Jako úvod do příručky osobního rozvoje by to ani dnes nepůsobilo příliš výstředně.
Jenže tato doporučení pocházejí z knihy vytištěné v Basileji roku 1575, která zároveň vysvětluje, jak navázat kontakt s duchy planet, získat skryté znalosti, léčit nemoci, prodloužit život nebo se dobrat tajemství alchymie.
Jmenuje se Arbatel de magia veterum a patří k nejpodivuhodnějším grimoárům raného novověku. Ne proto, že by obsahoval nejděsivější rituály. Právě naopak. Magii představuje jako činnost, která má být podřízena Bohu, osobní disciplíně a prospěchu bližního. Historici jej proto někdy řadí k raným textům takzvané bílé magie – označení je ale potřeba chápat jako pozdější zkratku, nikoli jako kategorii, kterou by autor používal v dnešním smyslu.
První překvapení: Arbatel nemá sedm knih
Moderní převyprávění v tom často dělají zmatek.
Původní Arbatel neobsahuje sedm samostatných knih o teologii, praktické magii nebo vyvolávání duchů. Vydání z roku 1575 ohlašuje devět zamýšlených svazků, od mikrokosmické a olympijské magie přes hermetickou až po „prorockou magii“. Dochoval se však pouze první, nazvaný Isagoge – tedy úvod či základní poučení. Ten tvoří 49 aforismů rozdělených do sedmi septenárií.
Už první z nich ukazuje, že autor nepíše běžný receptář zaklínadel. Nabádá čtenáře k diskrétnosti. Druhý požaduje, aby nic nepodnikal bez obrácení k Bohu. A třetí obsahuje téměř překvapivě praktický program života: člověk má šetřit časem, být užitečný všem a bdít nad svým povoláním. Čtvrtý dokonce výslovně varuje před prokrastinací.
Vedle dnešních knih o produktivitě by několik prvních stránek nepůsobilo úplně cize. Pak ovšem přijdou duchové.
Sedm vládců planet
Arbatel pracuje se sedmi olympijskými duchy odpovídajícími sedmi „planetám“ tradiční kosmologie: Saturnu, Jupiteru, Marsu, Slunci, Venuši, Merkuru a Měsíci.
Jmenují se Aratron, Bethor, Phaleg, Och, Hagith, Ophiel a Phul. Tato konkrétní jména byla podle historika náboženství Bernda-Christiana Otta v době vydání textu novinkou, přestože samotná představa duchovních bytostí spojených s planetami byla mnohem starší a do evropské magie se dostávala také prostřednictvím arabských a středověkých tradic.
Každý duch měl své oblasti působnosti, svůj čas a planetární charakter. Sluneční Och například souvisel se Sluncem, Phul s Měsícem a Aratron se Saturnem. Arbatel dokonce uvádí jednoduché pokyny, kdy má být příslušný duch osloven.
Tady už jsme daleko od obyčejné renesanční motivační příručky. Pozoruhodné ale je, kdo má mít v celém systému poslední slovo. Ne duch. Bůh.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Magie ano. Ale jedině pod dohledem Boha
V textu je křesťanský rámec téměř všudypřítomný. Odborná analýza napočítala přes sedmdesát biblických citací či odkazů a slovo Bůh se v různých podobách objevuje více než 180krát. Praktikující má milovat Boha a bližního, jednat spravedlivě a používat získané schopnosti ku prospěchu ostatních.
Duchové nemají být nezávislými božstvy. Jsou podřízenými bytostmi v kosmu řízeném Bohem.
Autor zároveň odsuzuje to, co nazývá cacomagi – škodlivé mágy spojující se s démony a využívající magii ke zlým účelům. V závěrečných aforismech rozlišuje mezi dobrou a špatnou magií a varuje, že snaha získat vyšší schopnosti bez správného povolání může člověku přinést fyzickou i duševní zkázu.
Není to tedy kniha tvrdící, že magie je nebezpečná sama o sobě. Tvrdí něco jiného: moc je nebezpečná, pokud člověk není morálně připraven ji používat.
Jenže skromný Arbatel slibuje dost neskromné věci
Bylo by snadné udělat z něj pouze laskavou příručku „zdravé magie“. To by ale knize křivdilo stejně jako opačný extrém.
Aforismus 24 vypočítává sedm „největších tajemství“. Patří mezi ně vyléčení všech nemocí, extrémní prodloužení života, komunikace s různými duchovními bytostmi, poznání viditelného i neviditelného světa nebo dosažení hlubokého poznání Boha. Následují další tajemství včetně transmutace kovů, alchymie, léčby prostřednictvím kovů a kamenů nebo zvládnutí různých umění a přírodních věd.
Dokonce i mezi „menšími tajemstvími“ najdeme získání bohatství, společenský vzestup, vojenský úspěch, prosperitu obchodníka nebo dosažení mimořádné učenosti.
Arbatel tedy rozhodně není antimocenský text. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že všechny tyto fantastické přísliby neustále obaluje varováním: nejdříve si dejte do pořádku sebe.
Jedno z „největších tajemství“ je dokonce formulováno jako schopnost řídit sebe sama podle cíle, k němuž byl člověk Bohem určen. Teprve potom mají přijít duchové, bohatství nebo poznání přírody.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Kdo tu zvláštní knihu napsal?
Nevíme.
Titulní stránka autora neuvádí. Vydání vzniklo v Basileji roku 1575 a moderní badatelé jej spojují s tiskařem Pietrem Pernou, který vydával také Paracelsova díla a další texty spojené s dobovou přírodní filozofií. Autor byl očividně velmi dobře obeznámen s Biblí, Paracelsem, hermetickou tradicí i starší učenou magií.
Joseph H. Peterson předložil argumenty, že by autorem mohl být francouzský paracelsián Jacques Gohory, který zemřel rok po vydání knihy. Jistotu ale nemáme a jiné rané rukopisy připisovaly text samotnému Paracelsovi, opět bez přesvědčivého důkazu.
Nevíme ani bezpečně, co znamená slovo Arbatel. Pozdější autoři jej odvozovali z hebrejštiny, spojovali s Božím jménem nebo v něm viděli jméno anděla. Peterson připouští i mnohem prostší možnost: mohl to být pseudonym autora.
Anonymní zůstává tedy kniha téměř od samotného názvu.
Církevní zbožnost ji před problémy nezachránila
Ani všechny modlitby a odkazy na Boha neznamenaly, že dobové náboženské autority přijaly Arbatel jako nevinné duchovní čtení.
Text vyvolal po vydání kontroverzi a napadali jej autoři jako Martin Delrio či Johann Weyer; kritika přicházela také od basilejských církevních autorit. Přesto se kniha dál opisovala, překládala a znovu vydávala. Historik Bernd-Christian Otto ji označuje téměř za raně novověký bestseller učené magie.
Její vliv zasáhl množství pozdějších esoterických textů a myslitelů. John Dee, matematik, astrolog a poradce Alžběty I., Arbatel studoval a ve svých zápiscích zaznamenal také práci s Ochem, jeho slunečním olympijským duchem. O několik desetiletí později se motivy knihy objevují v dalších proudech evropské učené magie a teosofie.
A tím vzniká docela krásný paradox.
Kniha, která chtěla ukázat rozdíl mezi zbožnou a démonickou magií, se sama stala předmětem podezření z bezbožné magie.
Není to středověký self-help. Ale něco na tom přirovnání přece jen je
Bylo by anachronické vytrhat několik příjemně znějících vět a prohlásit Arbatel za renesanční příručku mindfulness.
Je to skutečný magický text. Předpokládá existenci duchů, astrologických vlivů, alchymických proměn a nadpřirozených schopností. Čtenář 16. století jej navíc vnímal v náboženském a kosmologickém světě velmi vzdáleném tomu našemu.
Přesto je na něm něco překvapivě současného.
Autor jako by neustále připomínal, že člověk posedlý získáním moci není na její získání připraven. Má nejprve hospodařit s časem, pracovat na svém povolání, přijímat dobré rady, pomáhat ostatním a kontrolovat vlastní jednání.
Teprve potom může začít pátrat po tajemstvích vesmíru.
A tak možná nejpodivnější lekcí Arbatelu není, že renesanční lidé věřili v duchy planet. To už o jejich světě víme.
Podivnější je, že téměř před 450 lety někdo napsal magickou knihu slibující alchymii, dlouhověkost a rozhovory s neviditelnými bytostmi – a přesto považoval za dost důležité připomenout budoucím mágům:
Neprokrastinujte. Neplýtvejte časem. A zkuste být nejdřív slušným člověkem.
Věděli jste, že…
…sedmi olympijským duchům Arbatelu byly přiřazeny tradiční „planety“ včetně Slunce a Měsíce? Aratron patřil Saturnu, Bethor Jupiteru, Phaleg Marsu, Och Slunci, Hagith Venuši, Ophiel Merkuru a Phul Měsíci. Jejich jména se v této podobě před vydáním Arbatelu nedají doložit, a právě kniha z roku 1575 je uvedla do pozdější západní magické tradice.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Další příběhy historie, magie a záhad minulosti najdete na Kód Enigma.
Zdroje: Bernd-Christian Otto – Conjuring Planetary Spirits in the Twenty-First Century: Textual-Ritual Entanglements in Contemporary ‘Magic(k)’ [1], Joseph H. Peterson – Arbatel De magia veterum, Latin text and Robert Turner translation [2], Owen Davies – Grimoires: A History of Magic Books, Oxford University Press [3], Joseph H. Peterson – Arbatel: Concerning the Magic of the Ancients [4], Historic Mysteries – Arbatel de Magia Veterum: Healthy Magic for a Healthy Life [5], img ai generated
