Hubnutí nekončí okamžikem, kdy zmizí kilogramy
Obezita není jen pasivní zásoba energie uložená v tukových buňkách. Tuková tkáň je biologicky aktivní orgán, ve kterém spolu komunikují tukové, cévní i imunitní buňky a který vytváří množství signálních molekul.
Když člověk zhubne, velikost tukových zásob se může výrazně změnit. Některé biologické změny vyvolané předchozí obezitou ale nemusí zmizet stejně rychle.
Právě odtud pochází stále častěji používaný pojem „obesity memory“, tedy jakási biologická paměť předchozí obezity. Nová studie v Science Translational Medicine nyní ukazuje jeden velmi konkrétní mechanismus, který by se na ní mohl podílet.
Makrofágy neuměly správně uklízet
Výzkumníci sledovali makrofágy v tukové tkáni myší. Tyto imunitní buňky fungují mimo jiné jako úklidová služba: odstraňují poškozené a odumřelé buňky procesem nazývaným efferocytóza.
Při obezitě ale docházelo v makrofázích k chybám při alternativním sestřihu RNA.
Jednotlivé geny totiž nemusí poskytovat jediný neměnný návod pro výrobu bílkoviny. Buňka může vznikající RNA skládat různými způsoby a vytvářet z jednoho genu více variant výsledných molekul.
V makrofázích obézních myší byl tento systém rozhozený. A pozoruhodné bylo, že velká část změn nezmizela ani poté, co zvířata přešla na dietu vedoucí ke ztrátě hmotnosti.
Podle studie zůstávalo po hubnutí změněno přibližně 51,9 procenta genů, jejichž sestřih se během obezity odchýlil od normálu.
Jedna chyba spustila celý řetězec
Výzkumníci rozebrali také konkrétní molekulární cestu.
Porucha proteinu CWC22 měnila sestřih genu Scarb1. Výsledkem bylo méně funkčního receptoru SR-BI na povrchu makrofágů. Buňky pak hůře odstraňovaly mrtvé buňky a do okolí se uvolňovalo méně inosinu.
Právě inosinu přitom experimenty přisoudily roli v podpoře lipolýzy, tedy uvolňování tuku z tukových buněk.
Když vědci u myší opravili chybný sestřih pomocí antisense oligonukleotidu, obnovila se část funkce makrofágů i úbytek tukové tkáně. Zní to téměř jako budoucí léčba. Zatím jsme od ní ale velmi daleko.
U člověka máme zatím jen stopu
Studie obsahovala také vzorky lidské tukové tkáně. U lidí s obezitou vědci našli odlišné umístění CWC22 v makrofázích než u štíhlých lidí. To je zajímavá paralela, ale není to důkaz, že mechanismus funguje u člověka stejně jako u laboratorní myši.
Nezávislí odborníci upozorňují mimo jiné na omezený charakter lidské části studie a na možné vlivy věku, pohlaví a dalších faktorů. Samotné experimentální prokázání příčiny proběhlo především u zvířat.
Téma je přesto fascinující. Ukazuje totiž, že problém dlouhodobého hubnutí nemusí být možné vysvětlit jen vůlí, kalorickou bilancí nebo jedním hormonem. Tkáně mohou nést molekulární stopy své předchozí historie. A když tělo jednou prošlo obezitou, návrat čísel na váze zpět nemusí automaticky znamenat, že se ve stejném okamžiku vrátily do původního stavu také všechny jeho buňky.
Poznámka: Studie zkoumá především myší model. Výsledky nelze zatím převádět na konkrétní léčbu obezity u lidí.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Science Translational Medicine – Aberrant alternative splicing memorized in adipose tissue macrophages impedes efferocytosis during postobesity weight loss, DOI 10.1126/scitranslmed.adv0221 [2], BBC Science Focus – We may finally know why it’s so hard to lose weight [3]. img ai generated
