Kniha může vyprávět dva příběhy najednou
Když historik otevře středověký rukopis, hledá text, poznámky v okrajích, styl písma, pigmenty nebo stopy po lidech, kteří knihu během staletí používali. Jenže pergamen není obyčejný nosič informace. Je to upravená zvířecí kůže. A ta může uchovávat ještě jeden záznam, který středověký písař vůbec netušil, že vytváří.
Mezinárodní tým vědců teď ukázal, jak bohatý takový skrytý archiv může být. V pergamenech několika evropských rukopisů našel genetické stopy viru ovčích neštovic, neboli sheeppox virus. Patřily mezi ně i přibližně tisíc let staré York Gospels, vzácný přednormanský evangeliář pravděpodobně vytvořený kolem přelomu 10. a 11. století, Corpus Glossary zhruba z roku 800 a další rukopisy z Británie a kontinentální Evropy.
Z jedné knihy tak lze číst dvě minulosti. Jednu někdo úmyslně napsal inkoustem. Druhou do materiálu stránky zapsala biologie zvířete, ze kterého pergamen vznikl.
A právě druhý text začínáme číst až nyní.
Pergamen je kůže, jen velmi důkladně zpracovaná
Před masovým rozšířením papíru se knihy v Evropě často vyráběly z pergamenu. Kůže ovce, kozy nebo telete se očistila, zbavila srsti, napnula, seškrábala a vysušila tak, aby vznikla hladká a odolná plocha vhodná pro psaní.
Proces byl drastický, ale nevymazal všechno.
Uvnitř materiálu mohou zůstat fragmenty DNA původního zvířete. V průběhu staletí se degradují, lámou na stále menší úseky a mísí s genetickými stopami lidí, mikroorganismů a prostředí, které se knihy dotýkaly. Moderní metody je ale dokážou zachytit a rozlišovat.
U York Gospels se tento potenciál ukázal už dříve. Výzkum publikovaný v roce 2017 dokázal z pergamenu získat DNA zvířat, z nichž byly jednotlivé listy vyrobeny, a současně zachytil i lidskou DNA nahromaděnou dlouhodobým používáním knihy.
Nová studie šla ještě dál.
Místo toho, aby se ptala pouze „z jakého zvířete vznikla stránka“, hledala v historickém materiálu také DNA patogenu.
A našla ji.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
V knize přežily stopy ovčích neštovic
Sheeppox virus napadá především ovce a způsobuje vysoce nakažlivé onemocnění, které může být zvlášť nebezpečné pro mladá zvířata. Infekce se projevuje horečkou, celkovým onemocněním a typickými kožními lézemi; v moderních naivních stádech může způsobovat značné ztráty.
V Evropě už dnes ovčí neštovice běžně necirkulují, ale historické záznamy naznačují, že chovatelé s podobným onemocněním bojovali po staletí.
Genetika nyní posunula jejich příběh mnohem hlouběji do minulosti.
Výzkumníci našli stopy virové DNA na 32 pergamenových listech. V samotných York Gospels byly pozitivní tři listy, včetně části původního rukopisu a později připojeného středověkého dokumentu. Virus se objevil také v Corpus Glossary a v dalších rukopisech vytvořených přibližně mezi 8. a 14. stoletím.
Důležité je, že nejde jen o několik izolovaných úlomků sekvence. Kombinací rukopisů s archeologickými vzorky se vědcům podařilo rekonstruovat rozsáhlou část evoluční historie viru.
Celkem popsali 21 nových starověkých genomů sheeppox viru.
Příběh nezačal ve středověké knihovně, ale ve stepích doby bronzové
Pergamenové knihy tvoří jen jednu část genetické časové osy.
Nejstarší virové genomy pocházejí z ovčích zubů nalezených na archeologických lokalitách v euroasijské stepi. Některé vzorky sahají až do druhého tisíciletí před naším letopočtem.
To znamená, že infekce příbuzná dnešním ovčím neštovicím zasahovala domácí stáda nejméně před více než 3700 lety.
Pro tehdejší komunity to nemusela být okrajová veterinární nepříjemnost. Ovce poskytovaly maso, mléko, tuk, kůže a především vlnu. Nemoc schopná poškodit velkou část stáda mohla zasáhnout přímo do ekonomiky domácnosti i celé komunity.
Genetické stopy tak doplňují obraz minulosti, který se v písemných pramenech často ztrácí. Kronikář mohl zaznamenat válku, smrt krále nebo hladomor. Epidemie mezi ovcemi většinou nikdo podrobně nepopisoval.
Přesto mohla ovlivnit život tisíců lidí.
A její stopa přežila v zubu z doby bronzové i na listu luxusní středověké knihy.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Nejpodivnější nález přišel z pergamenu, který vůbec nebyl ovčí
Tady se příběh komplikuje.
Pokud najdeme virus ovčích neštovic v pergamenu vyrobeném z ovčí kůže, nabízí se jednoduché vysvětlení: zvíře mohlo být v době porážky nakažené a virová DNA přežila zpracování kůže.
Jenže vědci našli SPPV také v pergamenu vyrobeném z telecí a kozí kůže.
To už tak jednoduché není.
Sheeppox virus je dnes silně spojen s ovcemi, i když infekce příbuzných hostitelů nejsou biologicky nepředstavitelné. Jednou možností tedy je, že virus v minulosti příležitostně překračoval druhovou hranici jinak, než pozorujeme dnes.
Druhé vysvětlení je mnohem prozaičtější: kontaminace během zpracování.
Pergamen se nevyráběl v sterilní laboratoři. Kůže různých druhů zvířat se mohly zpracovávat ve stejném prostoru, používat stejné nástroje, nádoby nebo vodu a přicházet do kontaktu s organickým materiálem z jiných kusů.
V některých analyzovaných listech vědci skutečně zjistili DNA více hospodářských zvířat současně, což takovou možnost podporuje.
Proto nelze automaticky říct, že každé tele nebo koza, jejichž kůže nesla virovou DNA, skutečně prodělaly ovčí neštovice. Tady nový objev místo hotové odpovědi otevírá další otázku.
K získání DNA není nutné z knihy vystřihnout kus stránky
Myšlenka vrtat do tisíc let starého rukopisu kvůli genetice by asi většinu knihovníků příliš nenadchla.
Jedním z důvodů, proč se biomolekulární výzkum pergamenů vůbec mohl rozvinout, je proto způsob odběru.
Výzkumníci používají velmi šetrné metody, při nichž se povrch pergamenu jemně přetírá speciální PVC gumou podobnou běžné školní gumě. Drobné částice materiálu zachycené při této proceduře lze následně analyzovat na proteiny a DNA.
Metoda vznikla původně v souvislosti s určováním živočišného původu pergamenu a později se ukázalo, že z nasbíraného materiálu lze získat mnohem více biologických informací.
To zásadně mění možnosti výzkumu.
Historické knihovny obsahují miliony pergamenových listů, které jsou často velmi dobře datované a alespoň přibližně lokalizované. Archeologická kost nalezená v zemi může mít široký datovací interval. U rukopisu někdy víme, kdy byl vytvořen, v jakém skriptoriu vznikl a odkud přibližně pocházely materiály.
Najednou tak máme biomateriál spojený s mimořádně přesným historickým kontextem.
Knihovna se tím mění v něco mezi archivem a biobankou
Největší dopad nové práce možná neleží v samotných ovčích neštovicích.
Leží v tom, co všechno by šlo hledat příště.
Pergamen může obsahovat informace o druhu zvířete, jeho genetické populaci, pohlaví, případně příbuznosti s jinými zvířaty. Teoreticky může pomoci sledovat obchod s kůžemi, strukturu stád, chovatelské praktiky nebo geografický původ materiálu.
A pokud v něm mohou přežít genomy jednoho viru, mohou v historických sbírkách čekat genetické stopy i dalších patogenů.
To ovšem neznamená, že každý rukopis je kompletní zdravotní karta zvířete. Zachování DNA závisí na stáří, prostředí, výrobním procesu, konzervaci i pozdější manipulaci. A samotná přítomnost DNA patogenu nemusí vždy dokazovat aktivní infekci konkrétního zvířete.
Přesto je rozsah potenciálního archivu obrovský.
Evropské knihovny po staletí pečlivě chránily pergamenové knihy kvůli tomu, co na nich bylo napsáno. Možná tím nevědomky konzervovaly také obrovskou sbírku vzorků středověkého dobytka a jeho nemocí.
Jeden rukopis tak propojuje písaře, ovci i virus
Na York Gospels lze krásně vidět, kolik různých vrstev historie dokáže jeden předmět nést.
Historik může zkoumat text, jazyk nebo rukopis písaře. Umělecký historik výzdobu. Konzervátor strukturu pergamenu. Genetik zjistí, z jakého zvířete stránka vznikla. A virolog může o tisíc let později rekonstruovat infekci, která probíhala ještě předtím, než někdo na kůži napsal první písmeno.
Tohle je možná největší změna perspektivy, kterou podobný výzkum přináší.
Minulost není uložená jen v tom, co se lidé rozhodli zaznamenat.
Část dějin přežívá v materiálu samotném – v kostech, zubech, sedimentech a nyní stále zřetelněji i v knihách.
Středověký písař chtěl zachovat slova.
Nevědomky nám ale pomohl uchovat i svět zvířat, nemocí a hospodářství, který kolem něj existoval a o kterém se do jeho textu nevešla ani jediná věta.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Science Advances – Three thousand five hundred years of sheeppox virus evolution inferred from archaeological and codicological genomes, DOI 10.1126/sciadv.aeh3571 [2], PubMed – Three thousand five hundred years of sheeppox virus evolution inferred from archaeological and codicological genomes [3], University College Dublin – Hidden DNA in medieval gospels reveals history of deadly livestock virus [4], Royal Society Open Science – The York Gospels: a 1000-year biological palimpsest, DOI 10.1098/rsos.170988 [5]. img ai generated
