Nejdřív se volil člověk, až potom značka
Politické skupiny vznikaly postupně a ještě dlouho působily spíš jako volná spojenectví elit. Teprve masová politika 19. století z nich udělala organizace schopné postavit stovky kandidátů a nabídnout voličům něco nového: hlas nejen pro člověka, ale pro celý politický program. Moderní volby jsou natolik propojené s politickými stranami, že je obtížné představit si jeden mechanismus bez druhého. Kandidáti vstupují do voleb pod názvem strany, strany sestavují programy a v poměrných systémech může volič dostat několik dlouhých kandidátních listin. Samotný parlament je následně organizován do stranických klubů a vláda vzniká podle toho, které strany dokážou vytvořit většinu.
Tento model však není starý jako volby samotné. Starověké Athény měly politické frakce a významné řečníky, ale nic, co by odpovídalo dnešní straně s celostátní organizací, členstvím, programem a stovkami kandidátů. Podobně ve středověkých a raně novověkých zastupitelských institucích mohl člověk podporovat určitý rod, místní zájem nebo ideové uskupení, aniž by existovala stabilní organizace, jejíž jméno by našel na volebním lístku.
Politická strana je proto sama historickým vynálezem. Vznikala postupně ve chvíli, kdy se zastupitelské instituce stávaly důležitějšími a počet lidí zapojených do politiky rostl natolik, že osobní vztahy mezi kandidátem a voliči přestávaly stačit.
Whigové a toryové ještě nebyli stranami, jak je známe dnes
Jeden z nejznámějších příběhů začíná v Anglii na konci 17. století. Během takzvané Exclusion Crisis se vytvořily politické skupiny, které získaly označení Whigs a Tories. Whigové se stavěli proti nástupnictví katolického vévody z Yorku, budoucího Jakuba II., zatímco toryové silněji podporovali monarchii a anglikánskou církev.
Britský parlament označuje tato uskupení za embryonální politické strany. To slovo je důležité. Neměla ještě strukturu dnešních stran, pravidelné členské organizace po celé zemi ani jednotnou kandidátní mašinerii. Byla to spíše spojenectví politiků, patronů a názorových skupin, jejichž soudržnost se mohla měnit.
Přesto vznikalo něco zásadního: představa, že jednotlivý poslanec není pouze samostatným mužem hájícím místní nebo osobní zájmy, ale patří k širšímu politickému táboru.
V 18. století se stranický systém dále upevňoval. Politické skupiny získávaly stále stabilnější identitu a parlamentarismus vytvářel tlak na koordinaci. Vláda potřebovala podporu poslanců a opozice zase potřebovala společný postup, pokud ji chtěla účinně zpochybňovat.
Miliony voličů změnily politiku na organizační problém
Skutečný zlom však přineslo 19. století. Rozšiřování volebního práva postupně přivádělo k urnám statisíce a později miliony nových voličů. Politika už nemohla fungovat pouze jako síť vztahů mezi několika aristokraty, místními patrony a omezeným počtem oprávněných mužů.
Bylo nutné voliče najít, registrovat, přesvědčit, dostat k hlasování a udržet s nimi kontakt i mezi volbami. Vznikaly místní stranické organizace, členské struktury, stranický tisk, politické kluby a stále profesionálnější kampaně. Kandidát už nemusel znát podstatnou část svých voličů osobně. Potřeboval organizaci, která ho dokázala představit lidem, které nikdy nepotkal.
Politická strana tak začala řešit problém rozsahu. Demokratický stát mohl zahrnovat miliony lidí, ale politika potřebovala způsob, jak jejich názory seskupovat do omezeného počtu alternativ.
Právě zde se změnil význam volby. Člověk už nemusel vybírat pouze mezi panem A a panem B. Mohl zároveň rozhodovat mezi širšími představami o daních, roli státu, postavení církve, pracovních právech nebo sociální politice.
Kandidátní listina řeší jiný problém než jeden volební obvod
Dokud jeden volební obvod vybírá jednoho poslance, je přirozené postavit několik konkrétních kandidátů a vítězem učinit toho, kdo získá požadovaný počet hlasů. Situace se mění, pokud má být v jednom obvodu zvoleno například deset, dvacet nebo ještě více zástupců a cílem je, aby jejich rozložení přibližně odpovídalo podpoře politických proudů.
Právě zde se prosadily stranické kandidátní listiny. Strana předloží několik kandidátů a voliči svými hlasy určují, jakou část mandátů jednotlivé listiny získají. Pokud má politické uskupení přibližně třetinu hlasů, proporční systém se snaží, aby mělo přibližně třetinu dostupných křesel.
To však otevírá další otázku: kdo rozhoduje, který člověk ze stranické listiny skutečně mandát získá?
U uzavřených listin stanoví pořadí kandidátů strana a volič vybírá především mezi jednotlivými listinami. Pokud straně připadnou tři mandáty, získají je například první tři lidé v pořadí. U otevřenějších variant může volič ovlivnit také pořadí kandidátů preferenčním hlasem.
Na jednom volebním lístku se tak střetávají dva různé principy reprezentace. Jeden říká: vybíráte politický směr. Druhý říká: vybíráte konkrétního člověka.
Volební systém může strany vytvořit i proměnit
Strany přitom nejsou pouze organizace, které vstupují do existujícího volebního systému. Samotná pravidla voleb ovlivňují, jaké strany mají šanci vzniknout a přežít.
Pokud je země rozdělena na jednomandátové obvody, kde vždy vítězí jediný nejsilnější kandidát, menší strana může získat značný počet hlasů rozptýlených po celé zemi a přesto jen velmi málo mandátů. To vytváří tlak na spojování politických proudů do širších bloků.
Poměrné systémy naopak usnadňují parlamentní zastoupení menších politických uskupení, pokud překonají případnou zákonnou hranici pro vstup do parlamentu. Výsledkem může být pestřejší stranická nabídka, ale také větší potřeba povolebních koalic.
International IDEA proto označuje výběr volebního systému za jedno z nejvýznamnějších institucionálních rozhodnutí demokratického státu. Pravidla totiž neurčují jen to, jak se hlasy přepočítají. Dlouhodobě ovlivňují samotný způsob, jakým se politické síly organizují.
Strana umožnila hlasovat pro člověka, kterého neznáme
Vznik politických stran přinesl ještě jednu nenápadnou změnu. Ve velkém státě většina voličů svého poslance osobně nezná a nemusí podrobně znát ani další desítky kandidátů na listině. Stranická značka funguje jako informační zkratka.
Volič si nemusí před každými volbami prostudovat životopis každého člověka. Název strany mu nabízí přibližnou informaci o tom, s jakými názory, programem a politickým blokem je kandidát spojen.
Právě tato výhoda však přináší i cenu. Jakmile je politická identita silně propojena se stranou, konkrétní kandidát může získat mandát především díky značce, pod níž kandiduje. Stranické vedení zase může prostřednictvím sestavování kandidátek získat značný vliv nad tím, kdo se vůbec dostane do pozice s reálnou šancí na zvolení.
Moderní volby proto nejsou pouze vztahem mezi voličem a kandidátem. Mezi oba vstoupila instituce, která filtruje nabídku, spojuje jednotlivce do politických bloků a organizuje jejich společné jednání po volbách.
Kandidátka je výsledkem toho, jak obrovská demokracie vyrostla
Politické strany bývají kritizovány jako zdroj konfliktu, disciplíny a rozdělování společnosti. Zároveň však řeší problém, který vznikl právě úspěchem zastupitelské demokracie. Jak má několik milionů občanů vytvořit politické rozhodnutí, aniž by každý z nich osobně znal stovky kandidátů a jednotlivě vyjednával s dalšími voliči?
Strany z těchto milionů preferencí vytvářejí větší politické celky. Kandidátní listiny pak umožňují převést podporu těchto celků na několik desítek či stovek parlamentních mandátů.
Proto je dlouhý papír se jmény kandidátů mnohem víc než organizační pomůcka. Je výsledkem okamžiku, kdy byly volby příliš velké na to, aby zůstaly pouze soutěží několika známých mužů na náměstí.
KDYŽ JEDEN HLAS MĚNÍ HISTORII
Volby bereme jako samozřejmou součást demokracie. Jenže tajné hlasování, volební právo, kandidátky, průzkumy i samotné sčítání hlasů mají překvapivě dramatickou historii. Speciál Kódu Enigma ukazuje volby bez stranických hesel a aktuální agitace – jako příběh moci, pravidel, manipulací, omylů i okamžiků, kdy skutečně rozhodl jediný hlas.
Žádné výsledky
Zdroje: Kód Enigma [1], UK Parliament – Whigs and Tories [2], UK Parliament – MPs and political parties [3], UK Parliament – The Reform Acts and representative democracy [4], International IDEA – Electoral System Design: The New International IDEA Handbook [5], International IDEA – Electoral System Design Database [6]
