostal do pasti. Pro některé nábožensky formované pachatele mohla větší muka paradoxně znamenat ještě silnější představu pokání. Utrpení na cestě k smrti mohlo být vykládáno jako součást očištění. To, co mělo odradit, mohlo v nejextrémnějších případech jen posílit obraz kajícné smrti.
Dánské úřady nakonec učinily krok, který byl na svou dobu radikální: v roce 1767 byl pro tyto případy trest smrti zrušen a nahrazen jinými tvrdými tresty. Nešlo o moderní humanismus v dnešním smyslu. Nešlo o měkkost. Šlo o praktické zjištění, že poprava u tohoto typu pachatelů nefunguje jako odstrašení. Pokud někdo zabíjí proto, aby byl popraven, pak mu popravu nesmíte dát.
To je mimořádně důležitý moment v dějinách trestního práva. Stát musel připustit, že trest může mít i opačný účinek, než zamýšlí. Že sankce není jen otázka tvrdosti, ale i motivace člověka, na kterého má působit.
Psychologie, kterou tehdejší svět neuměl pojmenovat
Dnes v těchto případech vidíme něco, co raně novověká společnost často neměla jak uchopit: sebevražedné zoufalství, těžkou depresi, úzkost, sociální izolaci, náboženskou obsesi, někdy možná psychotické uvažování. To neznamená, že všechny případy lze jednoduše přeložit do jedné moderní diagnózy. Historik nemůže zpětně ordinovat přes soudní spis. Ale může ukázat, že pod právním a náboženským jazykem se často skrývala obrovská lidská bolest.
Mnoho pachatelů pocházelo z vrstev, které měly jen málo možností, jak uniknout bídě, službě, hanbě, nemoci nebo neřešitelné osobní situaci. U žen se k tomu přidávaly dobové nerovnosti, zranitelnost služebných, stigma sexuality, těhotenství, chudoba nebo závislost na domácnostech, v nichž pracovaly. Vražda dítěte jako cesta k vlastní smrti je extrémní čin, ale právě proto tolik vypovídá o světě, který neuměl zachytit člověka dřív, než se z jeho zoufalství stal zločin.
Tady se článek nesmí zvrhnout v lacinou fascinaci krutostí. Nejzajímavější není samotná hrůza. Nejzajímavější je mechanismus, který ji umožnil.
Když společnost vytvoří špatnou pobídku
Každý právní a náboženský systém vytváří pravidla. A každá pravidla vytvářejí motivace. Většinou jsou záměrné: odměnit žádoucí chování, trestat škodlivé, chránit slabé, udržovat pořádek. Někdy ale vznikne pobídka, kterou nikdo neplánoval.
Fenomén vražd kvůli popravě je temným příkladem právě takové chyby. Společnost chtěla zabránit sebevraždám tím, že je označila za hřích a hrůzu. Chtěla zabránit vraždám tím, že za ně stanovila smrt. Chtěla zachraňovat duše odsouzených tím, že jim před popravou poskytovala duchovní péči. Každý prvek měl svou logiku. Dohromady ale mohly v krajních případech vytvořit cestu, která vedla k vraždě nevinného člověka.
To je důvod, proč je tento fenomén víc než historická kuriozita. Připomíná, že lidé nereagují jen na zákony, ale na významy. Na to, co trest symbolizuje. Na to, co společnost slibuje po smrti. Na to, čeho se člověk bojí víc než bolesti. A někdy i na to, jakou cestu mu systém zdánlivě nechává otevřenou.
Temná kapitola, která nezapadá do pohodlných dějin
Rádi si představujeme dějiny jako cestu od pověr k rozumu, od krutosti k humanitě, od temnoty ke světlu. Jenže podobné případy ukazují, že skutečnost byla mnohem složitější. Lidé v 17. a 18. století nebyli hloupí ani „primitivní“. Žili jen ve světě, kde víra, právo a smrt měly jinou váhu než dnes. Kde poslední okamžik života mohl rozhodovat o věčnosti. Kde popraviště nebylo jen místo trestu, ale i divadlo pokání, moci a náboženského významu.
A právě proto mohlo dojít k tak děsivému převrácení smyslu. Trest smrti měl vraždu zastavit. V některých případech ji ale pomohl vytvořit.
To není argument pro jednoduché soudy nad minulostí. Je to připomínka, že společenské systémy se musí posuzovat nejen podle toho, co chtějí říct, ale i podle toho, co lidé v krajní situaci slyší. Zoufalý člověk nemusí číst zákon jako výstrahu. Může ho číst jako mapu.
Poprava jako cíl, ne jako trest
Nejtemnější paradox tohoto fenoménu se dá shrnout jednoduše: někteří lidé nechtěli uniknout spravedlnosti. Chtěli ji použít. Chtěli, aby stát udělal to, co se sami báli udělat vlastní rukou. Aby je usmrtil, ale zároveň jim ponechal možnost zemřít jako kajícníci, nikoli jako sebevrazi.
V tom je hrůza celé logiky. Vražda se nestala výbuchem vzteku, ale prostředkem. Poprava se nestala trestem, ale cílem. A nevinná oběť se ocitla uprostřed mechanismu, který spojil teologii, právo a lidskou beznaděj.
Dnes nám to může připadat nepochopitelné. Ale právě nepochopitelnost je důvod, proč stojí za to se k těmto dějinám vracet. Ne kvůli morbidní zvědavosti, ale kvůli otázce, kterou pokládají i nám: co se stane, když systém vytvoří cestu, kterou zoufalí lidé začnou chápat úplně jinak, než bylo zamýšleno?
V raně novověké Evropě na tuto otázku odpověděly soudní spisy. A jejich odpověď je dodnes mrazivá.
Zdroje: Springer Nature – Kathy Stuart: Suicide by Proxy in Early Modern Germany: Crime, Sin and Salvation [1], Cambridge Core – Kathy Stuart: Suicide by Proxy: The Unintended Consequences of Public Executions in Eighteenth-Century Germany [2], ScienceNordic – Danes killed to get killed [3], Danish Ministry of Culture Research Portal – Tyge Krogh: A Lutheran Plague: Murdering to Die in the Eighteenth Century [4], UC Davis Letters & Science Magazine – Suicide by Proxy in Early Modern Germany [5], Jonas Liliequist – From Weariness of Life to Temporary Insanity: Changing Perceptions of Criminal (Ir)responsibility in Early Modern Swedish Judicial Practice [6], Tine Reeh and Jesper Vaczy Kragh – A Case Study of Female Child Murderers in Eighteenth-Century Copenhagen [7], img ai generated
